Jedněmi z prvních, kdo k nám přicházeli, byly také sestry ze sousedního Slovenska – mají prakticky shodné vzdělání jako sestry české, a navíc zde téměř odpadá jazyková bariéra. S jednou mladou a nadějnou sestřičkou, Katarinou Pramukovou, jsem měla možnost si popovídat přímo na jejím pracovišti – v soukromé gynekologické ambulanci.
* Po studiu na gymnáziu jste absolvovala nástavbu na porodní asistentku, někde postrádám titul bakalář.
Ano, po čtyřletém gymnáziu jsem absolvovala nástavbu celé tři roky na porodní asistentku. Naše ročníky však měly velkou smůlu. Proplouvali jsme obdobím výrazných vzdělávacích změn. Jakožto studentky jsme spadaly pod křídla fakulty, zkoušky, testy atd., vše probíhalo jako na bakalářském studiu, chybička se však vloudila a v těchto ročnících nebyla uznána akreditace. Každým rokem nám slibovali, že akreditace bude, nakonec však uznaná nebyla. Skončila jsem své studium s diplomem, ale pouze jako diplomovaná porodní asistentka. Později, když jsem si chtěla bakalářský titul obhájit, neměla jsem ale kde! Akreditace pro porodní asistentky nebyla stále uznaná.
* Byla jste si již v této době jistá, že opustíte Slovensko a pojedete pracovat do zahraničí?
Naopak v tomto období jsem si byla naprosto jistá tím, že zůstanu doma na Slovensku. Osud však tomu chtěl jinak! Můj dlouhodobý přítel, který je původem také Slovák, dostal po VŠ pracovní nabídku nejprve v Anglii. Chtěli jsme být konečně spolu a do toho mu přišla velmi zajímavá pracovní nabídka také z Prahy. V tomto případě jsem neviděla žádný problém a následovala jsem svou lásku.
* Vyzkoušela jste si pozici zaměstnance jak v soukromé, tak státní sféře. Jak tedy váš profesní život probíhal?
Počátky doma na Slovensku byly velmi složité. Po ukončeném téměř vysokoškolském vzdělání porodní asistentky jsem měla takřka nulovou šanci, abych dostala příležitost na jiném než interním oddělení. Věděla jsem, že tohle opravdu dělat nechci. Mým cílem bylo „porodnictví a gynekologie“. Chytala jsem se každé příležitosti, abych si splnila velký sen pracovat v porodnici. Po půlroce neustálého vzdělávání a hledání se mi naskytla příležitost pracovat v soukromé gynekologické praxi, kde jsem byla velmi spokojená. Po třech letech následovala výpověď právě kvůli odjezdu do ČR.
* Splnila jste si svůj velký sen o porodnictví alespoň v ČR?
Než jsem přijela do České republiky, rozeslala jsem svůj životopis do sedmi zdravotnických zařízení, která se zabývají především porodnictvím. Po určité době se mnou navázaly kontakt ze sedmi poptaných pouze dvě nemocnice. Poté jsem absolvovala přijímací pohovor a nastoupila jsem do těhotenské poradny ve Fakultní nemocnici v Motole.
* Pokud by se výrazně změnila ekonomická situace na Slovensku, přemlouvala byste svého přítele, aby se s vámi vrátil na Slovensko? Nebo se naopak cítíte v Praze jako doma?
Návrat domů je v podstatě naším společným snem a přemlouvat přítele určitě nebudu muset. Jen nevíme, kdy to bude (úsměv) – za rok dva, nebo kdoví? Musím však přiznat, že práce, kterou momentálně oba máme, nám vyhovuje.
* Sedí vedle mne schopný, samostatný zdravotnický pracovník. Zaujala by vás pracovní nabídka, která láká řadu našich sester, např. ze Saúdské Arábie, Irska, Anglie…?
Určitě mne nezlomí ani lepší platové podmínky, ani vzdálená cizina. Chci zůstat v Praze nebo odjet domů na Slovensko. Moc dobře si uvědomuji, že každá mince má dvě strany. Přece jenom jsem si tím prošla. Pokud by však přítel musel odjet pracovně, šla bych s ním kamkoli.
* Jaké máte pocity, když srovnáte Českou republiku versus Slovensko?
Už ve škole se říkalo, že v České republice je mnohem lépe. Musím však konstatovat, že z mého pohledu nevidím až tak zásadní rozdíl, a to ani platový. Samozřejmě být zaměstnaná v hlavním městě je něco jiného než pracovat v malé příměstské nemocnici. Mám pocit, že kdybych přišla z bratislavské nemocnice do pražské, neshledám žádný rozdíl. Pracovní trh nabízí mnohem větší pracovní příležitosti. Jeden výrazný rozdíl si však přece jen uvědomuji. Jednotlivé nabídky se liší finančním ohodnocením. Já osobně jsem velmi platově klesla s nástupem do státní nemocnice. Po určité době jsem věděla, že tudy opravdu cesta nevede! Dobrý zaměstnanec musí být dostatečně motivován. A potom, konkrétně zdravotnický pracovník, nemá tendenci měnit zaměstnání. Ve státním sektoru mi chyběla motivace ve všech směrech, proto jsem opět zvolila za svého zaměstnavatele soukromou gynekologickou ambulanci, kde jsem doposud velmi spokojena.
