… naškrábaný na zmuchlaném papíře. Setkali jsme se zase až doma, když se motolský chirurg vrátil ze svého působení na ostrově postiženém 12. ledna 2010 ničivým zemětřesením.
* Jak rychle ses musel rozhodnout, zda odjedeš či nikoli? Váhal jsi?
Pro Lékaře bez hranic pracuji už třetím rokem. Je to jedna z největších humanitárních organizací na světě, která posílá lékaře, sestry, logistiky a další profesionály nejen do krizových oblastí, kde zrovna probíhá válka, epidemie nebo katastrofa jako na Haiti, ale i do klidnějších míst po světě, kde třeba úplně chybí zdravotnická péče. Pracujeme hodně v rozvojovém světě, v Africe, Asii nebo Jižní Americe a celkem tam máme přes 400 projektů, z velké části nemocnice. Dvanáct hodin po zemětřesení mi koordinátorka Lékařů bez hranic z Vídně zavolala, jestli bych mohl hned odjet na Haiti. Trochu jsem váhal, jestli dokážu odjet opravdu hned, vzal jsem si hodinu na rozmyšlenou. A pak si říkal - ale co, zkusím to. Promluvil jsem se šéfem v práci a za pár hodin už seděl v letadle směr Haiti.
* Byl problém dostat se do samotného Port-au-Prince, metropole Haiti?
Vzhledem k tomu, že zemětřesení v Port-au-Prince poškodilo i řídicí věž letiště, musely být všechny nákladní i osobní lety Lékařů bez hranic odkloněny do Dominikánské republiky. Do Port-au-Prince se náš tým dostával přes noc pronajatým autobusem. Na místo jsme dorazili až třetí den po zemětřesení ráno. Obvykle jsme rychlejší, ale naštěstí měli Lékaři bez hranic v Port-au-Prince tři týmy už před zemětřesením. Dvě nemocnice spadly, třetí měla narušenou statiku tak, že se musela vyklidit, ale větší část našich týmů přežila a začala ihned po zemětřesení pracovat. My jsme je jenom posílili a část lidí s vážnými psychickými traumaty nahradili.
* Jaký byl první den, první pocit z toho, co jsi viděl kolem sebe?
První dojem po příjezdu do města - bizarní ruiny domů, mrtví na křižovatkách a na hromadách mezi sutinami, v některých ulicích silný zápach z rychle se rozkládajících těl, stovky zraněných na ulicích před troskami nemocnic, v noci zápach ze zapálených odpadků, které se zapalovaly, aby bylo v ulicích světlo, a davy Haiťanů, kteří bez výrazu proudili po krajích cest… Nikdo nekřičel, nikdo před mýma očima neraboval, všude byl zvláštní klid a člověk musel zapojit trochu fantazie, aby pochopil všechno to utrpení a plný rozsah katastrofy.
* Jaká byla skladba výkonů v prvním týdnu?
Čistili jsme rány a otevřené zlomeniny, sádrovali nebo amputovali, to všechno jako prevence gangrény nebo septického šoku, do kterého mohl upadnout kdekdo. Tisíce raněných totiž ležely na ulici několik dní bez ošetření, často bez dostatku vody a bez jídla… Pacienty s vnitřním krvácením nebo peritonitidou jsme první dny operovali zřídka, byli totiž v tak vážném stavu, že by operaci na chodníku nebo na ulici s pooperační péčí tamtéž těžko přežili. Ovšem nebyli to jenom ranění, o které jsme se museli starat. V celém třímilionovém městě přestaly fungovat všechny nemocnice, protože spadly, a lidé naprosto odmítali vstoupit do těch, které zůstaly stát. Bylo tedy třeba pokrýt i akutní případy, které se objevují i v normálním životě takového města. Šlo například o porodnické komplikace - zastavit krvácení po porodu nebo udělat císařský řez, což není zas tak obtížné v jakýchkoli podmínkách.
* Časem se ale charakter zdravotnické práce jistě měnil…
Z první, akutní fáze, která zahrnovala dost nepříjemnou triáž (roztřídění pacientů do 3 kategorií podle závažnosti onemocnění), jsme přešli asi po týdnu do druhé fáze, kdy jsme k akutním případům začali přidávat plánované operace. Mohl jsem tak třeba operovat desetiletého kluka, který po zemětřesení přežil deset dní na perorálních antibiotikách (nevím, kdo mu je kde dal) traumatickou nekrózu části tlustého střeva. V pánvi měl obrovský absces a zánětlivé změny v břišní dutině vypadaly dost hrozivě. Nicméně přežil i pravostrannou hemikolektomii a po zanoření protektivní stomie odešel s úsměvem domů.
