Méně znamená mnohdy více

Prof. MUDr. Milan Kvapil, CSc., MBA,

Nikdo mě k tomu nenutil, pouze moje maminka říkala, že by to nebylo špatné. Ona sama totiž chtěla být lékařkou, ale bohužel se jí to nepodařilo z důvodu války a jiných životních příhod. Ale definitivní rozhodnutí bylo mé vlastní, a když jsem se na gymnáziu rozmýšlel, co bych mohl dělat, řekl jsem si, že by bylo hezké pomáhat lidem. Úvahami jsem se pak dostal k tomu, že by bylo docela dobré dělat lékaře, ačkoli tehdy jsem ještě neměl přesně ponětí, co to znamená a obnáší.

2.2.2010 11:49:24

Prof. MUDr. Milan Kvapil, CSc., MBA,

Náhodné řízení osudu. Diabetologie původně stála úplně na pokraji mého zaměření. Moje cesta byla dost klikatá, ale v tuto chvíli jsem vděčen osudu, že mě provedl řadou interních podoborů. Skoro dva roky jsem dělal na koronární jednotce, pak jsem se zabýval gastroenterologií i revmatologií. V době mé druhé atestace jsme se s kamarády bavili, co tak asi dál. Udělali jsme si „analýzu“ a napadlo nás, že by nás zajímala oblast, která tehdy vůbec nebyla pokrytá, stála bokem zájmu, a to metabolická intenzivní péče a metabolismus jako takový.

Jelikož mě téma celkem bavilo, rozhodli jsme se, že se pokusíme o založení metabolické jednotky. To se nám podařilo a my vybudovali druhé nebo třetí podobné pracoviště u nás. Dali jsme jej dohromady a každý z nás si vybral návazný podobor, o který se bude více zajímat. Já tehdy velkoryse řekl, že počkám, co na mě zbude. A to byla právě diabetologie.

Tehdy, koncem 80. let, byla diabetologie takový jednoduchý a smutný obor – léků na výběr málo, prognóza pacientů vůbec nebyla dobrá, něco úplně jiného než dnes. Takový nudný a nezáživný obor, nebylo moc z čeho vybírat, k tomu jednoduchá diagnostika. Od té doby se ale hodně změnilo a já si stále říkám, že člověk nikdy neví, kdy dobře činí. V této době je to obor živý, hodně složitý, přináší velké úspěchy a prospěch pacientům.

2.2.2010 11:49:24

Prof. MUDr. Milan Kvapil, CSc., MBA,

Svým způsobem mé osobní zkušenosti slouží k tomu, abych takzvaně trousil rady, které samozřejmě mladí nepřijímají, protože to, co si člověk v životě sám neprožil, tomu nevěří. Zkušenost není přenositelná. Já vstoupil do diabetologie ve chvíli, kdy se tam začalo něco dít. V prvé řadě přišlo nové vyšetření glykovaného hemoglobinu a intenzifikovaný inzulinový režim.

Na metabolickou jednotku jsme koupili jeden glukometr a proužky, to bylo něco výjimečného. V té době zač al zásadní posun, bylo nutné udělat ohromné množství vědecké práce a zajistit technologický postup, aby se diabetologie dala do pohybu. Celých následujících 20 let medicína shromažďovala informace k tomu, aby se na přelomu tisíciletí diabetologie změnila od základu.

Opravdu mohu jen děkovat skutečnosti, že jsem předtím zavítal do různých podoborů interní medicíny, protože k pacientům s diabetem je nutno přistupovat skutečně komplexně. Nevidím jen pacienta a jeho diabetes, ale vnímám vztah k celé interně. A tento můj postup se opírá o zkušenost, že diabetes skutečně ovlivňuje celý organismus.

O vedlejších komplikacích se v poslední době hodně mluví a je o tom poměrně dost literatury – demence, deprese... Je to choroba multidisciplinární a takový musí být i přístup k pacientovi. Není to vnímání člověka, u kterého léčíme jen glykemii, je to vnímání diabetu jako choroby, která zasahuje do řady oblastí.

2.2.2010 11:49:24

Prof. MUDr. Milan Kvapil, CSc., MBA,

V diabetologii mě nejvíce (i když musím dodat, že spíše lidsky) ovlivnil primář Lunda, který tady kdysi pracoval; byl to v prvé řadě internista. Právě jeho přístup k pacientům s diabetem byl také komplexní a tím mě naučil logickému myšlení. Pokud máme problém, rozdělíme ho na části – diferencoval problém k jádru věci a pak sestavil postupy. Bylo pro mě nesmírně důležité si uvědomit, že toto byl ten správný přístup – nelze se plácat ve všech problémech najednou.

