Předsednictvo České lékařské společnosti JEP každoročně uděluje Cenu J. E. Purkyně některému ze svých členů za významné zásluhy v oblasti medicíny. Letos tuto poctu získal prof. MUDr. Josef Koutecký, DrSc. Cena mu byla slavnostně předána v rámci 56. Purkyňova dne konaného 18. června na libochovickém zámku.
Saturnův sál zámku Libochovice zcela zaplnili kolegové, přátelé a spolupracovníci pana profesora, kteří přijeli, aby mu poblahopřáli. Mezi gratulanty byli i rektor Univerzity Karlovy v Praze prof. MUDr. Tomáš Zima, DrSc., děkan 2. lékařské fakulty UK prof. MUDr. Vladimír Komárek, CSc., a děkan 3. lékařské fakulty UK prof. MUDr. Michal Anděl, CSc. Právě tento žák Josefa Kouteckého akci moderoval. „Purkyňův den je oslavou naší profese a je pro mě velkou poctou, že mohu předat letošní cenu svému dlouholetému kolegovi a vzácnému příteli, panu profesoru Josefu Kouteckému,“ uvedl předseda ČLS JEP prof. MUDr. Jaroslav Blahoš, CSc., při zahájení slavnostního ceremoniálu.
Zakladatel oboru
Dílo zakladatele oboru české dětské onkologie ve svém proslovu připomněl přednosta Kliniky dětské hematologie a onkologie 2. lékařské fakulty UK prof. MUDr. Jan Starý, DrSc. Na začátku působení profesora Kouteckého se dařilo vyléčit pouhých 5 % dětských pacientů s onkologickou diagnózou. V roce 1984 to již byla polovina takto nemocných dětí a v roce 2004 se podařilo vyléčit 80 % dětí se zhoubným nádorem. Vývoj dětské onkologie od poloviny 80. let profesor Starý demonstroval na příkladech neuroblastomu – před třiceti lety se vyléčila pouhá 3 % dětských pacientů, u nichž byl diagnostikován, zatímco nyní přežití dosahuje 90 %. U Hodgkinova lymfomu, který byl pro děti v 80. letech v podstatě fatální diagnózou, je nyní přežití rovněž 90%.
Třicet let vývoje dětské onkologie z pohledu žáka profesora Kouteckého přiblížil prof. MUDr. Tomáš Eckschlager, CSc., z téže kliniky. „Dětská onkologie je bezesporu nejúspěšnější obor medicíny druhé poloviny 20. století. Obrovský podíl na tomto úspěchu má profesor Koutecký. Jsem šťastný, že jsem mohl pracovat po jeho boku, a děkuji mu za to,“ uzavřel profesor Eckschlager.
Prohlubující se propast
Vyvrcholením slavnosti byla promluva nového laureáta Purkyňovy ceny, v níž hovořil i o v současnosti naléhavém problému mravnosti a spirituality v medicíně. „Navzdory pokroku v medicíně v ní zůstávají okolnosti, které se nezlepšily, možná spíše zhoršily. Jsou to právě otázky mravnosti a spirituality. Příčina spočívá v tom, že mezi kulturou, která nám zprostředkovává vědění o člověku, a kulturou filozofickou v nejširším slova smyslu, která se zabývá věděním o postavení člověka ve světě a z toho vyplývajícími povinnostmi, je stále hluboká a prohlubující se propast. Zeje i v medicíně, oboru o nemocech, bolestech, úzkosti a strachu, o umírání a smrti jako její neodmyslitelné součásti. Smyslem a cílem medicíny je všem těmto protivenstvím předcházet, likvidovat je nebo alespoň minimalizovat. Daří se to jen zčásti. Bohužel se však dnešní medicína stává stále více biotechnologií, čímž výrazně mění svůj odedávný charakter. Společně s touto změnou se změnili i všichni její účastníci. Pro pacienty už neplatí někdejší ‚pámbů dal, pámbů vzal‘, a i když často zůstávají vyděšenými a trpícími jedinci, nezřídka se dožadují služeb, které přesahují meze možností, někdy i slušnosti a práva. Ovšem lékaři – vyzbrojení spoustou technologií a úzce na ně specializovaní – zapomínají, že člověk sestává nejen z hmoty, ale že je tělem i duší,“ konstatoval profesor Koutecký.
Duše svíraná úzkostí
Proto se v dříve nebývalé míře v nejrůznějších laických i odborných komentářích objevují pojmy „etika“ a „mravnost“. „Mravnost v medicíně bývala jakousi samozřejmostí, dnes je předmětem výuky a zkoušky na lékařských fakultách. Ani zkouška na výtečnou ovšem nezaručuje, že se úspěšný absolvent bude v klinické praxi chovat skutečně mravně. Výukou etiky totiž nenaučíme – a ani nemůžeme naučit – morální cítění. Ani nejlepší student se tím nestane morálním lékařem. Výuka je tak informací o možných etických problémech v lékařství, maximálně teoretickou poradou o jejich možném řešení. Vlastní morální výchova medika a mladého lékaře proto musí být vedena příkladem, který je mravně pozitivní, i když vychovávají i příklady negativní,“ pokračoval Josef Koutecký.
