Zatímco česká ekonomika se potácí a vypořádává s dozvuky světové ekonomické krize a pomalu znovunalézá křehkou rovnováhu, oblasti zdravotnictví a lékařů se propad finančních prostředků a nejistota pracovního trhu vyhýbá.
Vláda bojuje s obrovským deficitem veřejných financí a šetří prostředky, kde se dá. Mnozí občané stále nemohou najít práci a mzdy ve veřejném i státním sektoru stagnují, mnohdy jsou dokonce pod úrovní z doby před krizí.
Naopak lékaři se nezaměstnanosti bát nemusí, mají svá místa jistá. Zároveň si v nátlakové akci v době, kdy se všichni ostatní musí uskromnit, vymohli výrazné navýšení platů.
Aby jejich lepší platové podmínky mohl stát dlouhodobě zajistit, dohodl se s lékaři na podpoře reformy zdravotnictví. Ti ovšem, jakmile dostali své peníze, náhle se o spolupráci přestali zajímat a opět se staví do opozice proti připravovaným zdravotnickým zákonům.
V materiálu „Sebeobrana lékařů“ se vyhraňují proti podstatné části reformního úsilí Ministerstva zdravotnictví ČR. Jejich „obavy“ ovšem převážně pramení z neinformovanosti či zahleděnosti do sebe a snahy získat pro sebe co největší prospěch. Přibližně polovina nesouhlasných bodů se týká kultivace a tvorby sítě zdravotnických zařízení.
Lékaři se ohrazují proti možnosti zdravotních pojišťoven vypovědět zařízením smlouvu bez udání důvodu (ambulantním do tří let, lůžkovým do pěti let), nechtějí být pojišťovnami pokutováni za porušování smluv a odmítají soutěžit o poskytování péče pacientům. Tento záměr však není součástí aktuálních legislativních návrhů.
Je třeba si uvědomit, že tyto záměry jsou ve prospěch pacienta. Jsou to právě zdravotní pojišťovny, které mají dokonalý přehled o struktuře pojištěnců v jednotlivých regionech, jak z hlediska věkového rozdělení, tak z hlediska nemocnosti. A právě pojišťovny jsou povinny svým pojištěncům zařídit péči co nejkvalitnější a časově a místně dostupnou. Jak mají toto činit, pokud nedisponují potřebnými nástroji?
Pokud lékař či zařízení poruší smlouvu s pojišťovnou, poškozuje tak její klienty, tedy pacienty. Je přeci správné, že pojišťovna se v takové situaci za svého klienta postaví a dá zařízení či lékaři pokutu. Sankce za nedodržení smluvního vztahu je přeci naprosto běžná ve všech oblastech ekonomického života. Copak lékaři nemají být odpovědní za to, co činí?
Struktura obyvatelstva dle věku a nemocí, stejně tak jako medicínské technologie a personálně-přístrojové požadavky na léčbu se v čase a v jednotlivých regionech mění. Právě proto musí pojišťovna disponovat možností vypovědět smlouvu zařízení nebo lékaři, který již v dané oblasti není třeba. Nemůže-li takto pojišťovna učinit, znamená to plýtvání veřejnými zdroji, které budou následně někde chybět nemocným pacientům při jejich léčbě.
Každá koruna, která je ze systému zdravotního pojištění vyplýtvána, někde následně chybí pacientům. Je proto správné, že jednotlivá zařízení by měla o poskytování péče pro danou oblast veřejně a transparentně soutěžit. Pojišťovna přihlédne jak k odbornému zázemí, tak k ceně za poskytovanou péči a vybere pro své pacienty to nejlepší zařízení. Není žádný důvod, proč by měla ve své síti udržovat zařízení a lékaře nepřizpůsobivé a neefektivní. Opět by šlo o plýtvání zdroji na úkor pacienta. Tato oblast je nyní pouze návrhem k diskuzi nikoliv součástí navrhovaných legislativních kroků.
Lékaři se dále ohrazují proti některým opatřením, která nemá Ministerstvo zdravotnictví ČR v úmyslu prosazovat. Není tedy zřejmé, vůči čemu se lékaři vlastně vymezují. Jejich tvrzení pravděpodobně vyplývá z jejich nedostatečné informovanosti.
Poplatky u lékaře se nemají stát příjmem zdravotních pojišťoven, dále zůstanou příjmem lékařů a zdravotnických zařízení. Stejně tak dvousetkorunový poplatek za návštěvu u specialisty bez doporučení praktického lékaře dnes není na pořadu dne. Stejně tak není na pořadu dne, aby pojišťovny mohly v krajním případě založit nové zdravotnické zařízení.
Hlasitý nesouhlas lékaři vyslovují s chystanou změnou v lékové politice, zejména s generickou preskripcí. Neustále argumentují tím, že někteří pacienti musí dostávat lék konkrétního výrobce a nejde jim ordinovat generickou záměnu. Taková obava je ovšem lichá, jelikož bude-li to medicínsky odůvodnitelné, lékař bude moct pacientovi konkrétní lék předepsat.
Tento fakt lékaři ale stále tiše přehlížejí. To budí podezření, že jim vůbec nejde o prospěch pacienta, nýbrž o provize, které od farmaceutických firem pobírají za předepisování jejich obchodních značek. Myšlenka generické preskripce má přinést více peněz do systému na úkor farmaceutických firem, zlevnit léky pro samotné pacienty a zabránit korupci ve zdravotnictví.
Lékaři ve svém boji nehájí pacienty, ale své finanční jistoty, nehledě na ekonomický stav zbytku země, svou nedotknutelnost na trhu práce a jistotu práce i v situaci, kdy se ukáže jako nadbytečná. Zaštiťují se právy a zájmy pacientů, při tom odmítají nést svůj díl nejistoty a zodpovědnosti a dokonce neváhají brát si pro své zájmy pacienty jako rukojmí.