Obecně zde ale bylo více lékařů, kteří měli vliv na můj náhled na medicínu, například paní profesorka Fišerová, pan profesor Kölbel, který u nás dosud pracuje. To jsou všechno lidé, od kterých jsem si vybíral jednotlivé úseky pohledu na svět. Osobně jsem neměl žádného velkého učitele, dokonce jsem ani příliš necestoval po nějakých stážích, řízením osudu jsem spíše takový samouk a myslím si, že to není vůbec špatné – jestliže si člověk sám objeví některé věci, vyhne se určitým stereotypům. Mohu to doložit následujícím příkladem.

V dobách, kdy jsme s diabetologií začínali, jsme založili diabetologickou ambulanci. Když jsem se začal diabetologií zabývat, tak nejdříve tedy diabetem 1. typu, protože jsme začali přebírat pacienty z pediatrie v Motole. Přišlo mi naprosto logické a samozřejmé, že tytéž principy terapie, jaké jsou stanoveny pro pacienty s diabetem 1. typu, musí platit i pro diabetiky 2. typu. Nyní, po 20 letech, se skutečně říká, že diabetici 2. typu musí být léčeni právě takto – normoglykemie, intenzivní terapie, edukace, selfmonitoring, kombinovaná léčba. V té době, když měl diabetik 2. typu glykemii 12–15, byl každý spokojený, což je v současné době nepřijatelné.

2.2.2010 11:49:24

Prof. MUDr. Milan Kvapil, CSc., MBA,

To má jednoduchý důvod. Narodil jsem se v Praze a v mých 6 letech jsme se jako rodina přestěhovali do Brna. Celou dobu jsme si říkali, že se do Prahy vrátíme. Takže když jsem dostudoval, vrátil jsem se a rodiče se pak přestěhovali za mnou.

2.2.2010 11:49:24

Prof. MUDr. Milan Kvapil, CSc., MBA,

Začínal jsem na oddělení infekčních žloutenek, pod skvělým primářem Hazukou, který byl velmi chápavý. Pak jsem dostal nabídku, že bych mohl pracovat na interně pod paní profesorkou Fišerovou, tak jsem zde začal jak sekundář. No a na interní klinice nás právě s kolegy napadlo, že bychom mohli založit metabolickou jednotku, a tím vše vlastně začalo.

2.2.2010 11:49:24

Prof. MUDr. Milan Kvapil, CSc., MBA,

Byla to souhra náhod, nikdy jsem neměl „choutky“ dostat se až do čela kliniky. Metabolická péče mě bavila, diabetologie mě začala bavit ještě víc. Pak se stalo, že pan profesor přišel do důchodového věku a objevila se mu v hlavě myšlenka, že já bych mohl být pravým kandidátem na převzetí kliniky. Samozřejmě o tom rozhoduje komise, ale slovo přednosty má význam.

Nejdříve jsem přemýšlel, zda mám vůbec do konkurzu jít, řešil jsem v hlavě spoustu otázek, z nichž nejdůležitější je, co tomu postu obětujete. Samozřejmě na vás bude vyvíjen určitý tlak a v okamžiku, kdy si řeknete, že ta funkce je pro vás na prvním místě, a podřídíte jí všechno ostatní, je to špatně. Já si to hned na počátku ujasnil a řekl si, že tu můžu být rok, dva, tři a nebo taky deset. Takže jsem se do konkurzu přihlásil, bylo nás asi pět kandidátů a mně se nakonec podařilo uspět.

2.2.2010 11:49:24

Prof. MUDr. Milan Kvapil, CSc., MBA,

Když jsem začal přednostovat, měl jsem nějaký „akční plán“, který se splnil tak z 80 procent. Klinika produkuje více kvalitních vědeckých prací, dělá se tu medicína srovnatelná s evropskou ve smyslu léčebně-preventivním či diagnosticko-terapeutickém. Na co jsem velmi pyšný, je systém ošetřovatelské péče – v kontextu personálních a finančních možností bych řekl, že máme jeden z nejlepších.

