Jedním z úkolů připravované novely zákona bylo zbavit předchozí zákon nedokonalostí, jež dosud při využití orgánů cizinců české transplantologii komplikovaly činnost. Podaří se novele situaci napravit?
Zákon 285/2002, o darování, odběrech a transplantacích tkání a orgánů, znamenal pro transplantační medicínu velký přínos. Řada ustanovení byla funkční a správná, například princip předpokládaného souhlasu.
Zákon měl ale jednu obrovskou chybu a ta se týkala cizinců. Paragraf 11 zakazuje odběry orgánů za účelem transplantace od cizích státních příslušníků, pakliže je ne-upravuje mezinárodní smlouva. Žádná taková smlouva ovšem nevznikla, její vznik nikdo neinicioval. V současnosti tak ztrácíme, podle mého odhadu, ročně asi deset dárců orgánů. To znamená deset krát dvě ledviny, játra, srdce, plíce, pankreas, tedy desítky orgánů, z nichž některé mají dokonce potenciál zachránit lidský život. Ustanovení tohoto paragrafu tudíž stojí lidské životy, což nás velmi trápí.
V důvodové zprávě k tehdejšímu zákonu se nedočteme, proč se zákonodárci takto rozhodli. Česká transplantační společnost ale na problém opakovaně upozorňovala s tím, že je nutné tuto chybu napravit. Zmiňovaná novela ji ale kompletně neřeší. Přikláním se k čistšímu a radikálnějšímu řešení – ustanovení o cizincích ze zákona úplně vypustit.
Jaká je tedy nyní v ČR situace cizinců při darování orgánů?
Cizinec může být zařazen na naši čekací listinu, může dostat orgán od českého dárce, ale sám dárcem být nesmí. To poškozuje nejen zájmy českých čekatelů, které to ve svém důsledku může stát život, ale i zájmy některých zemřelých, kteří by chtěli být dárci orgánů, jsou například nositeli dárcovské karty.
Není neobvyklé, že pozůstalí v kritické situaci říkají: „Kdyby mohl být alespoň dárcem orgánů…“ Myslím tím situace, kdy se rodina dozví o náhlém úmrtí svého člena a možnost, že orgány jejich zemřelého blízkého někomu zachrání život, pozůstalým připadá jako určité ulehčení tragické situace.
Jsou cizinci, kteří po zařazení na čekací listinu dostali u vás v IKEM orgán od -českého dárce
Jen ojediněle. Jde například o humanitární pomoc cizincům, v jejichž zemi se takové transplantace neprovádějí. Nebo může jít o cizince, který tady dlouhodobě pracuje, platí si u nás zdravotní pojištění, ale stále má status občana cizí země. Případně je to bývalý český občan, který odešel do zahraničí, ale má k naší zemi trvalý vztah.
Neodeberete ani orgán od cizince, který má dárcovskou kartu ze země původu?
Dle platné právní úpravy nemůže být v České republice dárcem orgánu žádný cizinec. A to ani v případě, že tu pracuje, žije a jeho rodina vyjádří přání, aby dárcem byl. Podle navrhované novely se už člověk s platnou dárcovskou kartou dárcem stát smí, u ostatních je to však možné až po splnění komplikovaných administrativních úkonů.
Novela tedy současnou situ-aci napraví?
Důvodem vzniku připravované novely bohužel není náprava nedostatků stávajícího zákona. Cílem je sjednotit českou legislativu s evropskou směrnicí 2010/53 EU, která se zabývá podmínkami jakosti a bezpečnosti lidských orgánů odebraných k transplantacím. To na mě působí především jako další zvýšení administrativní zátěže.
Řada zdravotnických pracovišť již přitom funguje v certifikovaném systému kvality (například ISO), ačkoli jim to ještě zákon neukládá – IKEM je ostatně mezi nimi. Novela také zavádí povinnost nových hlášení a záznamů, jež budou transplantačním centrům a nemocnicím přidělávat práci. Nevím, zda je to ve všech případech účelné.
O jaká hlášení jde?
Etické komisi například přibude povinnost nahlašovat Koordinačnímu středisku transplantací (KST) rozhodnutí o souhlasu či nesouhlasu, který musí v souvislosti s dárcovstvím vydat. Novela tak chce zamezit obcházení více etických komisí v případě zamítnutí. Takové nahlašování považuji za zbytečné. Komise je nezávislý orgán a taková povinnost zpochybňuje její kompetence.
Vycházím z praxe u nás v IKEM a vím, že všichni zde chrání proces živého dárcovství před tím, aby byl narušen právním, etickým či jiným pochybením. Samozřejmě ale mohou nastat vysoce sporné situace, které mohou být hodnoceny subjektivně. Pak vyvstává otázka, zda proti rozhodnutí místní etické komise nemá být možnost opravného prostředku či odvolání.
Lze předpokládat, že se v souvislosti s dárcovstvím od cizinců ztíží také koordinace transplantací?
V některých zemích Evropské unie fungují registry podobné českému Národnímu registru osob nesouhlasících s posmrtným odběrem tkání a orgánů. Pro odběr orgánu od cizince dává novela lhůtu 72 hodin na zjištění, zda v nich zemřelý není zanesen, a na kontaktování rodiny.
Pakliže se totiž do 72 hodin situace nevyjasní, odběr orgánu nelze provést, protože nebyly splněny jeho podmínky. Z praktického hlediska to je velmi problematické ustanovení. Myslím, že čekatelé na transplantace takto budou přicházet o potenciální dárce.
Celý rozhovor čtěte v pondělním vydání Zdravotnictví a medicína