Strany i jednotliví kandidáti se budou snažit jeden druhého přetrumfnout v pomyslné soutěži o to, kdo je největším přítelem lidu. Čím blíže k volbám, tím bude nervozita větší, boj o naše hlasy tužší a nápady některých politiků bizardnější. Alespoň my občané bychom si měli zachovat zdravý rozum a sliby politiků buď vůbec neposlouchat, anebo naopak nad nimi přemýšlet. Někteří sociální demokraté chtějí prosadit, aby občané starší sedmdesáti let dostávali zdarma všechny léky předepsané lékařem. Jak bohu a uchu důchodce libá hudba. Hlasy voličů se jistě jen posypou. Exemplární příklad populismu! Je pravda, že po mnohaletých odkladech zvýšili poslanci letos příspěvek státu za děti, důchodce, nezaměstnané a další občany bez vlastních příjmů, tedy celkem za 55 % obyvatel, z 392 Kč na 439 korun měsíčně, čímž zdravotní pojišťovny získaly 3,2 miliardy korun. Pravdou však zůstává, že zaměstnanec s průměrnou mzdou platí spolu se svým zaměstnavatelem každý měsíc 1890 Kč, tedy více než čtyřikrát tolik. V tom však nebezpečnost populistického návrhu netkví. Navrhovatelé odhadují, že by jejich nápad stál zdravotní pojišťovny necelou miliardu korun ročně. To by skutečně asi pojišťovny vydržely. Občanů starších 70 let je v ČR asi 12 % a péče o jejich zdraví představuje asi čtvrtinu nákladů pojišťoven. To je pochopitelné, neboť staří lidé jsou více nemocní. Například VZP zaplatila loni za svého klienta v průměru 11 250 Kč, avšak za seniora staršího 70 let již 24 000 korun. Jaké jsou však náklady na léky předepsané na recepty důchodcům? U VZP, která ovládá necelých 75 % trhu, jde o 18 miliard korun ročně. Občané nad 70 let konzumují již zmiňovanou čtvrtinu, tedy asi 4750 miliónů. Pacienti se na úhradě ceny léků předepsaných na recept podílejí v průměru 8 %. Na základě uvedených informací si dovolím odhadnout, že by záchvat politického populismu mohl stát asi 500 miliónů, tedy polovinu toho, co sociální demokraté předpokládají. Uvedený výpočet ovšem platí pouze za předpokladu, že by senioři nezačali požadovat větší množství těch léků, na které dnes musí připlácet. V tom právě tkví první ekonomické nebezpečí návrhu. V roce 1994 si podobný experiment vyzkoušeli v Maďarsku. Děti a důchodci nemuseli na léky doplácet. K čemu to vedlo. Během několika týdnů začal prudce stoupat počet léků předepsaných důchodcům a dětem. Za pár měsíců to vypadalo tak, jako by žádný Maďar v produktivním věku neužíval léky. Zato děti se tvářily, že užívají léky na prostatu a důchodkyně antikoncepci. Lidská nepoctivost je tou největší slabinou líbivého návrhu. Maďarští zákonodárci dostali rozum včas, a ještě než došlo ke zhroucení zdravotního systému, tak diskriminační nařízení změnili. Ano, diskriminační, a to v nejtvrdším slova smyslu. Proč má být někdo zvýhodňován a jiný trestán na základě svého stáří. Taková diskriminace není o nic menší než rasismus a sexuální šovinismus. To, že je někdo starý, přece neznamená, že je chudý. Řada důchodců je na tom ekonomicky lépe než rodiny s malými dětmi, nezaměstnaní nebo ženy samoživitelky. Návrh však není jen hloupý, ale i zcela zbytečný. Veškeré léky na našem trhu jsou dnes podle svého účinku rozděleny do 521 terapeutických skupin. V každé z nich je alespoň jeden lék plně hrazený pojišťovnami, tedy pacientům dostupný bez doplatku. Žádný pacient tedy nemusí na léky na recept doplácet! Připlácení je jeho svobodná volba. Pokud by mu totiž plně hrazený lék nemohl být podáván, například z důvodů alergie, může podle § 16 zákona o veřejném zdravotním pojištění revizní lékař povolit pro pacienta plnou úhradu i takového léku, na který ostatní nemocní musí doplácet. Doufám, že tak jako jsem se zamyslel já, tak si svůj nápad nechají projít hlavami i sociální demokraté a v jejich volebním programu se diskriminující populistický nesmysl neobjeví.
Milan Kubek, Právo, 21.12.2001
(Autor je předsedou Lékařského odborového klubu - Svazu českých lékařů)