* Máte ještě nějakou zkušenost se zahraničím?
Ano, mám. Na vyšší odborné škole v Martině jsme měli velmi dobrý kolektiv a většina děvčat byla dost ambiciózních. V rámci praxe jsme se dostaly až k holandským porodním domům. Vznikl projekt a určitý druh spolupráce. Navzájem jsme absolvovaly výměnné pobyty. Bylo to opravdu úžasné, na Slovensku nic takového neexistovalo. Tato zkušenost se prolínala celým naším studiem. Péče o těhotnou ženu po všech směrech, s následnou poporodní péčí a péčí o dítě. Třeba se mi něco podobného v budoucnu podaří. (úsměv)
* Téměř veškerý váš čas se točí kolem gynekologie a porodnictví… Stala se vám tedy práce koníčkem?
Přesně tak. Vedle normálního pracovního nasazení v gynekologickém zařízení se neustále vzdělávám a těchto zkušeností se snažím maximálně využít. Vždycky jsem četla velké množství knih z tohoto oboru. Měla jsem však pocit, že na trhu stále něco chybí! Články byly buď příliš odborné a pro laika velmi složité, nebo naopak velmi stručné a nic neříkající. V této době jsem začala s psaním článků týkajících se různých oblastí z gynekologie a porodnictví. Čerpala jsem z mnoha odborných knih a snažila jsem se čtenáři předat odborný, ale lidské řeči pochopitelný článek. Po večerech jsem sepisovala vše, na co se v nemocnici klientky ptaly.
* Napsala jste množství zajímavých článků. Schovala jste si je někam do šuplíku, nebo jsou dostupné i pro další ženy, které by mohly poznatky z nich prakticky použít?
Přítel mi vytvořil moje první internetové stránky www.clinic24.eu, kde jsem své články a rozpracovaná témata dala k dispozici ostatním. Mojí doménou je gynekologie a porodnictví. Navíc jsme vytvořili diskusní fórum. Lidé se ptali a mnohdy si navzájem sami radili. Snažím se, aby vše bylo co nejjednodušší, snadno přístupné, především praktické. Pak následovaly ostatní internetové stránky, jako například www.tehotenstvo.eu, www.pohlavnechoroby.eu, www.omimine.cz. Vždy uvádím literaturu, ze které čerpám. Další stránky slouží mimo jiné i jako poradna. Neuvádím diagnózu ani konkrétní léčbu, ale snažím se lidem poradit, na koho a kam se obrátit, jaké mají možnosti. Ihned se připojují lidé s podobným problémem, vzájemně si radí. Tyto stránky jsou zatím informativní. Do budoucna určitě umožním spolupráci s lékařem či psychologem…, tak aby byla po ruce i odborná pomoc.
* Jaké jsou nejčastější problémy či kladené dotazy?
Vůbec nejčastější dotazy se týkají samotného otěhotnění. Často se konkrétně ptají, proč se nedaří párům otěhotnět, jak postupovat v prvních trimestrech a další. Další velkou skupinou dotazovaných jsou mladiství mladší 15 let, kteří jsou připraveni, nebo naopak nepřipraveni k prvnímu intimnímu styku. V této oblasti cítím jistou mezeru, co se týče informovanosti, jak v rodinném prostředí, tak ve školském vzdělávacím systému. V těchto případech jsem obzvláště opatrná. Jedním z rozsáhlých a otevřených témat jsou různorodé gynekologické potíže.
* Žijeme v moderní době, kdy je možnost žít v registrovaném partnerství. Setkala jste se během své praxe s požadavkem dvou žen mít děti?
Ne, opravdu jsem se s tím nesetkala. V každém případě, pokud se něco takového někde děje, jde to vždy mimo nás sestry. Myslím si, že v takovém případě se ale tyto ženy obracejí na muže ze svého blízkého okolí, např. známé či kamarády.
* Neustále se zvyšuje počet neplodných mužů i žen. Je pravdou, že se jedná o jistý druh civilizačního onemocnění? Nebo pozorujete ve své praxi i jiné příčiny?
Ne, opravdu si myslím, že je vše způsobeno více či méně stylem života, který většina z nás vede. Lidé se dnes někam ženou, od rána jsme stresovaní, máme málo volného času. Pro mladé ambiciózní lidi existuje pouze práce, honí se za kariérou. V určité době dojde ke zpomalení a zjistíme, že nám čas utíká pod rukama.
