OTÁZKA: Věděl jste už jako kluk, že chcete být lékařem?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Oskar Andrysek, DrSc.
Medicínu jsem miloval od 11 let. Našemu obvodnímu doktorovi za války pomáhal medik, jeden z těch, co nemohli dostudovat, když Hitler zavřel vysoké školy. Něco dělat musel, tak prováděl krevní a bakteriální rozbory. Já mu směl pomáhat. Koukal jsem do mikroskopu a počítal krvinky, to byla moje největší zábava. Také moji strýcové nesměli studovat, nosili mi domů vysokoškolská skripta a já je hltal. Málem se mi to ale nevyplatilo. Na reálném gymnáziu si mě v sekundě učitel přírodopisu jednou zavolal do oktávy, kde kluci neuměli pojmenovat kosti, a já jim to odříkal i latinsky. Namočili mi za to, jak jsem je zesměšnil, hlavu do žlábku na záchodě. Později mi hrozilo, že půjdu na konzervatoř, protože moje učitelka klavíru řekla mamince, že mám nesporné hudební vlohy. Musel jsem začít zpívat falešně, abych tu hrozbu odvrátil a vybojoval si medicínu.
25.4.2013 09:22:05
OTÁZKA: Projevily se u vás už v dětství sklony k vědeckému bádání?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Oskar Andrysek, DrSc.
Jako dítě jsem měl sklon k drobné darebácké činnosti. Miloval jsem chemii a rád jsem experimentoval, s výbušninami i jinými látkami. Tak třeba za války nám po dědečkovi, který byl diabetik, zůstaly injekční stříkačky a jehly. Jednou jsem vzal do kapsy láhev s kyselinou sírovou, natáhl ji do stříkačky a procházel se po ulici. Kdykoli se přede mnou objevili němečtí důstojníci, nenápadně jsem jim tu kyselinu stříkl na záda a bavil se představou, jak jim z uniformy vypadnou ty určité díly. Mělo to neslavnou dohru: Když mi upadla kapsa u zimníku, maminka tak dlouho zkoumala, čím by to mohlo být, až jsem musel s barvou ven. Dala mi pár facek a řekla: „Ty blbče, kdyby na to přišli, tak nás všechny zastřelí.“ Později, to už jsem byl ve druhém ročníku na vysoké škole, jsem vyrobil bromaceton, tedy slzný plyn, a spolu s několika kolegy ho nalil do mluvítek v telefonních budkách kolem Václavského náměstí. Úžasně jsme se bavili do chvíle, než kolem začala jezdit nenápadná auta s nenápadnými pány uvnitř. A takových akcí bylo víc.
25.4.2013 09:22:05
OTÁZKA: Jaký byl váš vstup na medicínu?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Oskar Andrysek, DrSc.
Nebylo to jednoduché. Neměl jsem valný třídní původ a nadto byl v mém posudku záznam, že jsem na gymnáziu ministroval ve školní kapli. Při přijímacím pohovoru na lékařskou fakultu jsem dostal první otázku, co je patero církevních přikázání; naivně jsem se snažil uvést to na pravou míru a vysvětlit Mojžíšovo Desatero. Ve druhé otázce se ptali, jak se volí papež, a tak jsem vyprávěl o konkláve. Ve třetí otázce se ptali, jestli znám nějakého českého barokního varhanního skladatele, a já jmenoval Jakuba Jana Rybu. Potom se mě jeden ze členů komise chtěl zeptat na transfuzi, ale ostatní ho okřikli, že to už stačí, že soudruh už toho řekl dost. Ve vyrozumění mi pak napsali, že jsem neprojevil dostatečné znalosti pro studium medicíny. Já se naštval a odjel natruc fárat do ostravských dolů. Když to zjistil ředitel našeho gymnázia, který věděl, že jsem ve školní laboratoři vyrobil první streptomycin v republice, strašně se rozčílil, došel za Zdeňkem Nejedlým a zařídil, že jsem směl začít studovat aspoň zubní lékařství.
25.4.2013 09:22:05
OTÁZKA: Stomatologem jste se ale nestal.
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Oskar Andrysek, DrSc.
