Mě Osud kritické blamáže ušetřil, protože v této životní fázi jsem na novém pracovišti začínal od píky a vzhledem ke kvalitám svého předchůdce MUDr. Miloše Vojtěchovského, tehdy již docenta, který měl za sebou rozsáhlou klinickou a vědeckou práci včetně řady zahraničních publikací (to v oněch dobách zatažené železné opony nebývalo běžné), jsem se nemohl svým egem moc naparovat. Konkurz na místo konziliárního psychiatra v Ústavu pro výzkum výživy lidu jsem udělal celkem snadno, protože zbývající dva uchazeči neměli ani zbla zdání o psychosomatickém přístupu, který tam byl požadován, zatímco já jsem to svoje nevelké zblo hrdě uplatnil, a stal se tak vítězným jednookým králem.
Zázračné zkrocení
Ústav měl přes dvě stě zaměstnanců a byl ve své době skutečně na evropské úrovni. Byl jsem zařazen do skupiny docenta Kuhna, kde již plně fungovali dva starší kolegové, Vláďa Brodan a Jirka Válek, „psychoskupina“ byla (kromě mne) tvořena PhDr. Evou Horáčkovou a jejím laborantem Slávkem Čulíkem. Na rozdíl od blázince, kde jsem se poměrně rychle seznámil se všemi automaticky, zde proběhl rituální obřad „chození s medvědem“ po celém čtyřpodlažním pavilonu, od zvěřince v suterénu po laboratoře ve druhém patře.
Nevím, jaký jsem udělal dojem, ale renomé jsem si získal zakrátko docela kuriózním způsobem. Když jsem jednou přicházel ráno do práce, ve velké vstupní hale, kde čekali pacienti na vyšetření, stál tehdy jejich kruh, uprostřed něhož se handrkovala a přetahovala naše vrchní sestra s jakousi evidentně pomatenou ženou. Bylo jasné, že záhy dojde i na facky. Rozhrnul jsem čumily, vstoupil do manéže, vzal jsem tu ženu jemně za ruku a řekl: „Dobrý den, pojďte se posadit a říct mi, co vás trápí.“ V tu ránu byl klid, paní se usadila do křesla, kde mi vysvětlila, že lid má právo na zdraví a ona chce být vyšetřena. Z dalšího vyplynulo, že takto obešla celkem sedm pavilonů, všude ji vyhodili a my jsme byli ten poslední. Dále cesta už vedla k hlavní bráně… Tou nakonec také projela a zamířila do Bohnic, když jsme pro už zklidněnou chronickou schizofreničku zavolali sanitku. Zpráva o zázračném zkrocení zlé ženy, navíc nebezpečné šílenky, se roznesla rychlostí stepního požáru, lidová tvořivost mi přileštila gloriolu a už jsem byl známý nejen na vlastním pavilonu, ale také po části nemocničního areálu. Bylo to na dlouhou dobu moje poslední setkání s pacientkou-psychotičkou. Moji pražští pacienti a pacientky byli ze zcela jiného těsta než ti z blázince a bylo mi pracně se seznamovat s problematikou neuróz, lehkých depresí, reakcí na somatické problémy a psychosomatických syndromů. Tři měsíce jsem strávil na neurologii, kde jsem mimo jiné absolvoval intenzivní kurz EEG, tak působivý, že jsem celé týdny v každé delší horizontální nerovné čáře vídal kus EEG křivky, a když jsem večer usínal, běhaly mi záznamy před očima jak vlnící se hadi.
