Už je to rok, co mi umřela maminka. Je to stále čerstvé a nikdy to nepřestane bolet. Strašně těžce se o tom píše. Když jsme procházeli maminčiny věci, narazili jsme na deset básniček, které v nemoci složila. Popsala nejen svou nemoc, své pocity, přátelství mezi pacienty, ale také přístup zdravotnického personálu k pacientům. Nechci tím říci, že o maminku bylo někdy špatně postaráno. Myslím, že by bylo zajímavé pro všechny si přečíst, jaké asi má pocity pacient při takzvaných předváděčkách, nepříjemných a bolestivých vyšetřeních, při léčbě chemoterapií.
I když maminka pracovala v zdravotnictví řadu let a s pacienty, i když malými, se stýkala každý den, v období své nemoci byla na tom hůře, protože věděla, co ji čeká a nemine. Se vším jsme jí pomáhali a podporovali ji.
Maminka se vždy tvářila a mluvila jako optimistka, jaké bylo naše překvapení, když jsme si přečetli její básničky! Byla sama, hrozně sama, jen aby nás neznepokojovala.
Nikdy bychom neměli zapomenout, že pacient, byť i zdravotník, není pacient, který je na vše připraven vzhledem k tomu, že dobře ví, co mu schází, ale že je to člověk, který cítí a má ze všeho strach. Zkusme se na chvíli vžít do jeho kůže. Vím, že to nejde, protože jsme zdraví. A buďme rádi!
Nataša Kostelecká,
Ostrava