Během prvního roku medicíny jsem si všiml, že v biofyzikálním ústavu hledají pomocné vědecké síly. Tak jsem se přihlásil. Se studenty mi to šlo, tudíž se v mém druhém ročníku soudruzi v ústavu rozhodli, že místo zubního lékařství smím dělat hygienu, protože to mi umožní ještě rok studovat společně s ostatními. Jenže když jsem byl ve třetím ročníku, umřel přednosta a ukázalo se, že v biofyzikálním ústavu je sice spousta komunistů, ale jediný, kdo umí přednášet, jsem já. A tak mi umožnili dostudovat všeobecnou medicínu. Došlo to tak daleko, že když krátce nato umřel další přednosta, udělali mě, studenta pátého ročníku, asistentem čtvrté platové třídy – to bylo označení pro učitele, který nemá dokončené vysokoškolské vzdělání. V té době jsem nejen přednášel, ale také zkoušel. Akademik František Běhounek to za mě pak podepisoval, protože jako medik jsem přece nemohl podepisovat rigoróza.
25.4.2013 09:22:05
OTÁZKA: Studoval jste v 50. letech. Jak v té době politická situace a nálada ve společnosti poznamenala personální obsazení, kvalitu výuky a atmosféru na medicíně?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Oskar Andrysek, DrSc.
Byli tam učitelé kvalitní i ti druzí a občas mezi sebou vedli spory. Živě si vzpomínám například na profesora Bohumila Seklu, který nám báječným způsobem přednášel biologii. Vykládal třeba o dědičnosti, pak přišli ti politicky kovaní učitelé a tvrdili, že to, co nám povídal, není pravda, protože soudruh Lysenko to dělá jinak. Pak zase přišel Sekla a řekl, že ty jejich teorie jsou bludy. Fyziologie sestávala z I. P. Pavlova a podmíněných reflexů – moc se mi líbilo, jak měli na dveřích napsáno „Ticho – podmiňujeme“. Já si na medicínu nemůžu stěžovat, protože jsem se tam seznámil se spoustou krásných lidí. Dodnes si například vzpomínám, jak jsem se spřátelil s Radkem Čihákem, pozdějším přednostou anatomického ústavu. Pitvali jsme ve skupině a já dostal od kolegů důvěru řezat. Jenže jsem trošku moc přitlačil a nedopatřením uřízl močovod, tepnu a žílu u ledviny. Kolegové už tušili průšvih, ale já vzal jehlu a nitě od maminky a všecko příkladně zaštupoval, naaranžovali jsme to sádlem, aby se nic nepoznalo. Pak přišel Radek Čihák coby asistent kontrolovat, jak jsme to vypitvali, a zjistil, že močový vývod vede do aorty, zatímco tepna míří do močového měchýře – já jsem ty trubky nějak zpřeházel. Sedl si k tomu a tak dlouho šťoural, až objevil ty moje stehy. Musel jsem se přiznat a za trest jsem asi hodinu po škole pitval. Od té doby jsme byli s Radkem kamarádi.
25.4.2013 09:22:05
OTÁZKA: Jste věřící a odmítl jste členství v komunistické straně. Málokomu s takovým kádrovým profilem se v předlistopadové době podařilo zůstat v Praze, vyučovat na vysoké škole, přednášet v zahraničí, publikovat. Jak se to povedlo vám?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Oskar Andrysek, DrSc.
Já chtěl dělat chirurgii. Tatínek pocházel z Hané a stařeček všechny mužské z rodiny vedl k tomu, aby vedle svého povolání uměli také řeznickou práci. Říkal jsem si, že jako chirurg budu vlastně dělat řezníka taky, ale hlavně mě to bavilo. Tak jsem do distribučního formuláře napsal, že chci umístěnku na chirurgii kdekoli v pohraničí, nejraději na severu. Jenže jelikož jsem přednášel na biofyzikálním ústavu a oni mě tam potřebovali, umístili mě jako učitele na fakultu, takže jsem nejenom zůstal v Praze, ale ještě dostal místo, po kterém toužili všichni straníci. Přitom já o to nestál, pro mě to bylo z donucení a nemohl jsem odtud utéct. Abych z té chirurgie přece jenom něco pochytil, vždycky jsem odpřednášel a pak odjel na motocyklu do Nemocnice Na Františku. Byl tam báječný primář, který mě tajně učil. Operovaly se třeba křečové žíly na nohou a on řekl: „Já udělám první nohu, ty mi to odasistuješ a dívej se, protože druhou nohu děláš ty s mojí asistencí.“ Tím, že jsem neoficiálně chodil operovat na různá pracoviště, jsem se té své chirurgické lásky nakonec dobral.
