Mentálně postižení si zde osvojují základní sociální návyky, vědomosti a pracovní zkušenosti, aby se mohli zařadit do běžné společnosti. Zatím to ale prý jde jen ztěžka.
Středisko v kopcích nad metropolí Západního břehu Jordánu funguje od roku 1959, kdy sloužilo nemocným leprou. Od 80. let se zaměřuje na pomoc duševně hendikepovaným bez ohledu na jejich vyznání. „Podle toho co vím, jsme jediní, kdo v Palestině pracuje s mentálně postiženými dětmi,“ řekla českým novinářům koordinátorka řemeslné výuky a arteterapie Hiba Umaríová.
Každý den sem dojíždí okolo 70 dětí, další mají program na jeden nebo dva dny v týdnu. Rozdělené jsou do menších skupin podle míry postižení. Ty nejmladší ve věku od několika měsíců do čtyř let navštěvují jesle, pro starší je pak mateřská škola a následně základní. „Učí se tu různé technické, umělecké, řečové a pohybové dovednosti,“ řekl během prohlídky centra koordinátor mateřské a základní školy Umar Barghútí.
Každou skupinu mají na starosti dva vychovatelé, případně učitelka s dobrovolníkem. „Jednou za měsíc provádíme návštěvy doma v rodinách žáků a matky také navštěvují třídu, aby viděly, kde je problém, a mohly své děti učit a pomáhat jim,“ vysvětlila učitelka Salva, která vede šestičlennou třídu pojmenovanou Jednota s dětmi se středním postižením. „Tyto děti zůstávaly izolovány ve svých rodinách a my je krůček po krůčku učíme komunikovat s ostatními a postupně i s vnějším okolím,“ dodala.
Jedním z takových žáků je malý Mustafá, kterého otec každý den vozí z asi deset kilometrů vzdáleného uprchlického tábora Amárí. „Velmi nám to pomáhá, zejména to ulehčuje život jeho matce. S Mustafou jsou problémy a pobyt zde je pomáhá odstraňovat,“ vylíčil otec asi šestiletého hocha, který prý před nástupem do centra nemluvil a díky péči místních pracovníků už hovoří.
Jedním z prostředků, jak zlepšují schopnosti dětí, je cvičení. „Zastáváme zásadu 've zdravém těle, zdravý duch', takže se staráme i o jejich fyzickou kondici. Pohyb jim chybí, protože nemají možnost hrát si s dětmi na ulici nebo doma. Pokud zvládnou svou fyzickou stránku, tak je potom jednodušší rozvíjet jejich mentální stránku,“ uvedla Umaríová při ukázce malé tělocvičny. V areálu, kde vedle sebe pracují křesťané i muslimové, jsou k dispozici také fyzioterapeuti.
Na místních pozemcích se žáci zas učí chovat domácí zvířata a pěstovat plodiny, které potom zpracovávají a následně se buď spotřebují v centru, nebo je prodávají na trhu. „Snažíme se studentům co nejvíce rozšířit pole možností, aby, až opustí školu, byli schopní najít nějakou práci a postarat se o sebe,“ poznamenal učitel zemědělských prací abú Anas. Praktické dovednosti si osvojují i při řemeslné výuce, kde se učí třeba vyrábět mýdlo nebo papír a pracovat se dřevem či s elektřinou.
„Je to komplexní program, jehož cílem je aspoň část studentů zapojit do života,“ doplnila Umaríová. „Je to v Ramalláhu úplně nová myšlenka, takže čelí velkým překážkám jak z právního, tak politického i sociálního hlediska, ale i kvůli tradicím a celkovému názoru na postižené,“ dodala s tím, že program na zařazování studentů do pracovního procesu se teprve rozjíždí a centrum zatím hlavně sbírá informace od firem a institucí.
Podle jeho ředitelky Ghády Násirové má Palestina zákon o postavení postižených a existují různé strategie, které se jich týkají. „Na papíře to všechno máme, ale v praxi se to moc neprojevuje. Většinu práce odvádějí nevládní organizace jako ta naše, a ne vláda,“ kritizuje úřady autonomie. „Jsme polostát pod okupací a se všemi těmi jinými prioritami v politice a ekonomice, se všemi druhy vnitřních problémů a problémů s okupací jsou sociální záležitosti vytlačovány stranou,“ tvrdí.
Centrum je tak závislé na pomoci zvenčí. Asi 40 procent jeho rozpočtu hradí Moravští bratři, kteří jsou samostatnou součástí celosvětové Jednoty bratrské - evangelické církve založené v 15. století v Čechách, jejíž členové po pozdějším nedobrovolném odchodu z českých zemí vyjížděli jako misionáři do celého světa, a tak se dostali i do Palestiny. Zbytek peněz pochází od zahraničních sponzorů. Mezi ně se nyní zařadilo i Česko, které z rozvojové pomoci za zhruba milion korun zaplatilo centru vybavení nové kuchyně a jídelny. „Děkujeme České republice a doufáme, že spolupráce bude i v budoucnosti,“ přeje si paní Hiba.