OTÁZKA: Jste Pražačka křtěná Vltavou. Do jaké rodiny jste se narodila?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Milena Černá
Moji rodiče byli oba z venkova, maminka z Pošumaví, tatínek z Českomoravské vrchoviny. Setkali se v Praze při svém prvním zaměstnání a byli si věrnými manžely až do své smrti. Rodina mi dala představu o tom, co to je harmonie. Otec byl pojistný matematik a právník, a protože nedělal žádnou politickou kariéru, pracoval ve státní pojišťovně až do konce života. Pojistná matematika však byla v 50. letech zakázaný obor, podobně jako třeba genetika, a úplně vymizela. Když proto v roce 1968 ve státní pojišťovně zřídili zaměstnanecké kurzy pojistné matematiky, otec byl velmi šťastný, napsal pro ně skripta a přednášel – byla to pro něj jistá satisfakce. Rodina mi dala do vínku také hledání alternativních zdrojů vzdělání. Nestačí pouze to, co se dozvíte ve škole, a to nejen když do ní začnete chodit v roce 1948 jako já.
10.5.2012 12:31:08
OTÁZKA: Rodinná tradice vás ke studiu medicíny nepřivedla. Co o něm tedy rozhodlo?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Milena Černá
Medicínská tradice v rodině nebyla. Rodiče se však přátelili s dětským chirurgem a ortopedem profesorem Václavem Tošovským, a ten mě od medicíny dokonce zrazoval. Říkával, že pokud ženská dělá medicínu, nemá ani rodinný život, ani pořádnou kariéru. Absolvovala jsem jedenáctiletku a zdravotnickou nástavbu pro laboranty a našla zaměstnání jako laborantka v Ústavu histologie Fakulty všeobecného lékařství Univerzity Karlovy (FVL UK). Když jsem tak pozorovala svoje nadřízené, kteří mi dávali úkoly, říkala jsem si, že tohle bych zvládla taky, a přihlásila se na studium medicíny na FVL UK. Studovala jsem ji večerně při plném zaměstnání až do třetího ročníku. Dřina to byla nepopsatelná. Pracovala jsem od sedmi do čtyř, pak začínaly přednášky. V noci jsem si vařila konvice čaje, abych se ještě mohla učit. Ráno jsem šla do práce. V polovině 60. let byla večerní forma studia medicíny zrušena, odmítli ji přednášející. Od čtvrtého ročníku nás zařadili do denního studia a dostali jsme malé stipendium.
10.5.2012 12:31:08
OTÁZKA: Po srpnových událostech roku 1968 jste z Československa emigrovala. Už tehdy vám bylo jasné, jak to tady dopadne?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Milena Černá
Ještě před srpnem jsem byla na praxi v Rostově na Donu a tam v tisku sledovala ideologickou „dělostřeleckou palbu“ na Československo. Psali, že chceme dát Sudety Němcům, usilujeme o neutralitu a chceme se dopustit ještě řady dalších „smrtelných hříchů“, tedy zločinů v pojetí „tábora socialismu“. Neměla jsem tudíž žádné „pa čemu?“, když se tu objevily tanky. Odjela jsem do Vídně a chtěla dokončit studium na tamní lékařské fakultě. Komplikací se stalo právě předchozí večerní studium, neměli jsme například zkoušku z latiny. V lednu 1969 jsem se tedy vrátila a studium v témž roce dokončila v Praze.
10.5.2012 12:31:08
OTÁZKA: Vzpomínáte ráda na někoho ze svých učitelů na lékařské fakultě?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Milena Černá
Naprosto nezapomenutelný byl profesor Josef Charvát. Jeho přednášky, to bylo otevřené okno do světa. Medicínu viděl globálně, jako problém lidstva. Měl obrovský nadhled nad celou medicínou, jako by byla jen jedna a spojovala všechny nemocné a lékaře na celém světě. Pamatuji si i na jeho skoro stoletého otce, který ležel na III. interní klinice. Býval profesí technik a ještě v tom vysokém věku ho všechno zajímalo. S tlustými brýlemi na nose četl noviny, nebyl to žádný vyhaslý senior.
10.5.2012 12:31:08
OTÁZKA: Proč jste se po studiu zaměřila na dermatovenerologii?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Milena Černá
Nezaměřila jsem se na ni hned, začínala jsem jako výzkumná pracovnice ve Fyziologickém ústavu ČSAV. Když jsem pochopila, jak se v Československu „dělá věda“, po mateřské dovolené jsem rychle hledala možnost přejít do klinické praxe. Nastoupila jsem na dermatovenerologickou kliniku do VFN jako sekundářka a místní stranická skupina rázem pátrala, jaký průšvih jsem udělala, že jsem musela odejít z výzkumu na pozici sekundáře. Nechápali to. V KSČ jsem nikdy nebyla, ale stejně si mě povolali a musela jsem svůj krok vysvětlovat.