To je zřejmě nejdůležitější. Moc dobře si pamatuji, jaká byla úroveň dříve, jaké byly možnosti a problémy s ležícími pacienty. Na klinice se vystřídalo mnoho lidí; od doby, co jsem se stal přednostou, je tu už jen pár původních lékařů, přišlo hodně mladých, což je velmi pozitivní. Ekonomicky můžeme být pyšní na to, že nemocnici (sice ne moc, ale systematicky) přinášíme nějaké peníze, což je u interní kliniky takový malý div. Většinou jsou spíše ztrátové. Metabolická péče je, dovolím si říci, jedna z nejlepších u nás. Tyto věci jsem neudělal já, ale vytvořil jsem prostor, aby to lidé kolem mne mohli dokázat.

2.2.2010 11:49:24

Prof. MUDr. Milan Kvapil, CSc., MBA,

Zejména bychom potřebovali lepší organizaci práce, například sestry musí neustále zvedat telefony. Hodily by se nám další dvě nebo tři administrativní pracovnice a uzpůsobit práci tak, aby každý dělal jen to, co mu přísluší. Střední zdravotnický personál a lékaři jsou tu od toho, aby léčili pacienty, a jedna z nejdůležitějších funkcí přednosty je, aby k tomu ti, kteří to umějí, měli prostor.

Když se má sestra starat o pacienty a za den jí dvacetkrát zazvoní telefon, nemůže se své práci věnovat naplno. Pak jsou tu samozřejmě další záležitosti, které ale nevnímám jako neúspěch, jen musíme být trpěliví. Myslíme si, že bychom tady mohli trochu rozšířit provoz, protože v nemocnici je interna poddimenzovaná, což se obecně ví; všechna doporučení, jež porovnávají počet interních a chirurgických lůžek, jsou nastavena jinak, my máme proti standardům méně interních lůžek.

Z neúspěchů se snažím si brát ponaučení. Že jsem něco pokazil, už to změnit nejde a nemůžu to udělat jinak. Raději se dívám do budoucnosti, než abych se utápěl v minulosti. Drobných neúspěchů by se našlo dost, ale u těch větších si myslím, že v pracovní oblasti jich je poskrovnu. Když si to rozebereme: Ekonomicky jsme na tom dobře.

Personální krizi jsme měli minulý rok, vyřešili jsme ji skvěle, místo odcházejících lékařů přišli mladí, kteří jsou tak nadějní, že jsem skoro rád, že k té krizi došlo. Vědu se nám daří pěstovat poměrně obstojně. Výuku vylepšujeme poté, co jsme si s mediky vysvětlili, že naší povinností je zabezpečit kvalitní výuku a jejich povinností je učit se (nikdo se za ně nic nenaučí, medicína se „musí vysedět“).

Klinika je celkem dobře přístrojově vybavená a ošetřovatelská péče je díky vrchní sestře Jarmile Schmittové výborná. V akreditaci jsme uspěli. Co více si mohu přát? A dokonce se mi podařilo zajistit prostředky pro vzdělání našich vedoucích pracovníků v oblasti řízení a řešení úkolů.

2.2.2010 11:49:24

Prof. MUDr. Milan Kvapil, CSc., MBA,

To byla souhra náhod, setkalo se více důvodů. Jedna kolegyně odešla na ředitelský post v LDN s trojnásobným platem, další šli do zahraničí. Původně to vypadalo, že odcházejí z jednoho důvodu, ale když jsme si příčiny poté rozklíčovali, zjistili jste, že to tak není. A opravdu jsem rád, že jsme našli velmi dobrou náhradu.

Máme 30procentní fluktuaci sester; zachovat při takovém tempu tak vysokou úroveň péče je skoro malý zázrak. U lékařů dosahuje kolem 5–10 procent a loni nám vyskočila na 15 procent. Bylo to během dvou měsíců, tak to způsobilo poprask, ale to jsou všechno věci, které se dají vyřešit. Myslím, že nejlepší je skončit s tím, co říkám svým kolegům: Když se vám něco nepovede, nesvádějte to na prostředí, ve kterém pracujete, protože je to jen naše vina. Buď to neumíme, nebo jsme líní.

