Kam až může zajít nedostatečná péče o dítě, je zjevné z příběhu, jenž nedávno otřásl českou veřejností. Pětiletou Terezku Čermákovou z Kladna opila, zalehla a udusila její matka. Rodina žila bez otce, nezaměstnaná žena střídala přátele, holdovala alkoholu a okresní úřad ji evidoval jako „osobu s problémovou péčí o dítě“. Matka Terezky začala pít už v dětství kvůli neutěšené rodinné situaci a smutné poměry se posléze přenesly i na její dcerku. Osud nešťastné matky naráz (a bez potřebné koordinace) řešili úředníci ministerstva práce a sociálních věcí, vnitra, spravedlnosti i příslušníci policie.
Neveselo, truchlivo
Asi třetina českých dětí je ohrožena domácím násilím a pětina zažívá šikanu ve škole. Počty skutečně všech sexuálně zneužívaných dětí nejsou vůbec známy. S reformou veřejné správy narůstají problémy s financováním dětských domovů a výchovných ústavů. Sourozenci jsou od sebe často oddělováni, a každý z nich tak skončí v jiném „domově“. Nekonečné pořadníky čekatelů na adopci jsou mnohaletou realitou. V Česku chybí integrovaná centra pro děti a rodiče, kteří spolu mají po několika letech začít žít poté, co se dítě vrátilo z dětského domova a rodič z vězení. Zdvojnásobil se počet dětských sebevražd. Na projekty náhradních rodin nejsou prostředky. Mnoho rodičů neplatí výživné a vymáhat peníze soudní cestou je pro většinu předem pro hraná bitva. A dětská kriminalita rapidně narůstá. Všechny tyto problémy řeší pět ministerstev, jejichž souhra notně skřípe. Sociální dávky a přídavky obstarává ministerstvo práce a sociálních věcí. Zdravotní péči v dětských domovech a diagnostických ústavech zajišťuje ministerstvo zdravotnictví, vzdělání, jak jinak, ministerstvo školství a trestná činnost, smutná realita především v neúplných a sociálně slabých rodinách, spadá pod resorty spravedlnosti a vnitra. Hledání receptu na skloubení kompetencí jednotlivých resortních ministerstev pod jednou střechou bylo hlavním tématem první národní konference Násilí na dětech, která se v minulém týdnu uskutečnila v prostorách třetí lékařské fakulty v Praze. „Mělo by to být jakési ministerstvo pro rodinu, které bude veškeré iniciativy zastřešovat a koordinovat a především bude mít kompetence a vlastní finance,“ soudí Věra Dorůžková z organizace Humanitas Profes a jedním dechem viní politiky z ignorování dlouhodobého přínosu takové instituce. I další z organizátorek, Eva Vaníčková z růžové telefonní linky pro děti v krizových situacích, považuje většinu problémů týkajících se dětí za opomíjené a politicky nepopulární. „Evropskou strategii na ochranu dětí má na starosti pět resortů. Každý se tak má starat o něco, ale dohromady nikdo nic neví,“ kritizuje přístup vlády.
Ministerstvo? To ne
Sociálnědemokratický kabinet však se zřízením nového ministerstva zásadně nesouhlasí. „Je rok před volbami, probíhá reforma veřejné správy a nevím o tom, že by po nás Evropská unie chtěla zřizovat další instituce,“ říká náměstkyně ministra bez portfeje Karla Březiny Taťána Holečková. Oboustranným kompromisem se zdá usnesení vlády z letošního 25. července, podle nějž má ministerstvo práce a sociálních věcí připravit odborné pracoviště pro rodinnou politiku k prvnímu lednu nového roku. „Protože dosud neexistuje koncepce státní rodinné politiky, bude toto pracoviště zaštiťovat všechny resorty, které se rodinnou politikou zabývají,“ vysvětluje ředitelka odboru sociální politiky ministerstva práce a sociálních věcí Marie Kudlová. Kompetence ani vlastní finance však odborný tým mít nebude. Co tedy bude dělat? „Koordinovat, protože na víc než pět zaměstnanců nedostaneme peníze,“ dodává Kudlová. Ministerstvo pro ženu a rodinu má ve své stínové, napůl recesistické ženské vládě také její předsedkyně, poslankyně za ČSSD Jana Volfová: „Teď už se to rozhodně nestihne, ale nová vláda by s takovou institucí přijít měla.“
Krystyna Wanatowiczová, Týden, 24.9.2001