Pravdu o zdravotním stavu pacienta nelze ošetřit jen zákonem, soudí ředitel Psychiatrického centra Praha prof. Cyril Höschl. „Pravda se za každou cenu říkat má, ale když se ošetří paušálně nějakým zákonem, tak vzniká nebezpečí, že zanikne to, co je důležité psychologicky, totiž v jaké podobě, v jaké chvíli a v jaké formě se pravda sděluje,“ soudí Höschl. Podle něj praxe jednotek intenzivní péče ukazuje, že lidé, kteří trpí nějakým život ohrožujícím onemocněním, se dělí z hlediska psychologického na typy. „Jedněm nedochází, jak je jejich onemocnění vážné - těm se říká velcí popírači, a ty je zapotřebí spíše strašit a pravdu jim říkat natvrdo, aby dodržovali léčebný režim, například nepili, nekouřili, jinak jim nedochází, že jsou skutečně ohroženi na životě. Druhým typem jsou tzv. malí popírači a ty ničí úzkost, strach. Když jim řekneme pravdu natvrdo, tak je vlastně poškodíme, a proto je nutné jim zdůrazňovat naději, že jejich nemoc nemusí vždy špatně dopadnout. U jedné diagnózy je tak u 180 stupňů třeba rozdílný přístup k tomu, jak pravdu pacientovi sdělit,“ řekl Höschl. To podle něj nelze žádným zákonem ošetřit a záleží pouze na lékaři, jaký individuální přístup k pacientovi zvolí. Profesor Höschl za trochu nešťastnou, i když správnou považuje v návrhu nového zákona možnost danou lékaři, aby v nezbytném rozsahu zadržel informaci o nepříznivé diagnóze, pokud by pacientovi mohla způsobit závažnou újmu. „Může to vést k tomu, že se pravda pacientovi nesdělí, a to by byla chyba. Lékař by mu tedy pravdu měl dávkovat, ale vždy by mu jí říct měl.“
(per), Právo, 24.9.2001