* Jaké jsi měl v prvních dnech k dispozici vybavení?
Zpočátku bylo jen základní vybavení, chyběla řada sterilních věcí, ale třeba léků a infuzí bylo dost. Postupně nám logistici dopravili ze sousední Dominikánské republiky všechen materiál nutný pro otevření a fungování nemocnice včetně autoklávů, zevních fixátorů nebo konstrukcí na trakci zlomenin stehenní kosti. To všechno spolu se stany, dekami, matracemi, generátory, kabely, světly, vodními nádržemi a rozvodnými hadicemi, auty, autobusem, vysílačkami a kdoví čím vším, co logistici nesmějí zapomenout. Měli to chlapci těžké, když jim naše letadla sedala pár stovek kilometrů daleko a nemohla přistát v Port-au-Prince.
* Muselo být frustrující vědět, že nad tebou krouží letadlo Lékařů bez hranic plné materiálu a nemůže přistát kvůli situaci na letišti…
To taky bylo, a strašně!
* Všichni humanitární pracovníci, se kterými jsem na Haiti mluvila, byli šokováni chaosem, jaký tam vládl. Vnímal jsi to stejně? Jak ten všeobecný chaos zvládali Lékaři bez hranic?
Ano, chaos ve smyslu, že nic nefungovalo, nikdo nic neřídil a nikdo nic nevěděl. Nikdo na místě ani nevěděl, kolik je mrtvých, kolik raněných a hlavně kde všude jsou. Čísla se teprve postupně upravovala. Vláda zasedala na plastových židličkách na policejní stanici nedaleko letiště a prakticky neměla žádnou moc. V ulicích až na pár incidentů ale vládl klid, o kterém si každý rozumný humanitární pracovník musel myslet, že je to klid před bouří. Máš-li totiž na ulicích milion lidí bez střechy nad hlavou, bez latrín, bez jídla a bez vody, může se strhnout davová psychóza a třeba i hromadné zabíjení kvůli maličkosti. Všichni ti lidé jsou zoufalí a letargie se u nich střídá se záchvaty slepé podnikavosti. Věřím, že nervy mají napjaté a perspektivu života v následujících měsících nebo letech žádnou.
* Už druhý týden v ulicích zase takový klid nevládl, viděla jsem lidi, kteří by byli schopni se pěkně rvát pro trochu jídla. V těch prvních dnech jsi ale musel vidět hrozné věci, měl jsi čas na místě tyhle dojmy zpracovávat?
Moc ne, maximálně před usnutím se mi před očima promítala řada mých rozhodnutí a pacientů jak v nějakém zmateném filmu. Přes den se mi stávalo, že mě dojal něčí pohled nebo drobný detail. Tyhle momenty si ponesu asi celý život. Čas od času myslím na některé situace na Haiti i teď.
* Jak se vyrovnáváš s únavou a stresem?
Nejlépe tím, že spím, čtu si knížku, dívám se na film, běhám a plavu nebo jdu na pivo s kamarády. A když to na takové misi jako na Haiti není možné, dám si večer po práci jedno nebo dvě piva s lidmi z týmu. Jsou to vesměs sympaťáci a zajímaví lidé, kteří toho v životě hodně prožili a přese všechno neztratili smysl pro humor.
* Lišila se tvoje práce na Haiti výrazně od toho, co jsi zažil v Kongu?
V něčem se to dost podobalo první misi, kdy jsme otevírali venkovskou nemocnici, operovali dva měsíce bez tekoucí vody nebo elektřiny, v čelovkách, kterým po deseti minutách došel dech. Zpočátku totiž jediné dostupné monočlánky na místním trhu byly čínské, které víc nevydržely, a pak přicházela na řadu petrolejka… Naopak se to všechno úplně lišilo od mé druhé mise ve východním Kongu, kdy jsme uprostřed bojové zóny pracovali v jedné z nejlepších nemocnic Lékařů bez hranic a kde jsem operoval v prakticky evropských podmínkách. Tamější nemocnice byla otevřená už přes dva roky a byla na ní vidět obrovská práce, kterou po sobě zanechaly desítky lidí z Lékařů bez hranic. Ta nemocnice měla 320 lůžek a skvěle vytrénovaný místní zdravotnický personál, se kterým byla radost pracovat. I přes to, že jsme museli denně ošetřovat kolem dvaceti střelných poranění a popálenin.
