Není zločinec, ani právník. Přesto má nepříjemné zkušenosti s českými soudy. Je totiž lékař a soudcům občas píše zdravotní posudky. A rád by za ně dostal zaplaceno. Jenže to se pokaždé nestane.
„Oni si myslí, že když tam klepnou kulaté razítko, tak jim informace musím dát zadarmo,“ říká soukromý pražský lékař Jan Jelínek.
Jelínkův příklad ale výstižně ukazuje na poměry v českém zdravotnictví. Ani patnáct let po pádu komunismu neprošlo zásadní reformou. Lidé si na rozdíl od zahraničí nemohou (až na plomby u zubaře a dalších pár výjimek) připlácet za nadstandardní služby, ani se na ně připojistit.
A politici nadále prohlašují, že zdravotní péče je bezplatná. Jenže tak je tomu jen na první pohled. Ve skutečnosti odvádí zaměstnanec s průměrným platem spolu se svým zaměstnavatelem každý měsíc zdravotním pojišťovnám dva tisíce dvě stě korun.
Ročně tak Češi naposílají pojišťovnám 140 miliard korun. To je zhruba stejně, kolik utrží mladoboleslavská automobilka Škoda.
Dalších čtyřicet miliard přidělí stát na dotacích ztrátovým nemocnicím či je lidé zaplatí například u zubařů za spoluúčast ze své kapsy.
Nepřijde jediný pacient? Doktor peníze dostane
Nejčastěji chodí lidé s problémy k praktickým lékařům. I kdyby se ale v ordinaci neukázali celý rok, doktor za ně peníze stejně dostane.
Praktičtí lékaři totiž obdrží každý měsíc peníze podle počtu zaregistrovaných pacientů.
„Za každého pacienta dostávám necelých čtyřicet korun měsíčně,“ říká Jelínek, který má ordinaci ve svém domě v pražské vilové čtvrti Ořechovka. I kdyby během měsíce teoreticky nepřišel ani jeden pacient, tyto peníze by měl jisté.
„Jenže statistika a pravděpodobnost je neúprosná a funguje. Vždy se najde někdo, kdo je nemocný,“ říká lékař, u kterého se zaregistrovaly dva tisíce pacientů.
Chřipka se léčí „zdarma“
Kvůli pravidelným „kapitačním“ platbám ale zase musí léčit občas „zadarmo“: když ošetří svého pacienta například při chřipce, žádné peníze navíc od pojišťovny nedostane. S chřipkou se počítá právě v pravidelných měsíčních platbách.
Praktický lékař se dostane k penězům navíc například za preventivní prohlídku či za různá potvrzení - například na řidičský průkaz. Nebo v případě, kdy zašije řeznou ránu nešikovnému kuchaři.
Šití u chirurga by totiž vyšlo zdravotní pojišťovnu dráž a proto motivuje praktické lékaře, aby práci za specialisty dělali sami. A peníze doktor vyfakturuje i v případě, kdy ošetří nezaregistrovaného pacienta.
Ze sto tisíc zbude třicet
V průměru dostávají lékaři-soukromníci od pojišťovny sto tisíc korun měsíčně. Za tyto peníze musí zaplatit sestru, léky, obvazy a další zdravotnický materiál, přístroje, pronájem ordinace.
„Část peněz jde i na to, když praskne žárovka, někdo rozsedne židli, zastará počítač,“ říká Jelínek.
Nakonec jim zůstane o pár tisícikorun méně než kolegům v nemocnicích. Většinou do třiceti tisíc korun, ze kterých odvedou daně, sociální a zdravotní pojištění.
Nejsou peníze? Operace se mohou zastavit
Zcela podle jiného klíče putují peníze nemocnicím. Ty si sice účtují operaci po operaci, bod po bodu, čísla sčítají a pak je předávají zdravotním pojišťovnám. Jenže ty podle bodů ve finále neplatí.
Už před sedmi lety pojišťovny stanovily nemocnicím paušální platby, které každým rokem o něco zvyšují.
Nemocnice přesto předem neví, kolik dostanou za léčbu zaplaceno. Koncem dubna například přivezli do plzeňské fakultní nemocnice šedesátiletého muže, který měl zároveň zánět pobřišnice, plísňovou infekci a navíc mu selhaly plíce.
„Nasadili jsme plicní ventilátor, opakovali transfuze, podávali antimykotika i antibiotika,“ vyjmenovává ošetřující lékař Jan Kuda. Již brzy bylo jasné, že půjde o jednoho z nejdražších jarních pacientů.
Dotaz, kolik léčení stálo, dokáže Kuda zodpovědět až po hodinovém studiu ceníků a diskusí s lékárníky.
Dochází k odhadu tři milióny za měsíc léčby. Kolik skutečně pojišťovna zaplatí, není jisté. Záležet bude hodně na vyjednávacích schopnostech vedení nemocnice, jak hodně bude tlačit na pojišťovny
Jak? To vysvětluje ředitel pražské Všeobecné fakultní nemocnice Pavel Horák: „Například implantace defibrilátorů stojí milióny korun. My je neimplantujeme, dokud pojišťovna neslíbí, že operaci uhradí.“
Úředníci za pět korun
A jak tedy peníze rozdělují pojišťovny? Když jim člověk pošle stokorunu, ponechají si čtyřicet. Z toho použijí tři až pět korun na svůj provoz.
Zbylých šedesát korun pošlou do společného balíku, kde se přerozdělují - pojišťovny je dostanou zpátky podle toho, kolik mají starých a nákladných pacientů. Například za klienty nad šedesát let získají trojnásobný příspěvek.
Tento model se od ledna změní. Během dvou let se postupně začne rozdělovat sto procent - pojišťovny budou dostávat na klienta podle toho, kolik obvykle stojí péče v dané věkové kategorii, a podle toho, kolik mají „drahých“ pojištěnců.
Na tom vydělá především největší Všeobecná zdravotní pojišťovna. „Pokud je v republice do deseti lidí s Gaucherovou nemocí (vrozenou poruchou metabolismu), právě ta desítka bude u nás,“ řekl před nedávnem HN mluvčí pojišťovny Jan Suttner. Léky jednoho takového pacienta stojí pět miliónů ročně.
Aleš Vojíř, Petr Holub, Hospodářské noviny