25.4.2013 09:22:05
OTÁZKA: A jak jste se dostal k onkologii?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Oskar Andrysek, DrSc.
To bylo tak. Tehdejší přednosta biofyzikálního ústavu profesor Zdeněk Dienstbier přišel s nápadem, že bychom u nás mohli přednášet nukleární medicínu. Zahrnul do toho i nemoc z ozáření, takže to bylo žádoucí z politického hlediska. Byli jsme v Evropě první fakulta, která tento předmět zařadila do výuky. Spolu se Zdeňkem Dienstbierem jsme také napsali první učebnici nukleární medicíny v Evropě. A já to přednášel. Časem jsme přistoupili i k výzkumu, vyvíjeli jsme diagnostické metody a terapii pomocí radioaktivních izotopů. Nakonec si biofyzikální ústav zařídil na plicní klinice na Veleslavíně jedno lůžkové oddělení, kde jsme zkoušeli různé metody diagnostiky a léčby a pozorovali, jaká je klinická odezva. Já byl pověřen provozem tohoto oddělení a tam jsem se naučil pracovat jako klinický lékař.
25.4.2013 09:22:05
OTÁZKA: Jak se dál vyvíjela vaše vědecká kariéra?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Oskar Andrysek, DrSc.
Kandidaturu věd jsem vlastně šel dělat z finančních důvodů. Oženil jsem se se ženou, která měla z prvního manželství dvě děti. Považoval jsem za zásadní pro důstojnost muže, že je uživím. Kandidatura věd znamenala automaticky tři stovky k platu, tak jsem šel. Jenže odezva shora byla, že jako nestraník nemám na kandidaturu věd nárok, protože ani jeden ze tří straníků, kteří tam byli, ještě titul CSc. nezískal. Navrhl jsem tedy, že těm třem soudruhům napíšu teze jejich prací, které oni potom jen stylisticky rozvinou. Návrh byl přijat, já jim ty teze zpracoval, ale oni přesto kandidátské práce nepodali. A protože já svou část dohody splnil, prosadil pak přednosta, že ač nestraník, budu kandidaturu obhajovat první. No, a byly tři stovky. Pak jsem nějak obhájil docenturu a chtěl jsem dělat doktorát věd. V té době jsem vymyslel metodu, která se trochu podobá testu na antibiotika – vezmete bacil, přidáváte k němu do zkumavky různá antibiotika a zkoušíte, které ho potlačí. Obdobně jsem do suspenze nádorových buněk přidával různá cytostatika a měřil, jestli dojde k potlačení metabolismu. Zjistil jsem, že se tím zabývá ještě jeden vědec v Japonsku a jedna Američanka, tak jsme se u nás sešli, diskutovali o tom a publikovali to v zahraničí. Já pak tu práci podal jako doktorát věd. Ale taky jsem narazil. Bylo to právě v době, kdy nás osvobodila hrdinná rudá armáda, po osmašedesátém. Bylo mi řečeno, že nyní je čas starat se o normalizaci politického systému, nikoli o doktoráty věd. Naštval jsem se, měl jsem to hotové, svázané. Obhájit tu práci jsem tedy mohl až o mnoho let později. Ovšem musím konstatovat, že během té doby se v dané problematice nic nového neobjevilo.
25.4.2013 09:22:05
OTÁZKA: Vy jste si nakonec na systému vybojoval i profesuru…
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Oskar Andrysek, DrSc.
K profesuře mě dlouho nechtěli připustit. Nebyl jsem ve straně a ani neměl žádnou politickou funkci. Přednosta Dienstbier mi navrhoval, abych se stal členem Pugvašského hnutí lékařů proti atomové válce, ale mně se to nějak nezdálo a stejně už jsem tu profesuru považoval za ztracenou. Nakonec jsem se stal místopředsedou základní myslivecké organizace bez honitby v Praze 2 a čekal spíš průšvih, že si z toho dělám legraci. Ale překvapivě to bylo vyhodnoceno jako vynikající funkce v Národní frontě a profesuru mi povolili.
