Marie Pechoušová, matka paní Doubkové, měla před dvěma lety úraz. Nesla sousedce ochutnat, co uvařila, a nešťastnou náhodou upadla. „V jedné ruce držela kastrůlek, druhou tahala klíč ze zámku. Povolil a ona spadla,“ vypráví Doubková. Chirurg litoměřické nemocnice tehdy rodinu varoval, že operace tříštivé zlomeniny stehenní hlavice může u staré ženy, navíc s cukrovkou, skončit špatně. Dopadla však nad očekávání dobře a lékař stařence už po týdnu doporučil rehabilitaci. Dnes si paní Doubková vyčítá, že tehdy udělala první chybu. Její matka šla totiž místo na oddělení rehabilitace mezi dlouhodobě nemocné. „Ptala jsem se primáře oddělení dlouhodobě nemocných, jestli by nebylo lepší vzít si maminku domů. Strašil mě: Víte co se může stát? Upadne vám a máme ji tu znovu. Počkejte, až začne pořádně chodit,“ vzpomíná, proč matku na oddělení nechala. Paní Doubková chodila za matkou denně na návštěvu, co chvíli se v nemocnici stavila některá ze tří vnuček. Zvolna v nich rostlo podezření, že péče není taková, jaká by měla být. Když po dvou měsících rodina převezla matku z litoměřické léčebny dlouhodobě nemocných do pražské Všeobecné fakultní nemocnice, jejich neblahá tušení tamní lékaři potvrdili.
Obyčejně, lidsky
Hned zpočátku dcera upozornila, že matka má na patě operované nohy puchýř. „Od té doby měla nohu pořád obvázanou,“ říká paní Doubková. Vnučkám to nedalo, a jednou si nechaly patu ukázat. „Přišly úplně zdrcené, pata měla rudohnědou barvu a vytékal z ní hnis,“ vzpomíná Doubková. Po konzultaci se známými dospěla k tomu, že matka má na patě rozsáhlou proleženinu. Dověděla se také, že aby k tomu nedošlo, nemocnou končetinu bylo třeba podkládat a odlehčovat, což personál léčebny nedělal. A teď že je třeba zanícenou kůži odřezat, aby se infekce nešířila dál. „Když jsem to řekla na oddělení, trvali na tom, že patu stačí potírat dezinfekcí,“ říká žena. „A dodali, že s nemocniční chirurgií nemají dobrou zkušenost, proto chirurga k matce nechtějí zvát.“ Že měla pravdu ona, a ne litoměřičtí lékaři, se dověděla po převozu matky do pražské fakultní nemocnice. Tam udělali rentgen a zjistili, že proleženina je vážně zanedbaná a infekcí je zasažena už i kost. „Řekli nám, že jedinou možností je amputace,“ vzpomíná paní Doubková.
Při pravidelných návštěvách na LDN ji zneklidňovaly i další věci. Matka skoro nejedla a byla stále hubenější. Dnes si paní Doubková myslí, že příčinou byl necitlivý přístup sester k pacientům. Vždyť kdo by měl chuť obědvat, když sedí na “ gramofonu“, jak se říká židli, na které se zároveň vyměšuje? Navíc postupně zjistila, že matka má jazyk a ústa pokrytá plísní a dásně pod protézou, kterou nikdo nečistil, zanícené. „Nosila jsem matce výživné nápoje,“ vzpomíná, “ ale když jsem se o nedostatku jídla chtěla bavit se sestrou, jen poznamenala: Ale vždyť ona zase tak málo nejí.“ Ve fakultní nemocnici ovšem dali za pravdu dceři, v přijímací zprávě stálo: těžká podvýživa.
