Ve zdravotnictví se dnes utratí téměř dvě stě miliard korun, z toho naprostá většina - 92 procent - z veřejných zdrojů. Tento podíl je nejvyšší ze všech zemí OECD. A právě ministr je ten, kdo odpovídá za to, že se peníze správně využijí.
Podobně přerozděluje peníze, byť čtyřikrát menší, také ministr obrany. A také ten dnešní, Miroslav Kostelka, je už devátým v řadě.
Na dotacích od státu nebo od veřejných pojišťoven jsou zcela závislé velké městské nemocnice i soukromé praxe ambulantních lékařů. Zpravidla mají dost síly prosazovat své zájmy.
Ministři se „neohřejí“
Už ministr Petr Lom (ODS) rozběhl počátkem roku 1993 pojišťovenský systém. Do půl roku byl odvolán, když proti němu protestovali ambulantní lékaři. Nahradil ho Luděk Rubáš. Pokoušel se privatizovat nemocnice, tím si znepřátelil tamní lékaře. A skončil.
Koncem roku 1995 povolal premiér Václav Klaus do zdravotnictví Jana Stráského.
Ten zastavil růst výdajů, podařilo se splnit ale jen malou část reformy, kterou sepsal někdejší místopředseda ODS Miroslav Macek. Doporučoval razantně omezit počet lůžek v nemocnicích i množství ambulantních specialistů. Česko tehdy mělo deset nemocničních lůžek na tisíc obyvatel, přitom vyspělé země vyjdou s polovinou.
Lidé také měli poprvé začít platit za některé zdravotnické výkony. Nakonec ale zůstalo jen u léků a některých zákroků stomatologů.
Stráský předal část pravomocí korporacím zastupujícím nejsilnější hráče zdravotnického systému. Ceny za lékařskou péči napříště měly dohadovat samy pojišťovny s lékaři. Ministr do diskuse vstupoval pouze tehdy, když se nedokázaly dohodnout na kompromisu.
Chirurgie za 24 hodin
Stráského reformě podrazila nohy demise Klausovy vlády, částečně v ní pokračovala Zuzana Roithová. Počet lůžek v nemocnicích se snížil na šest pro tisíc obyvatel.
„Tehdy byla jedinečná doba, kdy měli téměř všichni vůli systém změnit,“ říká Roithová.
Sociální demokrat Ivan David už nepokračoval ve výběrových řízeních pro ambulance a pokusil se resort řídit direktivně. Zmrazil sice růst výdajů, po protestech lékařů ale nakonec podal demisi.
Premiér Miloš Zeman ho nahradil Bohumilem Fišerem, který měl za úkol lékaře uklidnit. To se mu povedlo, když v roce 2001 přidal do systému pět miliard a zároveň nařídil zvýšit v nemocnicích platy.
| „Připomíná mi to chytrou horákyni - prosadit vyšší kvalitu, ale nezvyšovat spoluúčast. Ale koncepce alespoň není krokem zpátky,“ říká o plánech Součkové senátorka Roithová. |
„Na konci roku 2002 bylo na účtech zdravotních pojišťoven přes tři miliardy korun,“ shrnuje výsledek svého působení Fišer. „Chyba ale byla, že pojišťovny peníze nepředaly nemocnicím.“
Finanční těžkosti donutily i sociální demokratku Marii Součkovou vrátit se k myšlenkám Stráského. V návrhu své reformy slibuje dál omezit počet lůžek i ambulantních specialistů, zavést komerční připojištění. Novinkou je pokus platit nemocnicím podle diagnóz - takový systém umožňuje lépe kontrolovat kvalitu jejich péče. Ministryně také navrhovala spoluúčast pacientů, v posledním návrhu ale od ní upustila.
Místo toho chce ušetřit. Příkladem je zavedení takzvané čtyřiadvacetihodinové chirurgie: „Pacient je řádně vyšetřen, v narkóze se udělá výkon a až dospí, může odejít domů.“ Tím se ušetří několik dnů péče na lůžku, domácí péče je přitom denně o tisíc korun levnější.
Zároveň ale Součková žádá, aby stát připlatil za své pojištěnce (důchodce, děti, matky v domácnosti). „Bude muset platit o čtyři miliardy korun více. Bylo zvýšeno pojistné živnostníkům, a tak není možné, aby se stát vymykal z pravidel, které sám nastavil.“
Takový postup se nelíbí Roithové: „Připomíná mi to chytrou horákyni - prosadit vyšší kvalitu, ale nezvyšovat spoluúčast. Ale koncepce alespoň není krokem zpátky.“
Stráský připomíná, že když vláda nezvýší spoluúčast pacientů, nic jiného ani nezbývá: „Musí přidat peníze ze svých zdrojů.“
Takovým postupem by reforma odporovala doporučení OECD z loňského března. Podle jeho expertů je naopak nutné podíl veřejných financí snížit.
Petr Holub, Aleš Vojíř, Hospodářské noviny, 28.01.2004