25.4.2013 09:22:05
OTÁZKA: Onkologie od poloviny 20. století zaznamenala výrazný rozvoj. Vy jste u toho byl téměř od počátku. Který objev v tomto oboru považujete v léčbě rakoviny za zásadní či nejdůležitější?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Oskar Andrysek, DrSc.
Dříve existovali většinou radioterapeuti, tedy specialisté, kteří věděli, že nádor se musí ozářit – a to bylo jejich dogma, k němuž si občas přibírali chemoterapii. Naproti tomu klinická onkologie se profiluje jako režijní obor, který bere v úvahu všechny dostupné metody. Vytváří se nová kategorie odborníků, což nejsou ani radioterapeuti, ani chirurgové, ani chemoterapeuti, ale o všech těchto postupech vědí a rozhodují, kdy je lepší zasáhnout chirurgicky, kdy je lepší pacienta před operací ozářit, jak ho nejlépe doléčit a podobně. Tito režiséři vytvářejí každému nemocnému jeho individuální léčbu. Mě vždycky nejvíc bavilo hledání cílené léčby. Zjišťování, které cytostatikum zabírá na který nádor, a objevování technologií, pomocí nichž se určitý lék může dostat do postižených orgánů, aby zaúčinkoval proti nádoru, aniž zároveň zničí zdravou tkáň. Například někdy v období kolem mé promoce se objevil poznatek, že nádorové buňky zabíjí zvýšená teplota. Jak to ale udělat, aby se nádor ohřál na 39 stupňů, a zbylá tkáň ne? Oslovili jsme odborníky v oblasti vysokofrekvenčního vlnění, ohřívání a anténních systémů, byli to otec a syn Vrbovi, oba profesoři na technice, kteří dokázali použití rádiových vln zacílit pouze a výhradně do oblasti nádoru. Ohřívání jsme pak testovali na vepřové kýtě, kterou jsem opatřil od svého někdejšího pacienta, jenž pracoval na jatkách. Výsledkem byl hypertermický aparát, který (jak jsem se později dozvěděl) se následně používal v onkologickém ústavu na Bulovce ještě řadu let – až do doby, než se objevila profesionálně vyrobená hypertermická zařízení.
25.4.2013 09:22:05
OTÁZKA: Jaké postavení ve světovém onkologickém výzkumu podle vás měli a mají čeští lékaři?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Oskar Andrysek, DrSc.
Rozhodně máme několik špičkových pracovišť. Vynikající je třeba Masarykův onkologický ústav v Brně, který má široké mezinárodní vazby. V Praze máme protonové centrum na Bulovce, které patří mezi nejlepší na světě. Řada odborníků, kterých si v zahraničí váží, je také v Akademii věd. Myslím, že čeští onkologové mají dobré jméno.
25.4.2013 09:22:05
OTÁZKA: Kdybyste vy sám v této době začínal s výzkumem, jaký onkologický úkol byste si vybral?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Oskar Andrysek, DrSc.
Snažil bych se zdokonalit tu svou původní metodu testování účinnosti cytostatik. Totéž platí nejen pro cytostatika, ale i pro radionuklidy, kterými bych selektivně ozařoval.
25.4.2013 09:22:05
OTÁZKA: Z pohledu laika se zdá, že onkologie dnes patří mezi preferované lékařské obory, tedy ty, do jejichž výzkumu a technologického vybavení se investuje přednostně. Považujete ten názor za pravdivý?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Oskar Andrysek, DrSc.
Kdybychom se nebavili o této zemi, tak snad ano. U nás ale máme s hrazením léčby pořád spoustu problémů. Vezměme například zmíněné protonové centrum. Byla to obrovská investice, zařízení na takové úrovni nemá nikdo v Evropě. Protonová technologie může ozářit velmi ohraničenou skupinu nádorových buněk, aniž by se poškodila okolní tkáň, například mozková. Tím se liší od všech ostatních druhů záření, kde se musíme omezit na dávku, která nezničí okolní zdravé buňky. Po měsících existence tam nedávno ošetřili prvního pacienta s mozkovými metastázami. Když takovou léčbu pojišťovna nehradí, je to k pláči. To už není otázka medicínská, ale hospodářská. Je otázka, jestli přístup pojišťoven a zdravotnických úřadů umožní, abychom využili všechno, co umíme. Umíme toho hodně, ale můžeme málo, protože na to nejsou peníze.