Paní nějak zlobí
Poslední zbytek důvěry v litoměřické oddělení léčebny dlouhodobě nemocných paní Doubková ztratila, když její matka prodělala těžký záchvat v důsledku nízké hladiny cukru. „Když jsem od mámy odpoledne odcházela, prosila jsem sestru, ať mi ji pomůže uložit, že je nějaká těžká. Utrousila jen: Paní dneska nějak zlobí,“ vzpomíná. „Jak, zlobí? Mělo ji napadnout, že se asi něco děje.“ Druhý den jí v nemocnici skutečně řekli, že její matka má za sebou těžký hypoglykemický záchvat. Krátce nato si rodina starou paní vzala domů a o den později ji odvezla do pražské nemocnice. A dceři po rozhovoru s tamními lékaři došla další věc: její matka neměla dostávat vysoké dávky léku na snižování hladiny cukru, když téměř nejedla. Zároveň vyšel najevo zvláštní rozpor.
Zatímco propouštěcí zpráva z litoměřické nemocnice popisovala stav její matky jako dobrý, přijímací zpráva pražské nemocnice byla zdrcující: pacientka prodělala několik těžkých hypoglykemických záchvatů, je podvyživená, neléčená proleženina na patě způsobila otravu krve. O pár dní později stará žena zemřela. Ještě ten den napsala paní Doubková sedmistránkový dopis primáři LDN, řediteli nemocnice, ředitelce litoměřické Všeobecné zdravotní pojišťovny a matčině obvodní lékařce. „Stačilo, myslím, málo - řádně a profesionálně léčit počínající proleženinu, hlídat stravu, denně měřit hladinu cukru a podle toho ordinovat léky,“ píše v jeho závěru. „Mami, odpusť! Vyčítám si, že jsem tě nedokázala včas uchránit od ,péče` litoměřické LDN.“
Aby se to už nestalo
Marie Doubková očekávala, že se lidé z nemocnice o její případ budou zajímat a hlavně udělají vše pro to, aby se něco podobného už neopakovalo. Narazila ale na úřední bariéru a alibismus. „To je těžké, nedokážu se k tomu vyjádřit. Nechci ublížit jedné ani druhé straně. Věc musí posoudit odborník,“ říká ředitelka litoměřické pobočky VZP Jana Štěrbová. Dopis proto postoupila okresní lékařské komoře. Jenže předsedou její revizní komise je Jiří Štverák, náměstek litoměřické nemocnice pro léčebnou péči. Právě on je odpovědný za kvalitu péče na všech odděleních. Podobně to dopadlo s komisí, kterou kvůli prošetření stížnosti ustanovil ředitel nemocnice: je v ní opět Jiří Štverák a další dva lidé přímo odpovědní za případné chyby - hlavní sestra a primář LDN.
Nepřekvapí, že oba kontrolní orgány věc uzavřely konstatováním, že péče byla v nejlepším pořádku. „Nechtějí a neumějí se nad svou prací zamyslet,“ krčí rameny paní Doubková. Obrátila se na právníka Ondřeje Dostála, který se zabývá spory o práva pacientů, a v nejbližších dnech chce podat prostřednictvím jeho právní kanceláře na nemocnici žalobu. Mimo jiné bude žádat, aby oddělení dlouhodobě nemocných zavedlo konkrétní mechanismy pro zvýšení kvality péče. Zda je případ paní Pechoušové výjimečný, těžko říci. „Žádný systém plošného hodnocení kvality následné péče zatím není,“ říká David Marx, předseda České společnosti pro kvalitu ve zdravotnictví. „Podle mých zkušeností se ale jedná spíše o méně obvyklou situaci.“ Zároveň je pravděpodobné, že kdyby paní Pechoušová žila v západní Evropě, neležela by v nemocnici. „Obvykle platí, že nejlépe je doma,“ říká David Marx.
„Třeba v Nizozemsku by měla zajištěnu domácí péči i ambulantní a domácí rehabilitaci.“ Některé služby by ovšem musela platit. Žaloba paní Doubkové může upozornit i na takové systémové nedostatky. Ředitelka litoměřické VZP Jana Štěrbová si jí váží ještě z dalšího důvodu: „Je zapotřebí, aby se pacienti naučili hájit svá práva a práva blízkých. Právě to je jeden z kamínků na cestě k tomu, aby se přístup zdravotníků zlepšil.“
Hana Čápová, Týden