Přijde mi, že častěji slýchám názory odmítavé, zdůrazňující, že firma je hierarchická struktura, která je řízena příkazy proudícími od majitele k poslednímu zaměstnanci. Oproti tomu stát je demokratická instituce, mezi jejímiž hlavními orgány není vztah nadřízenosti a podřízenosti. Základem rozhodování státu je pak hlasování členů parlamentu zvolených přímo lidem.
To je nepochybně pravda, avšak mám za to (nebo spíš doufám), že Andrej Babiš hovořil o něčem jiném. Dovolím si teď se stát na chvíli samozvaným vykladačem oné zmíněné teze a popíšu, jak by se mi líbilo, aby byla míněna a současnou vládou prosazována.
Klíč je schovaný v úhlu pohledu
Myšlenku, že stát by měl být řízen jako firma, čtu tak, že pod slovem „stát“ je míněna „výkonná infrastruktura“ státu, tedy veřejná správa a poskytovatelé veřejných služeb. Pokud se některá metoda řízení ukázala jako úspěšná v rámci soukromého sektoru, nevidím důvod, proč by neměla být používána v sektoru veřejném. Metody jako řízení zásob, řízení cash flow, controlling či hodnocení zaměstnanců obecně přispívají k lepšímu fungování organizace, jedno zda veřejné, či soukromé.
Chápu však, že většina lidí při hodnocení myšlenky, že stát by měl být řízen jako firma, ani tak nepomýšlí na tyto dílčí metody řízení jako především na základní myšlenku, že cílem řízení firmy je dosažení co největšího zisku, v prostředí akciových společností pak konkrétně co nejvyšších dividend pro akcionáře.
Je tento pohled nepřijatelný v případě řízení státu? Mám za to, že nikoli, přičemž klíč je schovaný v úhlu pohledu. Pokud se na slova zisk či dividendy pro akcionáře nebudeme dívat v tom nejčastějším smyslu, jako na vydělané peníze, ale pohlédneme na ně v širším slova smyslu, tedy jako na prospěch, pak by mi přišlo správné usilovat o to, aby náš stát byl řízen tak, že přinese co největší prospěch svým „akcionářům“ – jeho občanům, čili nám.
Rozdíl mezi dobrým řízením obchodní společnosti, ministerstva, finančního úřadu nebo třeba krajské nemocnice by tak neměl být v metodách řízení, ale v cíli, kterého má být dosaženo. V případě veřejného sektoru takovým cílem nebude zisk počítaný v korunách českých, ale bude to kvalitní služba při efektivním vynaložení veřejných prostředků. Takovýto cíl se sice bude definovat o něco složitěji než v podnikatelské sféře, ale rozhodně to není nic nemožného. Inspirací jak doma, tak ve světě je přehršel.
Šetřit a zvyšovat efektivnost
Vůbec pohled do světa nám může pomoci ve vnímání zmíněného hesla. Snahy o přenášení úspěšných postupů řízení soukromých organizací do těch veřejných nejsou ojedinělé, dějí se desítky let a jsou dobře a rozsáhle dokumentované. Zmíním zde pro ilustraci několik takových výrazných myšlenkových hnutí.
Prvním je tzv. new public management (NPM). To je směr, který se datuje již do 80. let 20. století.
Ve Velké Británii je spojován s vládou premiérky Margaret Thatcherové. Vzhledem k její stranicky omezené popularitě však raději dodávám, že je známo, že tento myšlenkový koncept stál za zásadní reformou veřejné správy na Novém Zélandu a uplatnil se v rámci dílčích reforem i v řadě dalších států (Německo, Nizozemsko, Francie, Švýcarsko, Dánsko, Švédsko, Finsko, USA, Kanada či Island).
Pro toto hnutí je typické zaměření na efektivní využití zdrojů pro dosažení vysoké kvality poskytovaných služeb, konkurenční prostředí mezi veřejným a soukromým sektorem při poskytování služeb, tržně orientovaný přístup (občané jsou zde spotřebiteli, které je třeba uspokojit) a vysoká úroveň zodpovědnosti za výsledky manažera. Jako vůdčí heslo NPM se uvádí: „Šetřit a současně zvyšovat efektivnost.“
Zaměření na skutečné hodnoty
Určitou reakcí na new public management je koncept good governance, který nepopírá NPM, ale doplňuje jej či koriguje tak, aby systém vládnutí byl nejen efektivní a dlouhodobě vedl k ekonomické prosperitě, ale aby jeho cílem byla i sociální vyváženost, jež je klíčová pro udržení důvěry a legitimity vlády v demokratických systémech.
Dalším aktuálním přístupem, který má vést k vyšší efektivitě veřejného sektoru a má původ v soukromé sféře, je lean government. Koncept lean production či lean manufacturing je přístup k řízení, který vyvinula po 2. světové válce japonská automobilka Toyota a dnes se uplatňuje v řadě zcela odlišných oblastí (viz např. lean healthcare). Nejde přitom o žádné „tupé“ ořezávání nákladů, jak se někdy lidé domnívají z nikoli zrovna šťastného překladu „štíhlá výroba“.
Myšlenka lean stojí především na neustálém zvyšování kvality, odstraňování neefektivních prvků v procesech a zaměření se na skutečné hodnoty, kterých má být dosaženo. Za více než půl století vzhledem k úspěchům tohoto systému řízení došlo k jeho rozpracování pro mnoho odlišných sektorů lidské činnosti.
Po krátkém brouzdání na internetu zjistíte, že se aplikací tohoto přístupu chlubí jak například velká americká federální agentura (U. S. Environmental Protection Agency), tak i stockholmská univerzitní nemocnice (Karolinska Universitetssjukhuset) s 15 tisíci zaměstnanci.
Co se neměří, to se neřídí
Cílem této malé ilustrace bylo ukázat, že úspěšných příběhů převzetí metod řízení ze soukromé sféry do veřejného sektoru je skutečně řada. Lze tak nalézt množství inspirací pro zlepšení fungování naší veřejné správy a veřejných služeb včetně zdravotnictví.
Nepřijde mi nijak nedemokratické či jakkoli jinak závadné, aby každá organizace ve veřejném sektoru měla definováno poslání, vizi, strategické cíle a plán jejich naplnění, který bude pravidelně hodnocen. Stejně tak by bylo namístě, aby stát u jeho organizací zajímalo nejen „hávéčko“ (čili pouhý rozdíl mezi ročními výnosy a náklady) či to, zda mají na účtu dost peněz na výplaty, ale také kolik veřejných služeb vyprodukují, v jaké kvalitě a v kontextu předchozích parametrů nepochybně také za kolik. Sledování spokojenosti spotřebitelů veřejných služeb by též přineslo cenné informace. Platí prostě staré známé, že co se neměří, to se neřídí. Bez jasných čísel o výsledcích práce lze obtížně analyzovat aktuální stav a pracovat na jeho zlepšení.
Koneckonců to, že byl do čela Ministerstva zdravotnictví ČR vybrán nikoli zasloužilý politik či univerzitní profesor veřejného zdravotnictví, ale úspěšný manažer, který dlouho a dobře řídil svoji velkou nemocnici jako firmu, je příslibem toho, že i řízení českého zdravotnictví by mohlo méně zaostávat za světovými trendy a vůbec být lépe vykonáváno.
JUDr. Radek Policar, přednosta Ústavu sociálního lékařství a veřejného zdravotnictví LF MU