10.5.2012 12:31:08
OTÁZKA: Ujal se někdo na dermatovenerologické klinice vašeho odborného růstu?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Milena Černá
Skvělým učitelem mi tu byl profesor Zdeněk Šťáva. Měl podobný nadhled jako profesor Charvát, a protože znal anglosaskou, německou a francouzskou dermatologii, učil ji jako celek. Nezapomínal podotknout, jak by příslušnou nozologickou jednotku zařadili ve Francii či ve Velké Británii nebo co by udělali Němci. Velmi se také zajímal o vztahy mezi dermatologií a internou. Dal mi takový základ, že jsem nikdy netrpěla komplexem „mastičkáře“, jak se dermatologům občas posměšně říkává. Pro mě to byla jedna medicína a týkala se nejen lidského těla, ale i toho, jak na nemoc reaguje a jak žije duše. Řada kožních onemocnění je velmi viditelná a deprimující, ať už jde o ekzémy, psoriázu nebo těžké akné. Není vždy jednoduché přimět nemocného člověka, aby s takovými handicapy dokázal žít a dlouho trpělivě spolupracoval s lékařem.
10.5.2012 12:31:08
OTÁZKA: Jak k tomu pacienty „dotlačit“ a zároveň být oblíbený lékař?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Milena Černá
U hospitalizovaných pacientů jsem měla svoji přesvědčovací metodu, aby se na své léčbě podíleli. Každý chce domů, všichni nenáviděli dlouhé, třeba šestinedělní hospitalizace. Já se s pacienty vždy domluvila – pokud budou dělat všechno, co si dohodneme, splním i já svůj slib, že půjdou brzy domů. Měla jsem zkušenost, která modifikovala můj vztah k pacientům na celý život. Ve 24 letech jsem onemocněla se žlučníkem a postihly mě kruté koliky. Přešly do trvalé bolesti, která mě zcela konzumovala. Na doporučení profesora Tošovského jsem šla na chirurgii v Motole. Tam mě palpačně vyšetřili a konstatovali zánět žlučníku. Po měsíci jsem si sama vyhmatala hydrops žlučníku a nakonec mě urgentně operovali v situaci, kdy už jsem dostala peritonitidu. Na operatéra jsem měla víc štěstí, dopadlo to dobře. Po třech týdnech na kapačkách jsem se vydala na ambulanci, abych nahlédla do své dokumentace. Nebyla tam. Ztratila se, někdo ji zlikvidoval. Pro mě byla celá tato negativní zkušenost impulzem, abych více než ostatní lékaři věřila pacientům. Jako dermatoložka jsem byla velmi vyhledávaná i proto, že když se mi lidé svěřili, vždy jsem pracovala i s jejich pocity a jejich vnitřním obrazem nemoci.
10.5.2012 12:31:08
OTÁZKA: Olgu Havlovou jste znala už od roku 1966. Jak jste se seznámily?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Milena Černá
V Divadle Na zábradlí, na oslavě po premiéře Havlovy hry „Vyrozumění“, jsem se seznámila s ní i s Václavem. Pozval mě tenkrát jeho bratr Ivan, toho už jsem znala dříve. Tehdy byl Na zábradlí velmi úzký kontakt a spolupráce divadelníků a publika. Hrálo se tam nejlepší absurdní drama na světě, byl to fenomén. Do vynikajícího výběru her se výborně zařadily i ty od Václava Havla. S Olgou jsme se stýkaly a velmi si rozuměly.
10.5.2012 12:31:08
OTÁZKA: Přátelství s Havlovými pro vás bylo osudové po Chartě 77, kdy jste se stala lékařkou chartistů… Procházelo vám to na klinice?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Milena Černá
Opravdu ano, byla jsem lékařkou chartistů a měla jsem někdy pocit, že za mnou na kliniku chodí snad všichni. Nebyla jsem přímo signatářka, blízcí přátelé mi podepsání Charty 77 rozmlouvali s tím, že by následoval okamžitý vyhazov z práce a oni by přišli o lékaře. Ošetřování chartistů mi procházelo poměrně dlouho, ale tihle lidé, kteří na mě čekávali na nemocniční chodbě, až přijdu, byli samozřejmě trnem v oku bdělým straníkům na klinice. V roce 1986 už jsem tam navíc byla jediný nestraník. Tehdy mě z kliniky vyhodili a musela jsem přestat přednášet dermatologii na fakultě. Pracovala jsem pak jako ambulantní dermatoložka na Praze-západ až do léta 1989.
