Spor o tvář našeho zdravotnictví konečně nabírá na obrátkách. Jde v podstatě o to, zda chceme do evropsky orientovaného systému zavést více amerických prvků.
Evropské zdravotnictví je obecně považováno za „veřejnoprávní“, neziskové, zatímco to americké za víceméně tržní. Vládní koalice kormidluje naše zdravotnictví do Evropy.
Kraje, které jsou povětšinou v rukou opozice, zakládají „akciovky“ a společně s pojišťovnami by si přály více trhu. Je ovšem známo, že americké zdravotnictví je o polovinu dražší než evropské - stojí až 15 procent hrubého domácího produktu, zatímco evropské systémy dosáhnou stejného efektu s 9-11 % HDP.
České zdravotnictví se svými 7,1 % z HDP, což letos bude 200 miliard korun, za oběma výrazně zaostává. Vydává pouhých 600 eur na osobu a rok proti evropským 2500-3000 eur a americkým až 4000 eur.
JE-LI NEDOSTATEK ZDROJŮ, o to více je nutné šetřit. Za své peníze by ČR mohla dostat daleko víc, pokud by i u nás platila přísná pravidla hospodárnosti jako v EU. Zatím se však mlží a platí zákony silnějšího.
Co přinesou nemocnice změněné na „akciovky“, lze jen tušit. Přitom 90 % nemocnic v EU je neziskových, veřejnoprávních - akciový kapitál je zde prakticky neznámý.
V nemocnicích bují klasické české tunely. Namátkou několik známých příkladů. Například kloubní náhrady. Pojišťovny hradí hodnotu faktury až do 60 tisíc korun za kus.
Zcela v souladu se zákony proto někdo z příbuzných vedení nemocnice založí s. r. o. a doveze kloub za 25 tisíc korun. Nemocnici ho prodá za 60 tisíc. Pojišťovny platí a platí, samozřejmě z peněz, které do systému dáváme my všichni.
Podobně se děje v kardiochirurgii s takzvanými „potahovanými stenty“. Nejlacinější lze dovézt za 10 tisíc korun, ale pojišťovny proplatí bez mrknutí oka 40 tisíc korun. Snad proto se u nás zavádí víc stentů na 10 tisíc obyvatel než v USA.
Dalším příkladem jsou zvlášť účtované léky. Nejdou z rozpočtu nemocnice, ale smlouvají se zvlášť s pojišťovnami na jejich účet. Jedná se obvykle o léky v hodnotě desítek až stovek tisíc korun, zejména na léčbu rakoviny.
Nejprve se dohodne s výrobcem či distributorem, že se nasadí právě jejich přípravek. Za to pak od nich nemocnice inkasuje procenta jako provizi formou dobropisu. Nakonec proženou lék vlastní nemocniční lékárnou včetně celkové marže 32 %. Papírově je vše v pořádku.
Zdá se to někomu nemorální? Je skutečně oprávněné za těchto okolností volat po vyšší „spoluúčasti“ pacienta? Nemělo by se spíše volat po vyšší spoluúčasti dodavatelů či pojišťoven?
Z CELKOVÉ POLOŽKY 60 miliard korun, které letos vydáme za léky, až třetina skončí v rukou distributorů. Kdo v tuto chvíli možná namítne, že vše zachrání soukromé vlastnictví nemocnic, nechť si vzpomene na miliardové tunely při české privatizaci v 90. letech. Tuneláři se nezastaví ani před nemocnicí.
Při konkurzním řízení v jedné nejmenované moravské nemocnici se stalo, že jí její nový soukromý vlastník pronajímal vlastní počítač za desítky tisíc měsíčně. Podobné tunely jsou „kutány“ po desítkách.
Analýzy odhadují škody v našem systému na 20 až 30 miliard korun ročně (10-15 % všech zdrojů), což by bohatě stačilo pokrýt současný deficit a ještě by zbylo.
Petr Fiala, Ekonom
autor je poradce Ministerstva zdravotnictví, působí na 1. LF UK