Tato problematika se objevila i na výročním jednání lékařů děčínského okresu koncem ledna v Rumburku. tato povinnost neexistuje kromě jediné výjimky, o které píšu níže. Každý rodič je oprávněn omluvit absenci svého nezletilého dítěte sám a každý, kdo požaduje jiný režim omluvy dětí, nemá oporu v žádné právní normě. Chceli rodič věrohodnost omluvy doložit, záleží čistě na něm, zda si od lékaře na svou vlastní žádost nechá omluvenku za úplatu vystavit. Vydávání omluvenek nepatří do povinností lékaře. Jde čistě o jeho dobrou vůli. Jelikož nejde o činnost hrazenou zdravotní pojišťovnou, má lékař plné právo žádat poplatek za administrativní úkon od žadatele o tuto službu. Trvá li třídní učitel nebo ředitel školy přesto na tom, aby rodiče omluvení svých dětí návštěvou u lékaře dokládali lékařským potvrzením, měli by také vyčlenit fondy na proplácení takové činnosti či na refundaci peněz, které rodiče lékaři za omluvenku vystavenou z jejich popudu museli proti dokladu o přijetí peněz vystavit. To už vůbec nechci polemizovat s tím, že jde o zjevný projev nedůvěry vyslovený takto rodičům před jejich dětmi, tedy o čin vysloveně odporující každé pedagogické příručce.
Ač se to na první pohled zdá nepravděpodobné, o stejný problém se jedná i u požadavku na potvrzování propustek lékařem pro dospělé. Změnila se totiž doba. Dnes není uzákoněna pracovní povinnost. Již nikoho nemůžete slyšet hovořit o příživnictví. To, zda někdo pracuje, či ne, je totiž čistě jen a jen jeho starost, případně otázka vzájemného vztahu s jeho zaměstnavatelem. Většina lidí si svého pracovního místa váží. Snaží se tedy zbytečně neabsentovat, protože by se mohlo stát, že o jejich „práci“ nebude mít pak zaměstnavatel zájem. Na druhé straně ale každý soudný zaměstnavatel by měl chtít, aby jeho zaměstnanci podávali dobrý pracovní výkon, a proto mít zájem na tom, aby byli fyzicky i psychicky zdrávi. Proto jim jistě umožní v případě potřeby návštěvu u lékaře. Musíme si uvědomit, že nyní nastala jiná situace, situace, kdy je počítáno se vzájemnou důvěrou místo byrokracie. Pokud je tato ale zklamána, mohlo by to být důvodem k ukončení pracovního poměru. To, jeli pracovník u lékaře nebo v hospodě, je čistě jeho záležitostí, a záležitostí vzájemné důvěry se zaměstnavatelem i jeho zodpovědnosti a svědomí. Jeli důvěra jednou zklamána, těžko ji může někdo vrátit a každý pak musí počítat s následky.
V souvislosti s tím si každý musí uvědomit, že lékař není četník a žádné omluvenky psát a ani razítkovat nemusí. Byli jsme dokonce právníky upozorněni, že vydávání omluvenek pro třetí osobu je konání protiprávní a mohlo by vésti k tomu, že lékař, který vydá omluvenku pro někoho jiného, než je osoba, která u něj byla na ošetření, by mohl být pokutován za porušení zákona o ochraně osobních dat. Nikomu není nic po tom, zda byl zaměstnanec u psychiatra, gynekologa či sexuologa nebo u praktického lékaře. Jen sám pracovník má právo po lékaři žádat vystavení či potvrzení omluvenky pro sebe sama. Protože ale jde o úkon, který nesouvisí s poskytováním léčebné činnosti a jde o úkon čistě administrativní, který není hrazen z veřejného nemocenského pojištění a lékař má proto plné právo žádat o proplacení takového úkonu podobně jako například matrika vybírá poplatek za ověření podpisu. Záleží pak čistě na pracovníkovi, zda se sám rozhodne takto koupenou omluvenku poskytnout k nahlédnutí někomu jinému. Obecně vzato nikdo nemá právo pracovníka nutit, aby své soukromé záležitosti sděloval svému zaměstnavateli. Pokud se tak rozhodne on sám, má také plné právo žádat, aby mu byl poplatek za vystavení omluvenky zaměstnavatelem, který ji požadoval, také refundován.
Jen v jediném případě má lékař povinnost zdarma omluvit nepřítomnost v práci. Je to jen a jen v případě, kdy dle jeho vyšetření je zaměstnanec neschopen práce delší dobu než jen po dobu ošetření v ordinaci a máli z toho důvodu nárok na proplácení dávek z nemocenského pojištění. Zde nejde o omluvu nepřítomnosti v práci, jde o stvrzení nároku na čerpání peněz z nemocenského pojištění, což vyplývá ze zákona.
MUDr. F. PLHOŇ, Děčínský deník, 7.2.2002
(Autor je předseda okresního sdružení České lékařské komory)