25.4.2013 09:22:05
OTÁZKA: Platí přímá úměra, že čím více peněz napumpovaných do onkologie, tím více uzdravených onkologických pacientů?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Oskar Andrysek, DrSc.
Za předpokladu, že v onkologii budou morálně vyspělí lidé a ne hrabivci, tak ano.
25.4.2013 09:22:05
OTÁZKA: Pacientů s rakovinou rychle přibývá. Čím si to vysvětlujete? Nehrozí při tomto tempu nárůstu, že jednoho dne budou mít rakovinu všichni?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Oskar Andrysek, DrSc.
Příčinou rakoviny je životní styl. Mnoho lidí kouří, ačkoli máme důkazy o tom, že kouření patří v tomto směru mezi přední rizikové faktory. Velká je také zátěž ze zevního prostředí, mám na mysli například nečistotu, smog, expozici záření a nejrůznějším škodlivinám, jež vyvolávají nádorová onemocnění. Větší množství škodlivin se projevuje zvýšeným počtem pacientů s rakovinou. Ale je třeba vzít v úvahu, kolik z těch nemocných jsme už schopni uzdravit. Osobně se nedomnívám, že nádory představují pro lidstvo nějakou zásadní hrozbu. Čím většího strašáka z nich budeme dělat, tím těžší pro nás pak bude je léčit. Lidé musejí vědět, že rakovina není mene, tekel, ufarsin. Není to osudová diagnóza. Leccos se dá spravit. Na něco se umřít musí, ale není nikde řečeno, že by to muselo být hned teď. Máme spoustu nádorových pacientů, kteří přežívají desítky let a nakonec je třeba srazí auto. Lidé prostě musejí být sebevědomí a naučit se bojovat.
25.4.2013 09:22:05
OTÁZKA: Poznal jste rakovinu z pozice lékaře i pacienta. Léčil jste se sám, nebo jste se obrátil na kolegy? A léčil se pacient Andrysek metodami, k jejichž vzniku přispěl onkolog Andrysek?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Oskar Andrysek, DrSc.
Moje rakovina vznikla pravděpodobně jako důsledek toho, že jsem hodně pracoval s radioaktivními látkami. Exponované byly zejména ruce. Jednoho dne mi v kůži na předloktí vyrostl novotvar. Měl jsem podezření, že jde o zhoubný nádor, a ačkoli kolegové tvrdili, že už z toho výzkumu blbnu, nechal jsem to uříznout a prohlédnout pod mikroskopem. Byl to lymfom. Odevzdal jsem se do rukou profesora Pavla Klenera, který se tím celý život zabýval. Začal mě léčit chemoterapií, pumpovali do mě spoustu léků. Nějakou dobu jsem se snažil předstírat, že je mi dobře, že mám chuť k jídlu a podobně. Ale pak mi to nedalo a začal jsem o tom svém nádoru číst odbornou literaturu. Měl jsem trochu neobvyklý typ lymfomu, který, jak jsem se dočetl, lépe než na cytostatika reaguje na lokální záření. Proto jsem vzal fólii radioaktivního fosforu, vystříhal z ní tvary potřebné k tomu, aby bylo ložisko ozářeno, a každý den si je na chvíli nalepil na příslušné místo. Je to už více než dvacet let, a jak je vidět, nejspíš jsem ten nádor zahubil.
25.4.2013 09:22:05
OTÁZKA: Byla vám osobní zkušenost s onemocněním rakovinou jako lékaři prospěšná?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Oskar Andrysek, DrSc.
Vlastně jsem dnes rád, že mě ten nádor potkal, protože mi to umožnilo pochopit psychický stav člověka, který onemocní rakovinou. Zažil jsem na vlastní kůži tu hysterii, kdy člověk každou zácpu považuje za rakovinu střeva a tak podobně. U mě to bylo umocněno tím, že jsem o nádorech hodně věděl. Ale pokusil jsem se to překonat, viděl jsem, že to jde, a dnes si umím snáze představit, jak je lidem ve stejné situaci.
