Tato nová vyhláška se řešila průběžně cca deset let a byla v různých časových obdobích a za různých ministrů házena úředníky ministerstva do šuplíku, až nakonec spatřila světlo světa její x-tá verze. Vím, jak probíhalo jednání, protože řada ředitelů byla při jejím zrodu oslovena přes své asociace, později i přes Českou lékařskou komoru.
Personál nečeká u vrátnice
Předně plné zajištění personálního vybavení vysokoškolsky a středoškolsky vzdělanými, vyškolenými odbornými pracovníky (o které se jedná ve vyhlášce), členy odborných týmů každého pracoviště, je běh na dlouhou trať. Náhrady za chybějící pracovníky se nenacházejí hned. Vyškolený personál nestojí u vrátnice zdravotnického zařízení připraven zasáhnout v případě nedostatku kmenového personálu kteréhokoli pracoviště zdravotnického zařízení.
Minimální počet personálu nese riziko, že práce bude stíhána jen provizorně, za určitého vypětí sil, a pojišťovny při umělé tvorbě ceny zdravotní péče budou akceptovat pouze minimální náklady na platy. Naopak optimální počet personálu nese riziko, že pojišťovny budou ihned při nesplnění personálního vybavení (i přechodného) zpětně požadovat peníze za proplacenou úhradu již provedené práce, jak se ostatně opakovaně stávalo v následné péči za předchozí vyhlášky.
Systém minimálních limitů
Navrhovali jsme proto určité pásmo nebo případnou časovou indexaci tak, aby při přechodném stavu byl snížený počet do určité míry a určitého času tolerován. Tento náš návrh na ministerstvu neprošel, byl zvolen systém minimálních limitů. Pokud počet personálu poklesne pod tento limit, pak je pravděpodobné, že zdravotní péče bude nekvalitní, případně žádná.
V takovém případě by však pojišťovny měly být razantní a při poklesu pod tento limit zdravotnické zařízení penalizovat. A každý ředitel, který trochu rozumí personalistice, by pak zákonitě měl přejít na optimální počet personálu, aby v případě výpadku (dlouhodobé nemoci, riziková těhotenství, náhlé odchody z pracovního poměru apod.) byl nadále zaručen kvalitní provoz na minimum do té doby, než se zajistí náhrada a stav pracovníků se doplní na optimální.
Co je optimální stav?
A teď jsme u toho, co je optimální stav. V každém zařízení, v každé odbornosti je jiný. A tady záleží ne na řediteli, ale na vedoucích pracovišť, zda dokáží stav svých pracovníků optimalizovat tak, aby to ještě bylo ekonomicky únosné pro jejich zaměstnavatele. Mít stavy personálu podle toho, kolik si které pracoviště vydělá, nelze při umělé tvorbě cen za práci zdravotníků akceptovat. Každá umělá cena má své chyby. Zase jsme u toho, jak by bylo dobré stanovit pásmové rozpětí počtů personálu pro standard daného pracoviště.
Jak však dopadne dohodovací řízení s pojišťovnami, které uvidí v minimálním požadovaném počtu pracovníků cestu ke zlevnění zdravotnické práce, je pro mne otázkou. A tady se nelze divit ředitelům, že uvažují především ekonomicky. Vždyť totéž dělají pojišťovny a neřeší, zda se za méně peněz udělá stejně kvalitní práce nebo třeba ještě lepší. Potvrzují to svými každoročními (dříve pololetními) minimalizovanými návrhy na úhradu zdravotní péče.
MUDr. Jiří Jireš, ředitel odborného léčebného ústavu Albertinum, Žamberk