Platí stále, že ošetřovatelství je především poslání?
Dnes bych ošetřovatelství posláním nenazval, je to povolání jako každé jiné. Posláním byla tato práce v dávných dobách, kdy ji vykonávaly jeptišky. Žily jenom prací, soukromý život neměly, pomáhaly nemocným a modlily se. Na rozdíl od nich dnešní sestry, ale i lékařky, mají své rodiny, starají se o potomky a mají široké zájmy.
Lékař se bez ošetřovatelského personálu neobejde.
Lékař, na rozdíl od sestry, tráví u lůžka nemocného daleko méně času. Přímý kontakt s nemocným má obvykle jen při vizitách. Kdybychom to změřili časově, lékař se u jednotlivého lůžka zastaví ráno dvě tři minuty (mluvím teď o chirurgii) a odpoledne další tři minuty, takže během hospitalizace vidí nemocného celkem asi hodinu. První pražskou nemocnicí byl Útulek na Týništi u Týnského chrámu na Staroměstském náměstí v Praze, kde byly jen ošetřovatelky. Zajímavé je, že tam bylo asi sedm ošetřovatelek na 10 lůžek. Dnes má sestra na oddělení 25 lůžek, která musí obstarat a k tomu musí udělat ještě spoustu jiné práce. Vždycky jsme si sester vážili - vědomi si toho, že lékař se bez sestry neobejde. Když se dnes některá oddělení zavírají pro nedostatek sester, měli by si lékaři uvědomit, že i oni jsou v ohrožení. Zavře-li se oddělení, pak je tam doktor zbytečný. Prostě stále platí, že sestra je nezastupitelná.
Jaké vlastnosti jsou pro sestru nezbytné?
Podle mého soudu je to především pracovitost. V jiných profesích někdy můžete práci odložit na „pak“. Sestra nikdy nemůže práci odložit, protože pacient péči potřebuje teď hned. Druhou nezbytnou vlastností je podle mě pravdomluvnost. Pracovat se sestrou, která vám neřekne pravdu o nemocném, je krajně rizikové. Je nepřijatelné, aby vám sestra na otázku, zda pacient má teplotu, odpověděla, že nemá, aniž by mu ji změřila. Nemluví-li sestra pravdu, je to doslova nebezpečné. Všichni v týmu musí vědět, jak na tom nemocný je. Právě sestra je tváří v tvář pacientovi nejčastěji a jen ta vám může podat čerstvé informace, jak se jeho zdravotní stav vyvíjí. Na jejich základě pak můžete přijmout nějaké rozhodnutí. Také si myslím, že sestry jako ženy jsou u lůžka vhodnější než muži, protože se umějí do pacienta lépe vcítit. Neplatí to stoprocentně, existují laskaví chlapi a drsné sestry, ale obecně chlap nemá takovou empatii jako žena. Laskavý přístup je to, co pacient vždycky ocení.
Vzpomínáte na nejlepší sestru svého života?
Měl jsem štěstí, že jsem byl vždycky obklopen sestrami, které byly pracovité, empatické a kterým jsem věřil. A když se objevila nějaká jiná, kolektiv ji často sám vyšachoval, protože do něj nezapadla. Vždycky je to věc obou stran, když máte špatné vztahy s někým, musíte přemýšlet, jestli chyba není ve vás. Ale ten vztah se také nějakou chvíli buduje, podobně jako v manželství. Za 53 let mého působení v medicíně byly mými kolegyněmi maturantky i vysokoškolačky a nikdy jsem neměl žádné konflikty. Ale sestry mezi sebou mívají jiné vztahy než k lékařům. Mezi nimi bývá řevnivost. Neoblíbenou kolegyni dokážou vyštípat, jako to známe u včel.
Co byste sestrám nejvíce přál?
Sestrám není třeba přát, aby si jich společnost vážila. Společnost si jich váží, ale přál bych jim, aby jim svoji úctu neprojevovala jen verbálně, ale také je ohodnotila ekonomicky. Musíme si uvědomit, že populace stárne a bude čím dál větší potřeba personálu, který se o staré lidi postará. Když jsem byl mladý a přivezli devadesátiletého člověka, chodili jsme se na něj dívat jako na raritu. Dnes se věk prodlužuje a profese sester bude velmi potřebná a žádaná, proto musíme připravit podmínky, aby jich byl dostatek. A to bych jim přál, protože když je jich málo, jsou přetížené, nervózní, unavené, což se odráží u lůžka na jejich vztahu k pacientovi. Moc bych jim také přál, aby měly větší klid na práci a nebyly tak vyčerpané, jako jsou dneska. Aby kvůli tomu nemusely svou krásnou profesi opouštět.