Jak tomu ale v našem komplikovaném a zajímavém sektoru bývá, pár respektovaných kolegů mne sice ocenilo za vtip, někteří tvrdili, že jde o přesnou analýzu dvacetiletého vývoje i popis současného stavu, málokdo se ovšem chtěl bavit o tom, jak ze současného patového stavu nikoliv snad ven (hic sunt leones), ale konečně alespoň o trochu dál. Míra skepse přirozeně stoupá i s roky, strávenými v pracovních skupinách, které pracují, ale neřeší, při prezentaci potřebnosti reforem, které nikdo nechce uskutečnit, s přípravou změn, jež jsou dalšími změnami přiváděny vniveč. A tak jsem vnímal, že jsem možná pobavil a zaujal, ale těžko přesvědčil, aby se do dalších narozenin v systému něco reálného pohnulo.
Blesky nad ministerstvem
A ejhle! Uběhlo jen pár měsíců a momentum, které se roky táhlo kupředu zpět, začíná vychylovat kurz a mířit původním směrem. Ti, kteří mají zájem o faktické změny za účelem zvýšení efektivity, bezpečí, informovanosti pacientů a komfortu poskytovatelů, a nikoliv pouze o rozdělování a čerpání fondů za jinak bohulibými účely, bystří smysly. Ukazuje se, že stačí poměrně málo a staré pravdy, procesy i praktiky, mohou náhle začít působit nepatřičně a překonaně. A stačí tak málo! O mladých lidech se říká, že jsou bezhlaví, nebo svéhlaví. Na druhou stranu však mívají také více energie a víry nejen v sebe, ale i v sílu, jíž mohou věcmi pohnout kupředu. Nejspíše i proto se po změně na postu ministra začalo blýskat.
Zda zůstane u blesků, nebo se nahromaděná energie pohne, teprve uvidíme. Každopádně se opět začaly objevovat návrhy a úvahy, k nimž se většina z předchozích, často velmi zasloužilých ministrů, neodvážila ani přiblížit. Za vše bych zmínil především veřejně deklarovanou vůli nezasahovat státní mocí do dohod mezi poskytovateli a plátci. Jak prosté. A pokud se podaří v tomto postoji i skutečně setrvat, věřím, že i účinné!
Otazníky a pomníčky
Kde začít? I kdyby měl náš ústřední orgán osvícené vedení na další dvě volební období, nepodařilo by se vyřešit vše, co se za léta nahromadilo a začíná zapáchat. Není tudíž důvod podléhat předčasnému optimismu. Dvacet let zavádění, zahazování a znovuobnovování DRG, dvacet let strategického zavádění národního e-Health, dvacet let přehlížení kvality, dvacet let záhady jménem kultivace seznamu výkonů a definování rozsahu nároků pojištěnce. To vše za námi a stále ještě i před námi. Co s obnovou přístrojů a řadou dotovaných agend po ukončení ekonomicky sporných evropských dotací? Co s nahrazením odcházejících lékařů v odlehlejších krajích? Další budoucí potenciální pomníčky se nevyhnutelně přibližují a přidávají k těm starým. Jsme přitom na vrcholu ekonomického cyklu, což způsobuje určitou míru slepoty. Slovy hrdiny kultovního westernu „ještě je to dobrý“. Ano, ještě se stále dá pokračovat způsobem, na jaký jsme byli zvyklí.
Přijde ale nepochybně okamžik, kdy křivky (jako již tolikrát dříve) změní směr a neporostou. A pak se jaro zeptá… Co jsme dělali v zimě?
Mnoho let jsem říkal, že jednou ze základních překážek systematického vývoje zdravotnictví je nedostatek kontinuity v personálním zajištění a konání ústředního orgánu státní správy. Věřil jsem přitom, že se vše změní schválením zákona o státní službě. Zároveň jsem dodával, že po schválení bude zapotřebí zhruba dalších deset let, než se vše usadí a začne fungovat sofistikovaným způsobem. Zkušenosti prvních let účinnosti zákona o státní službě v podobě, v jaké byl přijat, mne ovšem vyvádějí z omylu. Těch deset let konsolidace ještě pořádně nenastalo. Politická stránka fungování státní správy je pak v demokracii volatilní z podstaty.
Přestože současné vedení působí odhodlaně, nikdo nyní neví, kdo se bude politické veřejnosti zodpovídat za rok, nebo dokonce za měsíc. Mimo jiné i proto jsem přesvědčen, že je nutné přemýšlet o řešeních, jež co největší míru odpovědnosti a praktického zajištění podpůrných agend vyvedou mimo státní správu. Souvisí to ostatně se základní filozofickou otázkou, kterou bychom měli již jednou provždy vyřešit: zda za poskytnutí zdravotní služby/zboží, tedy věcné dávky, pojištěnci zodpovídá zdravotní pojišťovna, která je „členem“, nebo je to odpovědnost státu a jeho úřadů. I v souvislosti s výše naznačeným dlouhodobým poměrem cena/výkon státní správy a faktu, že zde přes dvacet let funguje systém veřejného zdravotního pojištění (byť ne ideálně, přesto alespoň kontinuálně), se domnívám, že odpověď je nasnadě.
Happy birthday!
Dvacáté první narozeniny provizorního zákona o veřejném zdravotním pojištění přicházejí v okamžiku, kdy existuje naděje na změny a řešení. Ministerstvo zdravotnictví ČR má konečně takříkajíc čistou hlavu. Začalo se diskutovat o řadě témat, z nichž ale pouze menší část může být skutečně dořešena v rámci stávajícího volebního období. Pokud budeme chtít jednou dokončit a rozvíjet dlouhodobé procesy, podporující fungování systému (e-Health, kvalita, definice nároku a další), měli bychom nejdříve definitivně říci, že vznik zdravotního pojištění nebyla náhoda či z nouze ctnost, ale skutečně systémové rozhodnutí.
Zůstaneme-li u představy, že je za rozvoj systému zodpovědná pouze politická a státní správa, nemůžeme se těšit na efektivní výsledky nikdy, popřípadě budou dosahovány způsobem, jaký sledujeme u desetiletého martyria zavádění eReceptu, třetího restartu DRG a v dalších nekonečných agendách. Přestože mohu mluvit pouze sám za sebe (neboť stanovisko není ani v rámci ZP jednotné), jsem přesvědčen, že by měl ve všech horizontálních procesech a podpůrných agendách hrát výrazně větší a zodpovědnější roli systém veřejného zdravotního pojištění a jeho instituce.
O autorovi| JUDr. Ladislav Švec, ředitel Kanceláře zdravotního pojištění