Velký penis ho rozdrtil
Pro rozumy jsem chodil na Palatu, kde také začínal můj psychoterapeutický výcvik. Psychoanalýza byla na indexu. V roce 1968 konečně mohl vyjít první díl Freudových sebraných spisů, ale prodával se ve specializovaném knihkupectví v Lípové ulici v Praze jen po předložení diplomu nebo indexu. Umí si to někdo dnes představit? Ale bylo tomu tak. O to byla lákavější. Nakažen už ze Sadské Zbyňkem Havlíčkem jsem se spolu s dalšími nadšenci pravidelně zúčastňoval poloilegálních psychoanalytických seminářů vedených MUDr. Bohodarem Dosužkovem, jehož nezaměnitelná „ruská čeština“ mi zní v uchu dodnes. Pravidelně zahajoval svá sdělení výkřikem: „Já řéééknu několik slov o psychoanalíííííze. Freud postulóval tri postuláta: postulát ekonomíííčeskij, postulát libidinóóózný…“ Psychoanalytické rodokmeny jsou nesmírně poučné a v každé větší práci lze dodnes najít kromě odkazů na literaturu také informace o tom, kdo dotyčného autora analyzoval, což se u těch slavnějších táhne až k Freudovi. Dosužkova analyzoval Ferenci, což byl také tvor neortodoxní, jak konečně vyplývá z jeho recentně vydaných deníků. Dosužkov byl přesvědčen o psychogenezi všech nemocí, což dokládal svéráznou etiopatogenezí roztroušené sklerózy, o níž jsme toho tenkrát skutečně moc nevěděli. Nicméně byly známé tři kardinální příznaky - nystagmus, tremor a vyhasnutí kožních břišních reflexů.
„Ta skleróóóza, to jsou naslédky pubertálnej onánie,“ hřměl Dosužkov, „ten tremóóór je jásny, těma očámi on švidrá, jestli ho něééékdo nevííídi a ty brušnéé refléxy sou vyhasnúúúté od toho, jak se pri tej onáánii mlátí v to brůůcho…“ Na jakékoli námitky reagoval stereotypně: „To je óódpor, to je óódpor.“ Tím nemyslel protivení se jeho autoritě, ale nevědomý mechanismus užívaný jako obrana proti nepříjemné či zraňující pravdě. Zemřel tragicky, když si cestu domů zkracoval po železničních kolejích, po nichž jel opačným směrem rychlík. Jeden z jeho žáků komentoval jeho smrt lakonicky: „Velký penis ho rozdrtil…“
Rezonanční deska emocí
Přestože Standa Grof tehdy již rozpracovával své teorie porodního traumatu terapeuticky řešitelného psychedelickou cestou, byl také jedním z těch, kteří mi otevírali oči a zaučovali mě v psychosomatickém vidění. Spolupracoval tehdy s profesorem Zdeňkem Mařatkou a vyšetřoval pacienty trpící dráždivým tračníkem. Měl to zadané, moc ho to netěšilo a prozradil mi jednou, že ho velice rozveselil živý sen, v němž Mařatka plaval ve velké kádi plné výkalů. Zřejmě se z ní bez úhony vyškrábal a jeho Gastroenterologie - celoživotní dílo vydané před patnácti roky - svědčí o tom, že k celostnímu pohledu se lze dobrat i bez souběžné psychologické specializace. Považuji ji dodnes za přehlednější než slavná Římská kritéria. O pár let později jsem se seznámil s docentem Vaškem Jiráskem, který mi byl rovněž trpělivým učitelem, a potom s profesorem Otou Gregorem, který se k psychosomatice programově hlásil.
Jak jsem poznal i později, gastroenterologové mají k uznání významu psychosociálních faktorů pro pacientovy obtíže mnohem blíž než zástupci jiných oborů (o první místo se s nimi dělí jen gynekologové, zatímco na posledním jsou kardiologové, zaujatí mnohem víc nemocným orgánem než jeho nositelem), zřejmě proto, že z jejich pacientek a pacientů tyhle okolnosti doslova vyzařují, řečeno jasně - je mezi nimi nejvyšší procento „ujetých“ už na první pohled. Konečně již Franz Alexander řekl, že břicho je nejzvučnější rezonanční deska emocí.
MUDr. Radkin Honzák