Má naše medicína a pacient perspektivu?

O pacientech, studentech medicíny, úspěších a limitech medicíny založené na důkazech a trochu i o duši jsme si povídali s přednostou Ústavu lékařské etiky 3. LF UK Mgr. et Mgr. Markem Váchou, Ph. D. Někdy mi připadá, když se pohybuji v akademickém světě medicíny, že je tak plný doporučených postupů, výzkumných metodologií a vyšetřovacích protokolů, že jakmile do něj vstoupí nemocný člověk, tedy to živé, jako by si s ním tento svět forem ani nevěděl rady… Dotýkáte se problému, který je hlubší, než se na první pohled zdá. Když o tom člověk začne přemýšlet, tak se rychle proboří. Souvisí to s tím, jak definujeme člověka. Pravdou je, že v druhé polovině 20. století jsme v podstatě konstatovali, že člověk je suma orgánů, které je třeba případně opravit. Nemocnici jsme v souladu s tím začali pojímat jako továrnu na zdraví a když nějaká součástka v člověku přestala fungovat, tak jsme ji spolu s pacientem odeslali ke specialistovi. Tím ale začala vznikat situace, kdy pacient přijde do nemocnice, kde své ošetřující lékaře nezná, odebere se mu krev, a pokud laboratorní parametry nejsou v mantinelech, nasadí se mu léčba, která tyto parametry srovná. Subjektivní pocity pacienta nejsou měřitelné, takže na ně není brán zřetel. Pacient se stává játry nebo ledvinou. Zatímco v předchozích stoletích se vždy léčil pacient, ještě před třiceti lety byli medici trénováni k tomu, aby léčili nemoci. Na začátku 21. století si však začínáme uvědomovat, že toto je nějak špat