* Jaká byla spolupráce s kolegy - lékaři a sestrami, kolik jich bylo na místě tvého prvního působení na Haiti, v Carrefouru, epicentru zemětřesení?
Hluboce jsem tam obdivoval řadu lidí z Lékařů bez hranic. Některé logistiky nebo šedesátileté lékaře a sestry, kteří pracovali tak, že jsem se vedle nich styděl. A oni to všechno snášeli s obrovským humorem, kamarádstvím, pokorou a optimismem. Myslím, že tihle lidé jsou mi životním vzorem. V první nemocnici v Carrefouru jsme byli tři chirurgové, jeden Brit, Brazilka a já, jedna anestezioložka z Německa, internista z Francie, sálová sestra z Rakouska, všeobecné sestry ze Švýcarska, Dánska, Německa, Kanady a Nizozemska, nepočítám logistiky a koordinátory. A samozřejmě řada místních lidí, hlavně sester, byla skvělá - nikdo se neptal, jak dlouho ještě budeme ten den dělat, protože venku pořád čekaly stovky lidí na ošetření…
* Pak ses přesunul do Leogane, tam už byla situace stabilizovanější než v prvních dnech po zemětřesení?
V Leogane jsme otevřeli hezkou a dobře zorganizovanou stanovou nemocnici s devadesáti lůžky. Operovali jsme pořád venku pod jakousi plechovou střechou na nádvoří bývalé nemocnice. Čas od času nás rušily nové otřesy země a pracovat za takových podmínek uvnitř budovy, která má pravděpodobně narušenou statiku, by bylo příliš riskantní a stresující.
* Spolupracoval jsi na místě i s haitskými kolegy -na jaké byli úrovni?
V projektech Lékařů bez hranic se téměř vždy spolupracuje s místními lidmi. Jenom pro ilustraci - ročně posíláme na mise 4 tisíce lidí z Evropy a jiných zemí celého světa a k tomu zaměstnáváme přes 25 tisíc místních. Každá mise na nich vlastně dost závisí. A Haiťané byli skvělí. Lékaři i sestry nám pomáhali s obrovským nasazením pár dní poté, co většina z nich ztratila v troskách svých domů velkou část nejbližších příbuzných…
* Stihl jsi na Haiti vidět i něco jiného než místo, kde jsi pracoval? Byl čas podívat se, jak vlastně vypadá třeba okolí epicentra?
Když nepočítám cesty mezi základnou a nemocnicí, pak jsem jenom pracoval a jediné, co jsem viděl, byli pacienti, místní zdravotníci a můj tým. V Leogane jsme v nemocnici dokonce i spali, takže jsem se ven téměř nedostal.
* Jak se v uvozovkách normální lékař stane Lékařem bez hranic?
Lékaři bez hranic pracují sice v těžkých podmínkách, ale profesionálně. To znamená, že nemůžeme zaměstnat mediky nebo lékaře bez dostatečné praxe. Na misi řešíš jako lékař nebo sestra denně případy, které by daly zabrat i starším zkušeným lékařům. Ale ty je nejenže kolem sebe obvykle nemáš, ale nejsou ani na telefonu a musíš se pak rozhodovat, jak to jde nejlépe, abys pacientovi neublížila a nebyla třeba z mise odeslána předčasně domů. A na to je třeba minimálně tři čtyři roky praxe. Kterýkoli lékař s atestací se může přihlásit. Umí-li dobře alespoň anglicky, je dostatečně psychicky odolný a dokáže uvažovat více týmově než individuálně, má velkou šanci na misi odjet. U sester je to podobné.
* Na Haiti bylo nejvíc zapotřebí chirurgů a sester. Jaké další specializace Lékaři bez hranic potřebují nejvíce?
Vedle chirurgů jsou to internisté, pediatři, anesteziologové, gynekologové a porodníci, ale i užší specializace jako ortopedi, traumatologové nebo plastičtí chirurgové. Ze sesterských profesí potřebujeme nejvíce všeobecné, anesteziologické a sálové sestry. Ale tím to nekončí -možnost pracovat pro Lékaře bez hranic mají i další odborníci, jako třeba psychologové, laboranti, mikrobiologové nebo fyzioterapeuti. Takových míst není tolik, ale jsou. Celá organizace pak stojí na logisticích, čas od času potřebujeme i administrátory nebo farmaceuty.