2.2.2010 11:49:24

Prof. MUDr. Milan Kvapil, CSc., MBA,

Před rokem jsem měli opravdu krizi, chybělo jich zhruba 25 procent, jednu dobu jsme dokonce redukovali počet lůžek. Pak si situace řízením osudu nějak „sedla“, ani přesně nevím proč, co bylo příčinou. Z části za to určitě „může“ proaktivní politika nemocnice, která rozhodila sítě. Důvodů však asi bylo více. V současné době nám chybí zhruba 5 sester, což je ještě únosné. Můžeme také diskutovat o tom, že bychom si chtěli vybírat kvalitnější sestry, ale to v tuto chvíli může být jen zbožným přáním.

2.2.2010 11:49:24

Prof. MUDr. Milan Kvapil, CSc., MBA,

Je to dobrovolná, demokraticky vedená instituce, která si za svůj cíl klade pomoc při zlepšení péče o diabetiky – zejména tak, že doporučuje jak správně využít vědecké poznatky pro běžnou praxi. Když to rozkouskujete, naše aktivity spočívají v několika modulech. Pravidelně pořádáme a zaštiťujeme odborné semináře pro lékaře.

Diabetologická společnost měla jako jedna z prvních hotové standardy. Stále doporučujeme nejvhodnější postupy. Máme samozřejmě výroční kongresy, kde se prezentuje vědecká práce. Poměrně významnou činností jsou posudky a vyjádření k analýzám Státního ústavu pro kontrolu léčiv, týká se to zejména doporučení jak nejlépe využívat stávající léčbu, zda souhlasíme s omezením a podobně.

A konečně v poslední době se snažíme pracovat na tom, čemu se pracovně říká diabetologický program, navrhli jsme jak určitou evolucí upravit systém péče o pacienty tak, aby se maximálně využilo možností, které nám dává současná medicína. Diabetologie se totiž skutečně úplně převrátila vzhůru nohama, a jak to tak bývá, praxe se za novými poznatky opožďuje. Ne, že by se něco dělalo vyloženě špatně, ale možnosti jsou mnohem větší než to, co se v této chvíli skutečně využívá.

2.2.2010 11:49:24

Prof. MUDr. Milan Kvapil, CSc., MBA,

Jde o sdružení, které spojuje nejen diabetology, ale také praktické a další lékaře a zejména pacienty. Cílem této organizace je zlepšovat povědomí o problematice diabetu, jeho rizicích a komplikacích a snažit se tak vylepšovat péči o pacienty s diabetem. Těch je u nás nyní na 800 tisíc, což je významná položka v celém hospodářství (když to takto zvulgarizuji a nebudu se bavit o medicínské etice), stojí to ohromné peníze. Za podpory generálního ředitele VZP Pavla Horáka jsme připravili studii přesně popisující úroveň péče o diabetiky v naší zemi. V některých parametrech je srovnatelná s cizinou, v jiných lepší a někde máme určité nedostatky. Připravujeme nyní plán jak situaci ještě vylepšit. V tuto chvíli máme rozumné návrhy, jež by mohly nejen zkvalitnit péči o pacienty s diabetem, ale také hodně uspořit. Nepatřím k lékařům, kteří si myslí, že finance jsou první poslední, ale nekoukat na peníze se prostě nedá. Zdroje jsou omezeny a diabetologie má tu výhodu, že může přesně specifikovat výstupy a efektivitu. Jako jedna z mála zemí máme systém diabetologických ordinací, což je ohromná výhoda, protože lékařů, kteří se starají o 80 procent pacientů s diabetem, je relativně omezený okruh. Díky tomu jsme schopni s nimi pracovat a pomoci jim, něco navrhnout, můžeme pak velmi dobře kontrolovat výsledek. Spočítali jsme, že jen v roce 2006 stála péče o diabetiky 20 miliard, což je ohromná suma. Čistě jenom péče, žádné sociální dopady v tom započítány nebyly. Nadpoloviční většinu této částky stojí komplikace, v tom je diabetologie výjimečná. Když investujete do primární léčby, snížíte náklady u sekundárních komplikací třeba o miliardu. To se prostě ví a chce to jen udělat chytře. Přesvědčit ty, kteří o tom mají moc rozhodovat, aby to zkusili a dívali se trochu dál než do příštího roku.

