Pokud si chtěl ministr zdravotnictví v demisi vysloužit ostruhy tím, že svou první a nejspíš i poslední úhradovou vyhláškou zklidní situaci ve zdravotnictví, tak se mu to zrovna dvakrát nepovedlo. Naopak vyvolal vlnu bouřlivých reakcí, debat o ústavnosti a právním státu a zanícených diskusí, z nichž asi nejbizarnější plane mezi Svazem zdravotních pojišťoven a ministerstvem o to, zda je úhradová vyhláška na příští rok složitější, nebo naopak jednodušší než ta letošní.
Rozhodnutí v tomto sporu nechť učiní ti, kteří si libují v krásách početních vzorců. Úhradová vyhláška v sobě totiž nese řadu vážnějších zádrhelů. Samotný fakt, že v úhrnu je vůči zdravotnickému systému o 10 miliard (pět jistých a pět nejistých) štědřejší, tyto zádrhele nepřekryje.
A kdo bude provádět rutinu?
Jako u každé dosavadní úhradové vyhlášky vyvolává vášně rozdělení peněz mezi segmenty péče. Že si nejvíce pomohou nemocnice, se v zásadě čekalo, ale způsob, jímž k tomuto očekávanému kroku tým Martina Holcáta přistoupil, přece jen překvapil. Výrazná podpora náročné specializované péče je jistě bohulibá, ale nelze se ubránit dojmu, že to ministerstvo poněkud přehnalo.
Koeficient specializace je nástroj, který sice oceňuje náročnou péči, ale rutinní nemocniční úkony činí nerentabilními, a platíli výpočty AČMN, pak dokonce vyloženě ztrátovými. Přitom je však jasné, že i rutinní úkony by ve fungujícím systému někdo měl provádět, neboť ne všichni pacienti potřebují rovnou transplantaci.
Co udělají nemocnice, jimž se jednoduché operace nevyplatí, ovšem na složité nemají vybavení? Některé zkrachují, u ostatních dojde k posunům motivace a způsobu práce dosud ne zcela jasným směrem.
Za hranicí dobrého vkusu
Ministr Holcát navíc tímto svým přístupem podtrhl nešvar, který si s sebou nesly všechny úhradové vyhlášky, ale nebylo to tak nápadné na první pohled. Zcela zjevně, ba bezostyšně, totiž prostřednictvím koeficientu specializace pumpuje peníze do fakultních nemocnic, jichž je zároveň zřizovatelem. A odhlédněme od toho, že je navíc sám bývalým náměstkem z Motola, kam se nepochybně ze své vládní štace zase vrátí.
Není nutné být paranoidní, aby z toho jako sláma z bot čouhal střet zájmů. Princip by velel, že kdo rozhoduje o tom, kolik se bude platit za péči, neměl by být zároveň zřizovatelem zdravotnického zařízení. Tolik okénko do ideálního světa. Když už se musíme pohybovat v jiném, dobrý vkus by velel nestavět tuto mocenskou výhodu ministerstva na odiv.
Mytí rukou nad nesmluvními vztahy
Připočteme-li komplikace, které ve stavbě dokumentu nadělal Ústavní soud svým nedávným verdiktem, je jasné, že na vyhlášku pro rok 2014 se nebude vzpomínat s velkou láskou.
Velmi zajímavé situace nastanou kupříkladu kvůli právnímu vakuu, jež vzniklo kolem neodkladné péče v nesmluvních zdravotnických zařízeních. Ústavní soud rozhodl, že snížená úhrada za takovou péči je neústavní, a ministerstvo si nad problémem umylo ruce s tím, že vyhláška má beztak řešit smluvní, nikoli nesmluvní vztahy, a v nové vyhlášce už se proto o péči v nesmluvních zařízeních nepíše nic.
Nezapomeňme však, že zákonná povinnost poskytnout akutní péči nesmluvnímu klientovi nikam neodešla, zmizela jen zmínka o úhradě. Co to bude přesně znamenat, teprve uvidíme, ale hezká podívaná to zřejmě nebude.
“Pojišťovně se však podařilo poprvé v její historii počet pojištěnců udržet. Velký počet pojištěnců byl získán zejména akvizicemi spojenými s projektem elektronických zdravotních knížek a projevil se zde i nový klientsky orientovaný přístup Pojišťovny. Nárůst počtu pojištěnců ve srovnání se Zdravotně pojistným plánem 2010 byl rozhodující pro překročení tvorby Základního fondu zdravotního pojištění i v okamžiku, kdy i za této situace poklesla oproti roku 2009 částka předpisu pojistného z v.z.p. o 1,3% a v porovnání s rokem 2008 dokonce o 1,8%.”
Zdroj: Výroční zpráva VZP ČR 2010 (kapitola 5.1 Základní fond zdravotního pojištění, strana 28).