25.4.2013 09:22:05
OTÁZKA: Stál jste za objevem souvislosti mezi psychickým stavem pacienta a léčbou rakoviny. Zjednodušeně řečeno – veselý pacient má větší šanci na uzdravení. Jak jste na to přišel?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Oskar Andrysek, DrSc.
Náhodou. Jednou se mi rozsypal registr chorobopisů. Když jsem třídil ty rozházené karty, všiml jsem si, že pacienti, se kterými byla legrace, obvykle přežili, zatímco ti ustaraní, co se nejvíc báli, většinou skončili v té pohřební skupině. Konzultoval jsem to s psychiatry, ale ty to moc nepřekvapilo, protože prováděli výzkumy dvojic, kde jeden z partnerů zemřel. Zjistili, že když pozůstalý nedokázal smrt svého druha překonat, zemřel nedlouho po něm. Naopak když byl druhý partner optimista a se ztrátou se vyrovnal, žil dál. Ukázalo se, že hluboký smutek způsobuje v mozku vylučování hormonálních faktorů, které ochromují T helper lymfocyty. Tedy lymfocyty, které řídí T lymfocyty určené k zabíjení nepřátelských buněk. T helper lymfocyty pomáhají buněčným T lymfocytům tyto nepřátelské buňky identifikovat, a když odpadnou, imunitní obrana přestane fungovat. Nemocnému, který si udrží dobrou náladu, imunitní obrana neselhává. Proto si s pacienty radši povídám vtipy, než abych s nimi rozebíral, kde a jak rostou ty zhoubné nádory. Když s nimi budu hrát truchlohru, tak je pohřbím. Chvílemi si připadám jako šašek, ale věřím, že to pacientům pomáhá.
25.4.2013 09:22:05
OTÁZKA: Jak se změnily možnosti českých pacientů s pokročilou formou nádorového onemocnění po roce 1989?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Oskar Andrysek, DrSc.
Zaprvé začaly vznikat hospice, kde je o ně dobře postaráno. Ale za velký přínos nové doby považuji možnost domácí péče o tyto pacienty. V roce 1992 jsme podle vzoru italské Associazione Nazionale di Tumori (ANT), která funguje při onkologické klinice v Boloni, založili nadaci nazvanou Česká asociace nádorové terapie (ČANT). Ta nemocným v pokročilém stadiu nádorového onemocnění pomáhá prostřednictvím odborné péče zajistit relativně kvalitní život v rodinném prostředí, a to bez bolesti a dalších doprovodných komplikací, jež tato onemocnění často provázejí. Vycházeli jsme ze zkušeností Italů, kteří se rozhodli zohlednit fakt, že jejich pacienti lépe prospívají doma než v nemocnici. Ponechali tedy nemocné v domácím prostředí a z lékařů a sester sestavili návštěvní týmy, které jezdily do bytů a poskytovaly pacientům nejmodernější péči. Chorobopisy nemocných ležely na klinice, kde se také vedly záznamy a zdravotní stav se probíral jako na vizitě, akorát bez účasti pacienta. Jezdil jsem s návštěvními týmy a viděl ten systém v praxi. Jeden starší pacient měl třeba břicho plné ascitu. Když mu ho vypouštěli, malý vnuk to pozoroval a smál se že, že dědeček čůrá břichem. Děda se samozřejmě chechtal taky a bylo mu rozhodně líp, než kdyby ležel ve špitále. Nešlo si nevšimnout, jak v tomhle systému přísně kontrolované péče pacienti okřívali. Byla to praktická ukázka přístupu, který dbá o psychickou stabilizaci pacienta, aby se nehroutil a zachoval si optimismus. To je zásadní. Sebeznalejší chirurg nezaručí, že při odstraňování miliardy buněk nádoru někde nezůstane sto buněk, jejichž množení může vést k recidivě. Pokud dobrou náladou aktivujeme lymfocyty, zvýší se obranyschopnost organismu a tělo se s tím stavem dokáže vypořádat samo.