2.2.2010 11:49:24

Prof. MUDr. Milan Kvapil, CSc., MBA,

Jsem přesvědčen, že je důležité, aby všichni spoluobčané věděli, že diabetes je skutečně nebezpečná choroba. Nejčastější příčinou úmrtí v populaci je ischemická choroba srdeční – až 80 procent těch, kteří měli ICHS, ji ale mají v souvislosti s diabetem. Existují důkazy, že když tyto pacienty podchytíte na začátku vývoje diabetu 2. typu, intenzivní léčba sníží jejich kardiovaskulární riziko až téměř k úrovni nediabetické populace. Myslím si, že diabetes skutečně zabíjí, a tento můj názor mě vede k přesvědčení, že „je třeba s tím něco dělat“. Teď jsme schopni poskládat důkazy o tom, jak by měla správně probíhat terapie diabetu. Prvním krokem léčby diabetu 2. typu má být životospráva. Ví se, že je důležité, aby pacient držel dietu a zredukoval tělesnou váhu, jednoznačně je to prospěšné. Ukázalo se ale, že nikde na světě toto doporučení moc nefunguje. Když jsem začal studovat diabetologii, prosazovalo se, aby pacient setrval dva roky na dietě, čekali jsme, co se stane. Nyní se řekne, dejte mu rovnou metformin. A proč? Ta úvaha je velmi logická, 90 procent lidí nedovede dodržet přísnou životosprávu. Je tedy lepší a účinnější použít rovnou farmakoterapii, protože čím dříve se s léčbou začne, tím lepší je dlouhodobý výsledek. Toto je pragmatický přístup, který respektuje reálný svět. Idealistický přístup je nedávat léky, protože je to drahé, a ať si drží dietu. Kde to pak ale jsme? Je to stejné, jako kdybyste řekla, že pacient, který kouří, si má léčbu nemocí, jež vznikly v důsledku kouření, hradit sám. Nejde to tak, nikdo na světě to neumí. Osobně jsem velkým příznivcem edukace obyvatelstva i lékařů, ale nerespektování reality vede k tomu, že situaci jen zhoršíme. Rád bych však zdůraznil, že akcentování časné farmakoterapie neznamená upuštění od principu, který staví životosprávu na základní pozici léčby diabetu. Jenom – prostě a jednoduše – se ideální doporučené postupy korigují praktickými výsledky, neboť, jak již dlouho víme, zatím se nedaří poručit větru a dešti.

2.2.2010 11:49:24

Prof. MUDr. Milan Kvapil, CSc., MBA,

Určitě se to zlepšuje, vidím to sám. Pacienti staršího věku se intenzivněji zajímají o své zdraví. Čím dál více lidí si uvědomuje, že stojí za to být zdraví, když už jsou relativně zabezpečení. Je třeba přijmout myšlenku, že i málo je vlastně v konečném dopadu moc. Když se nehýbete vůbec a nikam nejdete, máte vysoké riziko všech možných chorob. Jestliže začnete denně 10 minut chodit, významně si zlepšíte své zdraví. Jedna z věcí, kterou jsem si odnesl z edukační stáže, bylo poučení, že když pacient není schopen dodržet všechno, co mu řeknete, tak po něm všechno nechtějte. Řekněte mu, že může aspoň jednu zastávku ujít pěšky, a už to mu pomůže. Takové malé věci pomohou konkrétnímu člověku.

2.2.2010 11:49:24

Prof. MUDr. Milan Kvapil, CSc., MBA,

Musíme to říci objektivně, životospráva nestojí nic, prodej léků živí spoustu lidí. Jsem přesvědčený, že v situaci, kdy máte účinné léky, které prokazatelně prodlužují život a které je schopen polykat každý, a přitom současně víte, že by to mohl ovlivnit i životosprávou (ale to téměř nikdo v reálu neudělá), je pro relativně bohatou společnost lepší nabídnout léky. Ve druhé polovině 19. století každý druhý člověk mezi 20. a 40. rokem života umřel na tuberkulózu. Celý profil rizik se mění, v této společnosti máte šanci dožít se v poměrně zachovalé kondici 80 až 85 let. Otázkou je, proč tedy nedat léky, které jednoznačně prodlouží život a zlepší jeho kvalitu, když i já si ještě pamatuji, že většina lidí končila svůj aktivní a kvalitní život krátce po dosažení 60. roku života. Relativní cena toho, co vás čeká v budoucnosti, je úplně jiná, než byla před časem, a v tom je klíčové pochopit, proč je pro většinu lidí lepší používat kvalitní, prověřené léky, které skutečně sníží mortalitu. Záleží totiž také na tom, jak kvalitně svůj život budete žít, nejen jak dlouho. Nemyslím si, že by člověk měl být léčen farmakologicky za jakýchkoli okolností, ale jsou případy, kdy je to rozhodně lepší. Vidím to v širších souvislostech. Když se zeptáte těch, kteří dělají lipidologii, prozradí vám, jak je to s dietou a cholesterolem. Cholesterol je podmíněn životosprávou, ale pokud byste chtěla dosáhnout maximálního snížení cholesterolu, musela byste žít v podstatě asketickým životem. Což ve skutečnosti není nikdo moc dlouhodobě schopen. Jakmile se vydáte na cestu asketického způsobu života, většinou zjistíte, že vám něco chybí.

