Myšlenkové pochody ministra zdravotnictví Leoše Hegera není vždy snadné pochopit. Usednuv ve vládě za pravicovou a halasně reformní TOP 09 vydobyl si v prvních měsících svého působení nejdříve pověst váhavce, ba i levicového elementu ve straně, jíž svými radikálními hesly o fiskálním asketismu vévodí ministr financí Miroslav Kalousek. Pak ovšem Heger během akce „Děkujeme, odcházíme“ prokázal nemalou dávku diplomatického talentu, a navíc i přes zdržení, jež mu protestující lékaři způsobili, se stal největším vládním reformním bourákem.
Připomeňme, že první fáze jeho reformy už se stihla z levicového senátu vrátit do sněmovny, kde bude znovu schválena, druhou fázi propustili poslanci do dalších čtení a třetí fáze už je ve stádiu dost konkrétního návrhu, který by prý měl do závěrečné fáze legislativního procesu, tedy schvalování v parlamentu, vlétnout před Vánocemi. Takovou reformní bilancí se nemůže pochlubit žádný jiný ministr Nečasovy vlády.
Ačkoli se Hegera stále drží pověst levicového ministra v pravicové vládě, jednou z vůdčích, ačkoli málokdy otevřeně přiznávaných myšlenek jeho reformy je alespoň dílčí uvolnění tržních sil uvnitř zdravotnictví. Legalizace plateb za nadstandard, posílení klientské role pacienta, lékové aukce, rozšíření pole pro konkurenční boj mezi zdravotními pojišťovnami. To všechno jsou opatření, která, jakkoli i ona podléhají regulacím a dohledu, mají za cíl povolit uzdu tržním principům. Takže přese všechny pochyby lze dnes říci, že pravicová a reformní vláda si může druhdy vysmívaného Hegra s klidem vytisknout na vizitky. Nebo ne?
Téměř bez výhrad to platilo zhruba do konce července. Pak ovšem ministr z nepochopitelných důvodů přišel s nápadem na regulaci lékáren. Připadá mu, že v Praze je jich moc, zatímco na venkově málo. Tam, kde lékárna vznikne, prý vzniká také tlak na spotřebu léků, lékárníci jsou spřaženi s lékaři, a zdravotní pojišťovny tak v důsledku vydávají zbytečně mnoho peněz za předepsané léky. Má-li ministerstvo zdravotnictví skutečně takové informace, bylo by logické, pokud by se rozhodlo proti podobné praxi zakročit, ať na základě obchodního práva nebo jiných právních nástrojů.
Jenže ono ne. Místo toho přichází Heger s nápadem, že určí minimální povinný geografický rozestup mezi jednotlivými lékárnami a v Praze bude vůbec zakázáno jakoukoli novou apatyku otevřít. Že se takový nápad zrodí v lékárnické komoře, v níž je zřejmě za ideál považován obraz „osobního“ lékárníka zhruba z konce 19. století a slovo řetězec je považováno za sprosté, to lze pochopit. Těžko tu zřejmě vysvětlovat, že nebude-li zákazník spokojen se službou hypermarketové lékárny, nebude do ní chodit a navštíví „tradiční“ lékárnu na rohu. Kde se ale podobné ambice berou u reformního ministra, to se chápe těžko. Ve srovnání s jinými kroky ministerstva to pak vypadá, že Heger na jedné straně trh do zdravotnictví vpouští a na druhé ho zase vyhání, když vytyčuje perimetry, v nichž je povoleno podnikat.
Na rozdíl od reformních návrhů není exotická myšlenka úředníků s metrem, kteří určují, kde je lékárna prospěšná a kde už nikoli, dosud vtělena do zákona, takže Hegerově image zatím nestihla příliš ublížit. Mělo by u toho zůstat.
(Autor je komentátorem deníku E15)