25.4.2013 09:22:05
OTÁZKA: Jste rytířem Vojenského a špitálního řádu sv. Lazara Jeruzalémského. Co vás k tomuto starobylému řádu v dnešní době váže?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Oskar Andrysek, DrSc.
Řád svatého Lazara je křesťanská charitativní organizace. Člověk v nějakém takovém sdružení být má. Hledal jsem organizaci, ve které najdu pochopení pro otevřený sociální přístup. Dříve jsem býval skaut a lazariáni mají ke skautingu blízko. Dělají dobrou práci, například mají patronát nad několika nemocnicemi. Ta činnost nese ušlechtilý patos, který v mých očích pomáhá léčit naši společnost z vad, jež jsou v ní rozšířeny jako infekce.
25.4.2013 09:22:05
OTÁZKA: Máte silnou víru v Boha, v dětství jste dokonce uvažoval o kněžské dráze. Liší se nějak věřící lékař od nevěřícího?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Oskar Andrysek, DrSc.
Lékař může být dobrý, i když nevěří, ovšem já myslím, že věřit patří k řemeslu. Nebo mít představu o víře. Nebýt jenom stroj. Mě vychovali jako křesťana, ale být někým – ať už křesťanem, idealistou nebo třeba komunistou – jenom proto, že jsme to měli v rodině, mi připadá málo. Člověk se tím musí sám prokousat. Přečíst takové věci, jako je Marxův „Kapitál“ nebo Masarykova „Otázka sociální“, aby si v tom udělal jasno. Já mám duchovno rád, a protože už jako skauti jsme měli určitou návaznost na církevní struktury, mám v duchovní oblasti i hodně přátel. Když je věřící lékař i pacient, mohou si navzájem vysílat pozitivní signály v tom smyslu, že stejně je nad námi někdo, kdo o všem rozhoduje.
25.4.2013 09:22:05
OTÁZKA: Nepřipadá vám, že ve vztahu s pacientem někdy vlastně nahrazujete kněze?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Oskar Andrysek, DrSc.
Duchovní rozměr je zapotřebí. Některým lidem možnost promluvit si s knězem pomáhá udržet psychiku. Já se duchovním do řemesla nepletu, ale občas, když má pacient zoufalé otázky, musím mluvit trochu jako kněz. Pacient přijde třeba s tím, že mu jeho lékař dal tři týdny života. Potřebuje slyšet, že o tom, jak dlouho bude ještě na světě, nerozhoduje žádný doktor, ale jen a jen ten šéf nahoře. A že když budu mít pomoc shora, tak mu třeba pomůžu i já.
25.4.2013 09:22:05
OTÁZKA: Patříte mezi členy Českého klubu skeptiků Sisyfos a na klubových akcích přednášíte mimo jiné o rizicích spojených s působením léčitelů v onkologii. Profilujete se jako ostrý odpůrce alternativních metod v této oblasti. Přesto, nemyslíte si, že při citlivé kombinaci s klasickou léčbou by některé z alternativních metod mohly být onkologickým pacientům i prospěšné coby terapie podpůrná?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Oskar Andrysek, DrSc.
Klub skeptiků se snaží potírat bludy. Nemáte tušení, kolik naprosto podvodných a nesmyslných léčebných postupů se zde prosazuje. U nás pak končí pacienti, kteří se nechali nalákat na zázračné léky, a akorát přišli o čas a peníze. Mnohdy se prodlením připravili o šanci, protože nádory v časném stadiu bývají velmi často léčitelné, avšak když se rozrostou, nedají se už zahubit. „Léčení“ podvodnými metodami proto chápu jako napomáhání konci života. Snažím se prosadit, aby lidé, kteří to provozují, byli souzeni a trestáni jako za napomáhání vraždě. Jestliže je však pacient léčen účinnou metodou alopatickou, tedy cestou normální medicíny, a má zároveň potřebu alternativních metod, ať si privátně platí někoho, kdo mu ty alternativní léky naordinuje. Na průběh onemocnění to bude mít asi stejný vliv, jako kdyby jedl tři višně týdně, protože potřebuje vitamin C. Ale když to nenahrazuje léčbu, která mu pomáhá, nemůže mu to ublížit. Pokud je navíc důvěřivý blázen, může mu to psychicky i pomoci.
