Leoš Heger míří k překonání dosud nepokořené hranice 900 dnů ve funkci českého ministra zdravotnictví.
Bohumila Fišera, který měl k této metě dosud nejblíže, ale unikla mu o pouhých 13 dní, již současný ministr o jeden den trumfl (v den vydání tohoto čísla) a nyní s každým dalším ránem ve funkci nastavuje nový rekord v životnosti polistopadových uživatelů jednoho z nejvratších vládních křesel. To je dobrá záminka pro určitou dílčí bilanci.
Rošádám navzdory
Předem nutno říci, že jde o dost obdivuhodný výkon, uvážíme-li, že Leoš Heger sedí ve vládě, která má 15 ministrů, ale za 2 roky a 5 měsíců už v ní usedlo 28 lidí. V dnešním kabinetu jsou už jen čtyři ministři, kteří mají na jmenovacím glejtu stejné datum jako jejich premiér – 13. července 2010, a ministr zdravotnictví je jedním z nich. Kde hledat příčinu takové výdrže?
Bylo by snadné svést ji na fakt, že křeslo ministra zdravotnictví je politicky rozžhavené doběla, pročež o něj nikdo nestojí. Jenže to bychom museli zapomenout na poslance ODS Borise Šťastného, z nějž touha usednout na Hegerovu židli už dlouhé měsíce cáká na všechny strany. Kdyby za Leošem Hegerem nebylo něco víc než jen ochota dělat cosi, co nikdo dělat nechce, dávno by v některé z vládních a koaličních rošád padl.
Ani příslušnost k relativně nejstabilnější vládní straně není dostatečným vysvětlením. Jiří Besser a Jaromír Drábek by mohli vyprávět o tom, že stranická knížka TOP 09 není zárukou uchování ministerského křesla.
Zakopaná politická hřivna
Hlavní příčinou Hegerovy ministerské dlouhověkosti je jeho schopnost osobního rozvoje. Na ministerskou židli usedl zcela nečekaně poté, co TOP 09 v koaličních jednáních získala resort zdravotnictví a zjistila, že na něj nikoho nemá, protože hlavní autor jejich volební koncepce zdravotnictví Rudolf Zajac poradil a vrátil se na Slovensko. Narychlo sehnaný šéf hradecké fakultní nemocnice se ovšem ukázal jako zakopaná politická hřivna.
Jako docent a šéf nemocnice se při nástupu těšil mezi lékaři velké důvěře, takže ač byl politickým cucákem, jeho výchozí pozice nebyla špatná. Důvěru lékařů pak sice v následujících měsících a letech zcela ztratil, ale stihl se za tu dobu stát velmi zdatným politikem, což jej dále drží v křesle.
Skutečně – těžko bychom v české historii hledali ministra, který si proti sobě dokázal poštvat úplně všechny součásti zdravotnického systému – od odborářů (flagrantní porušení memoranda) přes ambulantní specialisty (úhradová vyhláška) až po šéfy nemocnic a zdravotní pojišťovny (restrukturalizace lůžek). Dosud snad nikomu nechodili plakat před dveře ředitelé nemocnic a odboráři najednou ruku v ruce.
Velkolepý prodej dílčích úspěchů
Ano, Leoš Heger toho spoustu pokazil. Selhal především ve velkých systémových změnách, v první řadě ve vztahu ke zdravotním pojišťovnám, k nimž vzhlíží jako ke klíčovým hráčům systému, ale nedokázal (a už ani nedokáže) jim pro takové postavení vytvořit kloudné právní prostředí. Namísto toho nereformovaným pojišťovnám svěřil projekt restrukturalizace lůžek, i když musel alespoň tušit, že namísto racionálního vyjednávání s nemocnicemi se tento proces zvrhne v nebezpečnou zákopovou válku. Nemluvě o tom, že ve vztahu k VZP se vyžíval ve zcela stejných politických intrikách jako jeho předchůdci.
Selhání v klíčové systémové věci však Leoš Heger dokázal vyvažovat schopností velkolepě prodat dílčí úspěchy, jichž byla řada – zavedení polomrtvých nadstandardů, uzavření memoranda, porušení memoranda, nárůst platů nemocničních lékařů, řez do kauzy IZIP a podobně.
Parádně zvládnutý přerod schopného lékaře a šéfa nemocnice ve schopného a obratného politika je na Hegerově působení tím nejzajímavějším.