* Situace je opravdu vážná… Myslíte, že hrozí lidstvu vyhynutí?
Ano, situace je katastrofální. Muži mají menší množství spermií, které jsou navíc „líné“. U žen je jednou z příčin neprůchodnost vaječníku. Zatím se problematika řeší prostřednictvím center, která jsou zaměřena na léčbu neplodnosti. Mám však obavu, že v blízké budoucnosti bude opravdu rarita, když žena otěhotní přírodní cestou.
* Máme v ČR dostatek dárců spermií a vajíček?
Všechna centra by uvítala dárce, podmínky jsou však dosti přísné. U žen bych dárcovství přirovnala k běžné gynekologické prohlídce. Musí být 100% zdravá jak geneticky, tak fyzicky. Pokud je vše v pořádku, přistupujeme ke stimulaci a odebrání vajíček. Dárkyně obdrží zaslouženou finanční odměnu.
* Ještě v ne zcela dávné minulosti bylo naprosto běžné, že ženy rodily své první dítě kolem osmnáctého roku života. V kolika letech doporučujete dnešním mladým dívkám první graviditu?
Pokud je žena zdravá a vše je pořádku, se dnes doporučuje poprvé otěhotnět do 25 let, podruhé pak do 30. roku věku ženy. Skutečnost je však jiná. Kvůli honbě za kariérou se stále častěji setkáváme s prvorodičkami kolem čtyřicátého roku. Přístup k dětem je logicky zcela jiný, ženy si toho více prožily, proto jsou citlivější, bázlivější a mnohem úzkostlivější. Ne vždy je to ale ku prospěchu věci.
* Jestliže se i přes veškerá doporučení posouvá první gravidita v řadě případů až mezi 35. a 40. rok, zvyšuje se tím také riziko vzniku zdravotních problémů…
Může se stát, že prvorodičky v tomto věku jsou pod stresem již ze samotného těhotenství. Nemluvě o tom, že je zde vyšší riziko onemocnění a poškození jak matky, tak plodu. Matky jsou podrobeny řadě screeningových vyšetření. Už ve 12. týdnu odebereme matce krev a zároveň provedeme speciální, tzv. screeningový ultrazvuk. Tím zjistíme možné genetické vady dítěte. Patří sem Downův syndrom – trizomie chromozomu 21, Edwardsův syndrom – trizomie chromozomu 18 a Patauův syndrom – trizomie chromozomu 13. Po 35. roku věku rodičky totiž rapidně roste riziko především v případě Downova syndromu. Pokud má některé z těchto vyšetření screeningových vyšetření pozitivní výsledky, je žena následně podrobena řadě dalších speciálních vyšetření. Do 24. týdnu gravidity umíme říci, zda je vše v pořádku, nebo ne. Žena si může říkat „mně se to stát nemůže“, ale příroda nás mnohdy přelstí. A to bohužel někdy i přesto, že děláme množství screeningových vyšetření, která nám ukážou vady genetické i vývojové. Mezi nejčastější vrozené vady patří Downův syndrom, rozštěpy páteře nebo rozštěpy břišní stěny a srdeční vady. Bohužel stav mentálního vývoje nelze screeningově vyšetřit. Nic ale není stoprocentní.
* Dnes jsou stále častěji propagovány alternativní metody porodu. Co je pro vás osobně zajímavé a chtěla byste je případně „zkusit na vlastní kůži“?
Je to padesát na padesát, co se týče porodu do vody. Osobně bych zvolila bazén nebo vanu v první době porodní. Pokud je vše v pořádku, miminko je monitorované. Tato doba je nejvhodnější k relaxaci. Následující dobu bych případně mohla strávit na tzv. porodním vajíčku, to znamená v poloze v polosedě či vsedě, ale určitě ne na porodním stole. Rodička se v příjemné poloze opírá a má podložené nohy. Nějak podobně rodili i naši předkové. Je pravda, že pro porodníka to na druhou stranu příliš pohodlné není. Osobně bych ale nikdy nerodila doma. Pokud se během porodu něco přihodí, měl by být nablízku odborník a případné další nutné technické vybavení a upřímně… musíme počítat se vším, tedy i s komplikacemi.
* Některá gynekologická zařízení nabízejí nadstandardní gynekologické služby. Jak pohlížíte na porod jako na placenou službu?
Ano, vím o tom, ale nejedná se o placený porod. O placené službě hovoříme pouze v případě, že chce rodička k porodu konkrétního lékaře. Vyžádaný lékař nemá v danou dobu službu, ale za rodičkou přijede. Přirovnala bych to k opraváři. Pokud potřebujete jeho služby doma, také za ně musíte zaplatit.