* Zapotřebí je také střední zdravotnický personál, sestry. Máte dostatek sester?
Sester máme nedostatek, což nechápu, myslím, že je to strašně zajímavá práce. Sestra na misi je lékařům plnohodnotným partnerem, někdy sestry u Lékařů bez hranic dokonce pracují na koordinátorské pozici a jsou lékaři nadřízeny. Sestra na misi dělá všechny možné obory, někdy skutečně pracuje jako lékař, musí diagnostikovat a léčit, nebo je zodpovědná za lékárnu celého projektu. Může z toho jít možná trochu strach, nových úkolů je na misi moc, ale od toho jsou v týmu Lékařů bez hranic zkušenější lidé, kteří už mají několik podobných projektů za sebou a zpočátku sestře se vším pomůžou. Pokud se někdo cítí být frustrován prací v nemocnici v Čechách a připadá si třeba nedoceněný, ať zkusí vyjet na misi, takové pocity ho určitě brzy opustí. Sestry speciálně na misích dělají obrovský kus práce, mívají z toho pak skvělý pocit a jsou na sebe hrdé za to, co všechno dokázaly.
* Kolik českých zdravotníků v současné době „slouží“ v týmu Lékařů bez hranic?
Je to něco kolem sedmdesáti spolupracovníků včetně nezdravotníků, z toho je přes třicet českých a slovenských lékařů a sester. Řada z nich ale chodí normálně do práce a na misi odjede jen čas od času. Není to tak, že by všichni byli teď na misi.
* Na co se musí lékař, který chce vyjet na misi, připravit? Co bylo pro tebe nejtěžší nebo nejpřekvapivější?
Je toho hodně. Nejenže najednou musíš umět diagnostikovat bez pomoci starších lékařů a běžných vyšetřovacích metod, jako je rentgen, ultrazvuk nebo kompletní laboratoř, které na mnoha misích chybějí, ale „pohybuješ“ se mezi mnoha obory najednou. Já jsem dělal na misích základní výkony všech chirurgických oborů včetně gynekologie a porodnictví, jako je kyretáž nebo císařský řez. Abych to zvládl, chodil jsem u nás v motolské nemocnici přes tři měsíce ve volném čase na oddělení gynekologie a dospělé traumatologie.
* Jak reaguje zaměstnavatel na tvé výjezdy s Lékaři bez hranic? Musíš si na ně brát dovolenou?
Poprvé jsem dostal tři měsíce neplacené volno. Podruhé jsem si na misi vybral tři týdny řádné dovolené a dva týdny k tomu nasloužil dopředu. Haiti, to byla krizová situace, takže jsem mohl odjet jenom na dva týdny. Znovu jsem si vybral řádnou dovolenou. Zní to možná náročně, ale začíná se to měnit. Například ředitel motolské nemocnice slíbil, že bude odjezdy na humanitární mise s Lékaři bez hranic podporovat. To by bylo skvělé, Fakultní nemocnice v Motole by se tak zařadila do celosvětové skupiny moderně uvažujících nemocnic, které humanitární pracovníky v jejich odjezdech do krizových míst po celém světě dlouhodobě podporují.
* Vraťme se ještě poslední otázkou na Haiti, co by podle tebe v současné době haitské zdravotnictví potřebovalo nejvíce?
Haiti je země, která se zhroutila, a kde by bez několikaleté mezinárodní humanitární pomoci nefungovalo téměř nic - školy, nemocnice, voda a kanalizace, elektřina,
doprava, policie nebo vláda. V nejbližších letech je tu třeba zajistit chod celého zdravotnického systému, otevřít a provozovat všechny ambulance a nemocnice. K tomu bude následující měsíce ještě třeba léčit a doléčovat zdravotní následky zemětřesení. Lékaři bez hranic mají teď na Haiti už dvacet zdravotnických zařízení, dvanáct z toho jsou dobře fungující nemocnice, kam jezdí na několikaměsíční mise hodně ortopedů, fyzioterapeutů, plastických chirurgů nebo psychologů, aby léčili dlouhodobé následky těch několika desítek vteřin zemětřesení.
O autorovi: Lenka Klicperová
šéfredaktorka časopisu Lidé a Země