2.2.2010 11:49:24

Prof. MUDr. Milan Kvapil, CSc., MBA,

V prvé řadě je třeba říci, že člověk s diabetem, který nemá skutečně vážné komplikace, by měl být ošetřován převážně ambulantně. Pro pacienty, kteří jsou dlouhodobě hospitalizováni pro jinou chorobu a mají k tomu ještě diabetes, jistě může hrát určitou roli, zda je jim servírována přesná dieta. Rozhodně bych v tom ale neviděl nějaký velký problém. Jestliže je pacient edukovaný a dostane něco, co nesmí, musí se ozvat a jídlo nejíst. Význam tohoto problému se momentálně přeceňuje; jiná věc je, že by bylo ideální, kdyby pacient byl v době svého pobytu v nemocnici edukován o správné stravě, která by mu mohla pomoci.

2.2.2010 11:49:24

Prof. MUDr. Milan Kvapil, CSc., MBA,

Zvyšuje se zejména počet pacientů, kteří mají diabetes 2. typu. Právě proto se o diabetu hovoří jako o epidemii. Jsme v situaci, kdy se v populaci projevují geny. A tím, že žijeme déle, protože se máme lépe, se cukrovka zkrátka projeví. Je důsledkem toho, jak se stravujeme a pohybujeme. Prognózy podle genetického profilu říkají, že by nakonec v populaci mělo být 15–25 procent pacientů s diabetem. Mnohem více roste výskyt diabetu v Asii, místní obyvatelé jsou na „bohatý“ způsob života v hojnosti mnohem méně adaptováni. Ironicky, ale ne cynicky, spíše s nadsázkou říkáme, že jsou dvě cesty. Buď někdo objeví cestu jak ovlivnit riziko diabetu. Nebo, což je velice špatná možnost, dojde k takovým změnám ve světě, že výsledkem budou hladomory a problém diabetu se dostane do takového stadia, jako byl před dvěma tisíci lety.

2.2.2010 11:49:24

Prof. MUDr. Milan Kvapil, CSc., MBA,

Je to první zástupce celé skupiny léků, které využívají nově objeveného systému inkretinů. Glykemii snižuje zejména inzulin, v posledních zhruba patnácti letech však byl rozpoznán a popsán systém inkretinů, což jsou další hormony, které ovlivňují sekreci inzulinu a snižují glykemii. Hledaly se dvě cesty, jak by šlo tento systém využít. Hlavní hormon se nazývá GLP-1, je uvolňován ze střeva a odbouráván enzymem. Dovedeme podat látku, která se stejně jako GLP-1 naváže na jeho receptory, takže působí stejně. Nebo zablokujeme enzym, který rozkládá vlastním tělem produkovaný GLP-1. Revolučnost není nadsázkou, tyto léky byly uvedeny na trh v okamžiku, kdy se ukázalo, že když použijete dosud užívané léky s cílem dosáhnout co nejtěsnější kompenzace, hrozí u diabetiků 2. typu riziko hypoglykemie. Ta byla poměrně vzácná u pacientů s diabetem 2. typu, kteří byli dlouhodobě hůře kompenzováni a měli spíše volnější režim. Příliš se nepočítalo s hypoglykemií jako s život ohrožující komplikací. Poté, co se američtí výzkumníci ve studii ACCORD pokusili dostat terapií u pacientů na nejtěsnější kompenzaci, se najednou ukázalo (a veškeré ostatní důkazy nález také podporují), že jakmile chcete dosáhnout těsnou kompenzaci, u diabetiků 2. typu se prudce zvyšuje riziko hypoglykemie. Což je samo o sobě nepříjemné, navíc je prokázáno, že hypoglykemie vede k akutním koronárním příhodám a arytmiím a pacienta může vlastně i zahubit. Sitagliptin přišel ve chvíli, kdy bylo jasné, že sice chceme co nejtěsnější kompenzaci, ale neumíme to udělat úplně tak, aby pacient nebyl zatížen hypoglykemií. A tato látka dovede snížit glykemii na normální hladinu s rizikem hypoglykemie, které je shodné jako po placebu. Celá tato skupina léků, pokud se neukáží nějaké nové nežádoucí účinky, bude v budoucnu, podle mého názoru, v léčbě diabetu dominovat. V současnosti nemají prakticky žádné nežádoucí účinky a není tu riziko hypoglykemie, jsou to přesně ty léky, které potřebujeme.

