Leoš Heger možná vstoupí do dějin českého zdravotnictví jako první ministr, který dokázal dosud nemožné – sjednotit historicky rozhádané součásti zdravotnického systému. Odpor proti jeho opatřením už vedl k tak neuvěřitelným obrázkům, jako byla situace, v níž na dveře jeho kanceláře ve vzteku bušili ředitelé nemocnic ruku v ruce se „svými“ odborovými předáky, navrch za podpory zdravotních pojišťoven. Nyní, zdá se, přichází další fáze. Úhradovou vyhláškou na rok 2013 se mu zřejmě podaří stmelit dosud hlubokým příkopem rozdělený lékařský stav.
Poté, co si definitivně znepřátelil nemocniční lékaře flagrantním porušením závazků plynoucích ze slavného memoranda, se proti Leoši Hegerovi začínají ostře vymezovat i soukromníci, jmenovitě ambulantní specialisté. Ne že by neprotestovali už proti vyhlášce na loňský rok, ani ta se nelíbila, ale jejich odpor vůči té letošní nabírá ve své zavilosti nový rozměr.
Spasitel všech lékařů
Velmi dobře si toho všiml prezident České lékařské komory Milan Kubek a ambulantním specialistům přispěchal na pomoc s podpůrnou symbolickou akcí. Má k tomu dva důvody. Jedním – tím méně důležitým – je jeho osobní zájem, neboť jako ambulantní internista na úhradovou vyhlášku též doplatí. Mnohem silnější je ovšem druhý důvod.
Hegerova vyhláška Milanu Kubkovi otevřela jedinečnou možnost dosáhnout toho, co za své dosavadní prezidentování nikdy nedokázal – získat punc prezidenta všech lékařů. Od začátku působení v čele ČLK jej (právem) provází pověst odboráře beroucího se především za zájmy lékařů-zaměstnanců. Propast, která v lékařském stavu z historických a socioekonomických důvodů zeje mezi zaměstnanci a soukromníky, se za jeho mandátu dost výrazně prohloubila, což pro prezidenta stavovské organizace není nijak zářná vizitka.
Důsledkem byly dlouhodobé rozpory v představenstvu ČLK a ostudně dlouho trvající neschopnost rozpolcené organizace zvolit viceprezidenta. Nyní Milan Kubek správně větří šanci jak příkop alespoň částečně zahrabat.
Po loňském úspěchu skupiny senátorů u Ústavního soudu v otázce přeregistrací, jejž elegantně prezentoval jako úspěch ČLK, nyní vehementně podporuje Sdružení ambulantních specialistů (SAS) v jeho boji proti vyhlášce. A na rozdíl od zoufalého, ale v podstatě umírněného tónu prohlášení SAS (mluví se tam o „překvapení“, o potřebě „nepodceňovat situaci“ a podobně) nabízí osvědčenou odborářskou rétoriku a vyzývá lékaře, aby si své vynutili „silou“.
Teď jsme na řadě my!
Argumenty SAS jsou poměrně silné (zvláště v otázce přebujelého systému regulačních srážek) a ministr by jim měl alespoň částečně dopřát sluchu. Milan Kubek debatu ještě okořenil apokalyptickými vizemi, které se týkají smluv s pojišťovnami končících za tři roky. To je asi trochu přehnané, ale při pohledu na děsivý průběh takzvané restrukturalizace lůžek, během níž se rok nedělalo nic, aby se pak řešení slavně odložilo o další rok a půl, to možná zase není úplně od věci. Pro Milana Kubka se tedy otevírají zajímavé možnosti.
Ale ani ony nejsou bez úskalí. Propast je pořád hluboká, o čemž svědčí i pasáž prohlášení SAS, v němž sdružení „vítá, že se nejvyšší orgány ČLK věcí zabývají“, ovšem zároveň žádá „prezidenta a představenstvo ČLK, aby ve všech výstupech maximálně zdůrazňovali, že naprosto nejohroženějším segmentem péče v letošním roce je právě ambulantní specializovaná péče“. Jinými slovy – oni už dostali, teď jsme na řadě my.