25.4.2013 09:22:05
OTÁZKA: Je o vás známo, že máte velice rád přírodu a zvířata. Jak jste se jako vědec vypořádal s tím, že abyste mohl léčit lidi, musíte zabíjet pokusná zvířata?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Oskar Andrysek, DrSc.
Povím vám příhodu. Dělal jsem výzkum funkce ledvin. Spočíval v tom, že se psovi píchala určitá radioaktivní látka, která byla důležitá z hlediska vylučování ledvinou. Když byl pes utracen, ledvinu jsem mu vyndal, zmrazil v tekutém dusíku, rozřízl cirkulární pilou, překryl fólií, položil na rentgenový film a potmě nechal dva dny v lednici. Po vyvolání filmu jsem dostal krásný autoradiogram řezu té ledviny se zónami, ve kterých se radioaktivní látka shromažďovala. Pracoval jsem na tom s naším nejlepším nefrologem Otto Schückem. On vymýšlel základní otázky a já hledal způsob, jak to provést. Byly to tak zajímavé věci, že jsem kvůli nim byl pozván přednášet do Ameriky. Teď šlo o to, jak to zařídit s těmi psy. Pohraničníci tenkrát měli některé psy, kteří byli pro svou přílišnou agresivitu určeni k utracení. Přesvědčil jsem je, aby psy nezabíjeli, ale přivezli k nám. Byly to takové bestie, že se ti vojáci až báli je v Praze vyložit. Chovali jsme je v klecích, a když přišel pokusný den, po podání radioizotopu jsme je ihned a bezbolestně zabili. Celkem to bylo asi třicet psů. Pamatuju se, že jeden z nich se mi tenkrát zalíbil. Toho nemůžu zabít, říkal jsem si, toho si nechám. Za chvíli prokousl jedné laborantce ruku a utekl. Museli jsme ho chytat a nakonec jsme ho někde zastřelili. Prostě z toho byl malér. Tehdy jsem si uvědomil, že sentiment do výzkumu nepatří.
25.4.2013 09:22:05
OTÁZKA: Mnoho lidí považuje rakovinu za největší hrozbu současné lidské populace. Vy tvrdíte, že není daleko doba, kdy bude téměř ve všech (nezanedbaných) případech léčitelná. Existuje tedy nějaká další nemoc, které by se podle vás dnešní technicky vyspělé lidstvo mělo do budoucna obávat?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Oskar Andrysek, DrSc.
Samozřejmě existuje. Pánbůh nám naprogramoval určitý život, ale nějakým způsobem nakonec budeme muset zemřít. Když mu komplikujeme práci tím, že vyléčíme rakovinu, najdou se další věci. Nové nádory, nové typy onemocnění, která nebudeme umět léčit. Vždycky se objeví něco, na co nestačíme.
25.4.2013 09:22:05
OTÁZKA: Existuje něco, čeho ve svém životě litujete?
ODPOVĚĎ:
Prof. MUDr. Oskar Andrysek, DrSc.
Ten život, který jsem strávil učením, vykládáním a léčením, byl hezký a zajímavý. Mrzí mě jen, že jsem tolik energie musel vynaložit na neproduktivní boje se soudruhy a ideologiemi. Když jsem před časem krátce pracoval v laboratoři v Chicagu, kolegové mě museli upozornit, že když si nepospíším, uletí mi letadlo. Byla tam tak nádherná pracovní atmosféra, až jsem na letadlo prostě zapomněl. Říkal jsem si, co všechno bych býval mohl dokázat, kdybych pracoval v takových podmínkách. Radil jsem se potom s jedním známým psychologem a probíral s ním to známé podobenství o hřivnách. „Pánbůh mi nadělil mnoho hřiven a já, namísto abych je rozmnožil, jsem je používal k tomu, abych přežil ten nesmyslný systém. Když teď předstoupím před Boha,“ říkal jsem tomu psychologovi, „vždyť mi dá pár facek!“ On mi odpověděl: „Člověče, byl jsi to ty, kdo rozhodl, že se narodíš do téhle doby a tohoto státu? Ne. To zařídil on. Tak on také může za to, že jsi neudělal víc. Snažil ses? Snažil. A to je podstatné.“
25.4.2013 09:22:05