2.2.2010 11:49:24

Prof. MUDr. Milan Kvapil, CSc., MBA,

Novinek je samozřejmě několik. Obecně, když to shrnu, bude diabetiků přibývat. Ke zlepšení terapie diabetu 1. typu vedou dvě základní cesty. První je snaha dotáhnout k dokonalosti možnosti transplantace Langerhansových ostrůvků a současný ideál je vypěstovat a technologicky připravit nové beta-buňky. Tento výzkum běží, ale jde to velmi pomalu. Alternativou jsou takové systémy, které spřáhnou inzulinovou pumpu dávkující inzulin se senzorem trvale měřícím glykemii. To vše je algoritmicky zvládnuto, co však zatím nemáme, je takový senzor, který by byl do těla implantován a dával signály o glykemii třeba měsíc. U diabetiků 2. typu je také několik dalších směrů. Nejdůležitější by v tuto chvíli byl objev látky, která zpomalí vývoj choroby. Pacient je totiž nejen doživotně nemocen, ale je jistě ohrožen progresí – zhoršování je způsobeno tím, že se postupně snižuje sekrece inzulinu a ubývají mu beta-buňky. Kdybychom objevili lék či intervenci, které zastaví pokles sekrece, byl by to přelomový objev. Pátrá se, ale zatím nic prokazatelně účinného k dispozici není.

2.2.2010 11:49:24

Prof. MUDr. Milan Kvapil, CSc., MBA,

Absolvoval jsem kurz terapeutické edukace pod vedením profesora Assala, to mi pomohlo pochopit vnímání choroby a jejích komplikací u diabetiků z jejich strany. Vžívala jste se do role diabetika, získala jste spoustu poučných informací a poznatků. Problém léčby zde byl nabídnut z druhé strany. Obecně je diabetes choroba trochu se vymykající ostatním v tom, že na výsledek léčby má největší vliv sám pacient. Z toho vyplývá, že celá diabetologie musí být postavena na edukaci pacientů. Když budete mít angínu, my vám dáme antibiotika a vy budete běhat po venku, vyléčíme vás, sice za dlouho, ale vyléčíme. Když ale budete mít cukrovku, budete sice jíst léky, ale budete dělat přesný opak toho, co jsem vám doporučil, nepomůžeme vám. Prostě a jednoduše, zvítězíte nad lékařem, ale prohrajete se svou vlastní chorobou.

2.2.2010 11:49:24

Prof. MUDr. Milan Kvapil, CSc., MBA,

Čas na koníčky se snažím najít vždycky. Jezdím na kole, plavu, chodím do lesa. Mám velkého černého vlčáka, se kterým musím denně na procházku. Rád čtu. A mám přátele na jednom vinohradu v Čejčí na jižní Moravě, kam velmi rád jezdím ochutnávat. Času samozřejmě nemám tolik, kolik bych si představoval. To je odvěký spor – jakmile nemáte co dělat, vymýšlíte jak se zaměstnat, ale jakmile máte hodně práce, přemýšlíte jak si odpočinout.

2.2.2010 11:49:24

Prof. MUDr. Milan Kvapil, CSc., MBA,

Letos odevzdám funkci předsedy České diabetologické společnosti ČLS JEP, pak bych se chtěl maximálně věnovat práci pro Diabetickou asociaci. Rád bych se také snažil dosáhnout toho, aby dnešní péče o pacienty s diabetem u nás byla jedna z nejlepších v Evropě. Myslím si, že na to máme a nebylo by to zas tak složité. Jinak bych si přál pracovat na klinice a rád bych, aby se vše ještě o kousek vylepšilo. Nemám však žádné konkrétní velké cíle, dělám to, co si myslím, že je správné.

2.2.2010 11:49:24