10.5.2012 12:31:08
OTÁZKA: Tehdy jste prošla další obtížnou životní zkouškou, těžce jste onemocněla a prožila klinickou smrt. Jak se žije po přípravě na odchod z tohoto světa?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Milena Černá
V létě 1989 jsem onemocněla myokarditidou, v srpnu jsem prodělala klinickou smrt. Dostala jsem se z toho a pocit, že mohu kdykoli zemřít, je pro mě i zdrojem vděčnosti za život. Snažím se co nejvíc zužitkovat život, který mi byl dán. V pracovní neschopnosti jsem byla rok, následoval invalidní důchod. Lékaři mi řekli, že se do tak obtížného oboru, jakým medicína je, nemám vracet. Samozřejmě jsem se pak dostala k práci, která zatěžuje ještě více. Stala jsem se expertem na vysoké školy na ministerstvu školství a dělala tam i řadu činností, jež vůbec nebyly v agendě ministerstva, například výchovu k demokracii, ženská práva… Ta doba byla hektická. Jednou jsem sepsala v heslech, co mám na starosti, a byla toho popsaná čtvrtka. Na ministerstvu jsem působila asi tři roky, současně jsem pracovala v zastupitelstvu Hlavního města Prahy jako předsedkyně sociálního výboru. To byl začátek mého nového povolání, sociální práce. Absolvovala jsem několik kurzů sociální práce po Evropě a vytvořila si přehled o tom, jak se má dělat. Začátek 90. let byl báječné období, obnovovala se charita, diakonie, zakládala se občanská sdružení. Byla jsem u zrodu řady z nich a poznala mnoho aktivních lidí, kteří je zakládali.
10.5.2012 12:31:08
OTÁZKA: V roce 1990 Olga Havlová založila Výbor dobré vůle – Nadaci Olgy Havlové (VDV). Jeho ředitelkou jste od začátku?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Milena Černá
Zpočátku jsem chodila na správní rady VDV a stala se členkou rady. Olga potom sháněla někoho jako ředitele kanceláře VDV a zahlédla mě v televizi, zrovna jsem se tam za ministerstvo školství zpovídala kvůli nedostatečné sexuální výchově na školách. Viděla to, zavolala mi a řekla, abych se tam nenechala takhle trápit a šla dělat do VDV ředitelku. To bylo v roce 1993 a od té doby jsem tady.
10.5.2012 12:31:08
OTÁZKA: Jak zásadní součástí vašeho života VDV je?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Milena Černá
Máme dva syny, už jsou odrostlí, mají své rodiny a svůj život. Přesto jsou stále mými rytíři a brání mě před světem, jsou na mě velice hodní. Můj život je ale tady, nadace VDV je teď to nejdůležitější. Hodně jde i o udržení její dobré pověsti, kterou jí vložila do vínku Olga. Musíme zachovat transparentnost, rozdávat prostředky, pokud stačí, nestarat se tolik o reklamu, ale zejména pracovat pro lidi, kteří nás potřebují. Nicméně právě tento aspekt, nutnost propagace, se v poslední době dost změnil a bez marketingu se už nezisková organizace neobejde. Má významný dopad – tím, že dáváme najevo svou činnost a pořádáme i kampaně a výzkumy, se o nás lidé dozvědí. My jsme za celou dobu neměli moc úspěch, když jsme žádali o finanční prostředky, spíše si na nás vzpomněl někdo, kdo o nás slyšel jako o nadaci s dobrou pověstí, a proto se sám rozhodl věnovat nám peníze, nebo dokonce odkázat svůj majetek. Je to zvláštní a není to nikdy možné naplánovat, ale vždy na konci roku zjistíme, že kolik jsme vydali, tolik jsme i přijali. Funguje to tu celá léta. Nespekuluji nad tím a neptám se, čím to je, ale jsem tím oslovena jako zázrakem, který se někdy stává.
10.5.2012 12:31:08
OTÁZKA: Kde a jak tyto prostředky nejvíc pomáhají?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Milena Černá
Naše pomoc hodně směřuje do zdravotní oblasti. Lékařské zákroky jsou hrazeny ze zdravotního pojištění, nemocnice jsou většinou státní. Nabízí se tudíž logická otázka, co by ještě měl poskytovat občan, který platí zdravotní a sociální pojištění. Pokud se vyskytne nějaký medializovaný případ a hledají se prostředky na něco, co zdravotní pojišťovna nehradí, vždy se najdou lidé ochotní pomoct. Ale tyto medializace nemáme ve zvláštní oblibě, soustředí pozornost na jednu osobu a ty ostatní jsou odstrčené, nepadá na ně světlo.