Podle jeho slov stačí být upřímný a přiznat si, jakou část z celkové péče o nemocného věnujeme jeho tělu a kolik věnujeme jeho duši. „Z běžné řeči se vytratil pojem lékař ‚lidumil‘. Znamená to i posílit ducha nemocného, jeho úzkostí svíranou duši, pomoci všem jeho blízkým v obavách o něj. To je podle mě součástí kvalitní medicínské praxe. Pokud přijmeme zmíněné principy mravnosti a spirituality za své, nemohou tyto složky v péči o nemocné, zvláště o těžce stonající a umírající, chybět. Chybějí-li, vystavíme pacienta jedné z těžkých životních situací, totiž izolaci. Izolace nás provázejí od narození do smrti, utvářejí naše charaktery, jimi rosteme a sílíme, nebo naopak slábneme. Konečnou izolací je umírání, a je-li provázena samotou, je izolací nejhorší.“
Empatie, slovo a dotyk
Následně si laureát položil otázku, kde je odpovědnost zdravotníků, je-li péče zaměřena pouze na tělo a duše zůstává opuštěna. „Medicína bývala vztahem jedince k jedinci. Dnes je však příliš mnoho lékařů, kteří pacienta buď vůbec neuvidí, nebo vidí jen málo. Jednou z příčin narušení lékařské morálky je paradoxně mimořádný rozvoj diagnostických a terapeutických metod, který vedl k jejich dehumanizaci a komercializaci. Do vztahu k pacientovi rušivým způsobem zasahuje systém zdravotnictví, který ovládají zcela jiné než hippokratovské principy. Mravní aspekt v postoji k nemocným mohou v mém pojetí zajistit tři základní okolnosti: empatie, slovo a dotyk. Vím o tom, když mne moji malí pacienti objímali a toužili, abych je vzal do náruče. Vím o vděčnosti svých nejbližších, když zle stonali a lékař je vzal za ruku a rozprávěl s nimi. O takový přístup k pacientům jsem usiloval,“ vyznal se profesor Koutecký.
Hlubokou úctu a pokoru, s níž prošel životem a přijal i Purkyňovu cenu, v závěru vyjádřil příměrem: „Kdysi jsem stál na úpatí vysoké, zdánlivě nedostupné hory. Začal jsem stoupat a po dosažení určité výše jsem poslal na další, úspěšnější výstup své žáky a následovníky. Co může být pro učitele a zakladatele školy radostnější než vědomí, že jeho žáci a následovníci jsou lepší než on sám.“
Milovník umění a citová opora
V průběhu slavnostního dopoledne vystoupil klavírista Martin Levický a zahrál několik skladeb Alexandra Nikolajeviče Skrjabina, Edvarda Hagerupa Griega a Antonína Dvořáka. Výběr skladeb i interpretace byly vynikající a pana profesora jako znamenitého hudebníka zjevně potěšily. Pochvalně se o obojím zmínil i violoncellista a profesor HAMU Václav Bernášek. Ve své zdravici připomněl vztah laureáta k umění a jeho krédo, podle něhož život člověka i společnosti stojí na třech hlavních pilířích – jsou jimi poznání (v nejširším slova smyslu), schopnost, lépe řečeno požehnání vnímat krásu a v neposlendí řadě vztahy. Velký význam v jeho životě má ovšem i křesťanství. Nesmírná morální a citová opora, kterou Josef Koutecký byl a je všem lidem kolem sebe, ať už malým nebo dnes již dospělým pacientům a jejich rodinám, kolegům, přátelům i své vlastní rodině, a vděčnost za ni byly leitmotivem všech promluv, které zazněly.
prof. MUDr. Josef Koutecký, DrSc. (* 31. srpna 1930) Zakladatel dětské onkologie v Československu. Na Klinice dětské chirurgie FDL UK se od roku 1964 specializoval na dětskou onkologii. V roce 1978 bylo jeho pracoviště přesunuto do Fakultní nemocnice v Motole, s níž je spjat celý svůj další profesní život. Téhož roku byl jmenován primářem onkologického oddělení ve FN Motol. Přednostou Kliniky dětské onkologie tamtéž se stal v roce 1983. Jmenovací řízení profesorem v oboru dětské onkologie úspěšně zakončil v roce 1987. Po sametové revoluci byl po čtyři funkční období děkanem 2. lékařské fakulty UK, v mezičase byl prorektorem Univerzity Karlovy v Praze. Obdržel řadu ocenění, mezi jinými státní vyznamenání – Medaili Za zásluhy II. stupně (1996), Medaili Josefa Hlávky, Medaili J. E. Purkyně, Zlatou medaili 2. LF UK, Zlatou medaili UK nebo Čestnou medaili Akademie věd České republiky „De scientia et humanitate optime meritis“. Je čestným občanem Prahy 7 a obce Soběhrdy, členem Rady Národního divadla, Nadace Národní galerie v Praze, Nadace Sdružení českých umělců grafiků Hollar a zakládajícím členem Učené společnosti ČR, jejímž předsedou byl v letech 1998–2002. Je autorem stovek vědeckých publikací a desítek učebnic a monografií. V roce 2010 obdržel Národní cenu vlády v rámci projektu „Česká hlava“ za celoživotní dílo a výzkum v oboru dětské onkologie.
Prof. Jaroslav Blahoš a prof. Michal Anděl předávají Purkyňovu cenu čerstvému laureátovi.