Po roce 1989 se v nemocnicích, ale také v ostatních zdravotnických zařízeních začalo investovat. Nutno říci, že bez ohledu na budoucnost a bez ohledu na vlastní kapsu zdravotníků. Ti ve svém altruismu především chtěli vynikající a tu nejlepší technologii a další vybavení pro své pacienty, ale také pro sebe, aby se vyrovnali světu, který nám dříve ujížděl.
A tak zatímco v průmyslu podniky padaly, nemocnic zůstalo stejně. S obrovskou euforií byl přijat zákon o veřejném zdravotním pojištění a vznik zdravotních pojišťoven.
Očekávali jsme, že konečně dojde k ohodnocení práce zdravotníků podle cen, byť vyjádřených bodovými hodnotami, které byly sice nastaveny na korunu, ale propláceny v hodnotě 43 haléřů.
Hodnota bodu se sice časem zvýšila, ale neodpovídala současným nákladům a vývoji v oblasti mezd a cen.
Přestože byly některé nemocnice rekonstruované a jiné zase zchátralé, tedy každé s jinými náklady, úhrady žádné investiční potřeby nezohledňovaly. Ačkoli se nemocnice již delší dobu pohybovaly v tržním prostředí, neplatí ve zdravotnictví stanovení ceny, za kterou se prodává a rozhodně již nelze hovořit o míře zisku.
Přestože přidanou hodnotu pacient dostává v poskytované službě, není ze strany plátce uhrazena.
Celý systém je deformován regulacemi. Regulují zdravotní pojišťovny, protože mají přesně danou sumu financí na platbu za poskytnutou péči. V rozporu s některými tvrzeními regulují i nemocnice. Jistě každá různě, podle schopností ředitelů či stáří nemocnice. Kdo ale vůbec nereguluje, jsou pacienti.
Zase je to normální. Nikde na světě pacient nereguluje péči o své zdraví podle svých potřeb v závislosti na svých možnostech.
Není však normální, že není vytvořeno prostředí, které by motivovalo občana péči regulovat. Například lékovou politikou zaměřenou na pacienta, možností připojištění či platby v hotovosti.
Okresní úřady v roli zřizovatelů nemocnic jen kontrolovaly formální stránku účetnictví. Zabývaly se rozpory ve výši požadovaných a zákonem uložených nákladů, které nikdy v kalkulaci na výkon nebyly, a mezi deklarovaným a skutečným růstem v příjmech nemocnic.
Bylo však otázkou politické shody, že je potřeba navýšit platy zdravotníkům, a to nařízením vlády.
Ředitelé upozorňovali, že je to neřešitelné. Dobrý manažer si poradí, zněla odpověď.
Počty zaměstnanců jsou dány vyhláškou. Návrhy na zavření oddělení jsou nepřijatelné, občan na to není připraven. Výběrová řízení na poskytování zdravotní péče v lůžkových zařízeních byla ztrátou času, neboť výsledky byly odsouzeny k zániku několika demonstracemi a peticemi.
Tak jako dřív, i v současnosti dále vzniká spousta zákonů bez ohledu na finanční možnosti systému. Potěšilo mě, že se konečně jedná o dopadu platové úpravy na nemocnice zřizované kraji. Zdá se, že jsme pochopili, že ředitelé nemocnic nepatří mezi státní úředníky, kterým se na úpravu přidá ze státního rozpočtu.
Letos nastoupila éra nemocnic zřizovaných krajskými úřady a hledají se viníci jejich současného stavu. Podíl každého jednotlivého vedení je nezanedbatelný.
Podíl dřívějších zřizovatelů rovněž. Nezapomínejme však na to, že po zavedení zdravotního pojištění se vlastně nic dalšího v systému neudálo. Neustále se hledá, aniž bychom věděli co.
Víme, že systém je nevyhovující a že nám chybějí peníze. Ale stále se neobjevuje podnět, který by způsobil obrat. Ten je především otázkou politické shody v rámci státu a nemůže se začít od koncepce jednotlivých krajů, definujících 14 zdravotnických systémů.
V auditech se objevují návrhy, za které nebylo nutné platit velké peníze. Jsou normálními ekonomickými radami. Máte moc zaměstnanců, tak jich část propusťte.
Máte vysoké náklady na mzdy, tak je snižte. Máte nízké výnosy na zaměstnance, tak snižte jejich počet, nebo zvyšte výkon (pozor, pojišťovny nemají peníze).
Zaveďte směnné provozy, ušetříte za přesčasy. Sdružujte oddělení do společných lůžkových fondů. Problém je však někde jinde.
Legislativní rámec mnohdy brání potřebným změnám. To není výmluva, ale výzva k tomu, aby se také měnil. Jsou zde nesmyslné požadavky na personální a technické vybavení. Navíc se dává prostor České lékařské komoře, aby tuto úroveň posuzovala. A já kolegům nezávidím, jak jinak mohou posuzovat než podle nějakého předpisu?
Vždyť na to nejsou vybaveni odborně ani kapacitně, pokud vůbec připustím, že jsou k tomu delegováni legislativně. Proč nedojde k politické shodě a nezavede se konečně patřičná léková politika s průhlednou cenotvorbou tak, aby nakonec nevznikaly ceny mimo rámec původních dohod?
Odborné diskuse těch, kteří jsou k tomu přizváni, by se měly pohybovat v jiné rovině. V rovině klasických manažerských analýz, kdy hrají roli nejen tvrdé faktory, ale i měkké aspekty celé kultury naší země a zdravotnického prostředí. Pokud tomu tak není, může se stát, že zanedlouho nebudeme mít co řešit.
Všechny finanční prostředky mohou skončit v rukou čistě komerčně zaměřených zdravotnických zařízení, kde se poskytuje jen péče vybraná a lukrativní. Na ostatní péči, v současném špatném systému úhrad neadekvátně a nedostatečně ohodnocenou, bohužel však pro nemocného nezbytnou, nezbude již nic.
Martin Metelka, Hospodářské noviny, 25.11.2003
Autor, lékař, ředitel Nemocnice Vsetín