10.5.2012 12:31:08
OTÁZKA: S dobrou vůlí českého národa pracujete dvacet let. Jak jsme na tom s ní a se vztahem k dobročinnosti dnes?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Milena Černá
Vztah české společnosti k charitě se příliš nemění. Tak jako na začátku byli lidé, kteří se nadchli pro práci, již dělá naše nadace, i dnes se nacházejí ti, kteří chtějí pomoci něčemu, co je dobré, a snaží se věnovat prostředky tam, kde je záruka kvality. Nejdůležitější je důvěra, důvěryhodnost té organizace. A když prokáže, že lidé v ní dělají dobré věci a nezpronevěří se svému poslání, pak ti, kteří pomáhat chtějí, přispívají ochotně a rádi. Na začátku jsme měli rozsáhlou databázi dárců, kteří přispívali ze svého důchodu. Ti lidé už zemřeli, ale jsou zase jiní, kteří nám přispívají, štafeta dobra se posouvá stále dál. Jaká je společnost a jaké má nedostatky, se v tom vůbec neprojevuje. Ti, kteří hledají dobro, jsou na straně dobra – a my je snad přitahujeme.
10.5.2012 12:31:08
OTÁZKA: V nadaci jste se setkala s mnoha zajímavými lidmi, mimo jiné i s Hillary Clintonovou. Bylo to v roce 1996, kdy byla první dámou Ameriky. Jaký dojem na vás toto setkání udělalo?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Milena Černá
Pro Hillary Clintonovou měl její štáb připravený detailní program se spoustou náležitostí, kupříkladu nám sdělili, že musíme nechat udělat vlajku, kterou nám podepíše. Nechali jsme tedy vyrobit hedvábnou vlajku s nápisem „Výbor dobré vůle“. Podepsala ji, a tak na ni máme památku. Připraveno tady u nás bylo i její setkání se zdravotně postiženými dětmi a návštěva dětského domova. Měla jsem ji pozdravit za neziskové organizace. Zaimprovizovala jsem a ve zdravici použila nový aspekt ze sociálního systému USA. V té době byl totiž přijat zákon o občanech USA se zdravotním postižením. Právě Američané nám ukázali, že zdravotně postižený člověk je především občan se zdravotním postižením a že tato terminologie není lhostejná. Není podružné, jak se na člověka díváme a jaký pojem pro jeho označení používáme; zda je to pro nás „mentálně postižený“, nebo „člověk s mentálním postižením“. I tak potom vypadá náš přístup k němu. Jsem ráda, že to bylo návodné, i u nás se pak rozšířil terminologický úzus „lidé se zdravotním postižením“.
10.5.2012 12:31:08
OTÁZKA: Setkáváte se i s lidmi z opačného konce společenského žebříčku. Pracujete pro „Rozkoš bez rizika“, což je sdružení, které pomáhá „osobám s rizikovým sexuálním chováním a životním stylem“ i v prevenci a léčbě sexuálních chorob. Jak jste se dostala právě k této činnosti?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Milena Černá
Mimo jiné proto, že jsem dermatovenoroložka a nikdy jsem si nenechala vzít svoji odbornou profesi. Jakmile byla v roce 1992 „Rozkoš bez rizika“ založena, přihlásila jsem se tam coby lékařka. Prosadila jsem si to i přes odpor své rodiny. Většina těch žen jsou prostitutky z chudoby a mě tam drží právě tento aspekt. Nebývají to bohaté prostitutky na „vlastní noze“, spíš doslova otrokyně nebo pouliční prostitutky v důsledku těžké bídy. Často to jsou ženy z východní Evropy a sem je přivezli, aniž by vůbec přesně věděly, co tu budou dělat. Kdykoli mě tam zavolají, přijdu a dělám speciální dermatovenerologická vyšetření. Snažím se jim dát i duševní a duchovní podporu, povzbudit je k tomu, aby se zabývaly něčím, co by dělaly raději.
10.5.2012 12:31:08
OTÁZKA: Co dělá radost vám, kromě pomoci lidem v nouzi? Dopřejete si čas i na nějaké koníčky?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Milena Černá
Ráda fotografuji, těší mě zahradničení, ale mým největším koníčkem je psaní. Když jsem opravdu sama se sebou a sama sebou, píšu. Napsala jsem knížku o Lázních Bělohrad a vlastním nákladem vydala eseje o vlastivědném kroužku, který sdružoval moje přátele. Navštívili jsme asi padesát měst.
10.5.2012 12:31:08
OTÁZKA: Máte nějaké osobní krédo?
ODPOVĚĎ:
MUDr. Milena Černá
Celý život mě doprovází heslo Ubi caritas et amor, Deus ibi est (Kde je opravdová láska, tam přebývá Bůh). Obsažena je tam obojí láska, i ta milosrdná.
10.5.2012 12:31:08