ČERVENÝ DVŮR - Když před rokem psal (možná to bude i déle) Jaroslav Kojzar pro přílohu Haló novin svoji reportáž o naší nejznámější léčebně toxických závislostí, netušil on ani vedení ústavu, že nad Červeným Dvorem se snášejí mraky. Okresní úřad v Českém Krumlově se pomalu chystá ukončit svou činnost a nikdo nemá zájem toto zařízení od něj převzít. Připravovaná delimitace majetku okresu s největší pravděpodobností další osud léčebny jen zkomplikuje. Přitom jen za minulý rok jí prošlo 687 pacientů, z toho největší počet z Prahy.
Psychiatrická léčebna v Červeném Dvoře vznikla z iniciativy pražského psychiatra MUDr. Vladimíra Řezníčka v roce 1966 v objektu, původně určenému k demolici. Na začátku měla třicet klientů. Od té doby se stala nejznámější léčebnou nejen v České republice, ale její novátorské metody léčby především toxických závislostí se dnes uplatňují v celé řadě vyspělých zemí. Patří mezi ně například pracovní terapie, pro kterou jsou v rozsáhlém parku a sklenících ideální podmínky.
I když náklady na léčení toxikomanů nejsou malé, společnosti se vyplatí - měsíčně stojí jeden pacient dvacet tisíc korun, další prostředky potřebuje režie zámečku. Jen velmi obtížně (pokud se to vůbec podaří) se hledají sponzoři, pro které je výhodnější dát třeba milión korun některé známé nemocnici na léčebný přístroj, než půl miliónu této léčebně.
Co bude dál? Město Český Krumlov léčebnu nechce (pro pár krumlovských toxikomanů se to nevyplatí), to by tu raději vidělo třeba golfové hřiště nebo luxusní hotel pro zahraniční klientelu, obec Chvalšiny nemá finanční prostředky navíc, léčebna svádí, podobně jako jiná zařízení, neustálý boj se zdravotními pojišťovnami. Léčí se tu pacienti z celé republiky, neměl by ji převzít stát se vším všudy, když kraji se do toho moc nechce? Podle okresního úřadu by měla být léčebna uzavřena do konce roku, zásluhu na tom má reforma státní správy, protože není, komu by byla léčebna předána.
Komplex, který je nejen podle odborníků evropský, možná i světový unikát svou polohou, architekturou i nakonec léčebnými metodami, by měl zaniknout. Přitom do jeho rekonstrukce včetně interiérů byly v posledních letech investovány desítky miliónů korun. Vyletí do vzduchu? Zájem by na druhé straně o celý areál byl - bývalý českokrumlovský starosta Jan Vondrouš by si tu dobře představil třeba léčebné zařízení NATO, nevadilo by mu tu golfové hřiště (jedni podnikatelé již zámeček i s parkem od státu koupit chtěli), o areál podobně jako o další nemovitosti usilovala Alžběta Petzoldová, údajně příbuzná Schwarzenbergů. Někteří politikové se podivují, proč by měli pacienti bydlet v rokokovém interiéru a užívat takový chráněný park. Zakladatel léčebny i lékaři, kteří tudy prošli a léčili pacienty, i samotní klienti, kterým právě Červený Dvůr pomohl vymanit se ze závislosti, mohou jen mlčky zatínat pěsti. Že se dokonce našel mecenáš, který chtěl dotovat léčebnu včetně jejího nabídnutí zahraniční klientele, to nikoho z těch, kteří mají moc, nezajímá. Proč také, když o osudu a možná i budoucím majiteli zámečku i parku je pravděpodobně rozhodnuto někde jinde. Že nebezpečí návykových nemocí je stále větší, že se přece jen vyplatí léčbu maximálně podporovat? To si tento stát zřejmě uvědomit nechce, i když si bere příklad jinde, tady zůstane svůj.
JOSEF CÍSLER, Haló noviny, 26.7.2001