Záchranářství znáte z teorie i praxe, je to tak?
Pro vyučujícího je to ideální stav. Dříve jsem ale budoucí zdravotnické záchranáře jen učila, u zdravotnické záchranné služby jsem pátým rokem.
Není to unavující? Setkáváte se přece jen s lidskou bolestí a utrpením…
Někdy je pedagogická činnost dokonce náročnější než ta výjezdová, hlavně po časové stránce. Psychicky je zase náročnější záchranářství. Je to totiž pokaždé trochu jiné, nikdy nevíte, co vás čeká. Je pravda, že jsou období, kdy musíme řešit stavy spíše interního charakteru, tedy somatické choroby u starších lidí, kteří jsou polymorbidní, většinou jsou to exacerbace chronických onemocnění. Převážně jsou to ale traumata při pádech či dopravních nehodách. Na silvestra je zase více poranění horních končetin, která bývají spojena i s popáleninami. V období jara a podzimu, kdy je méně slunce, bývá víc psychiatrických případů, protože lidé mají více sklony k depresím.
Vyjíždíte i k případům, které pro záchrannou službu vlastně nejsou?
Občas si nás zavolají senioři, kteří žijí sami. Říkají, že je něco bolí. Na místě zjistíme, že si chtějí ze všeho nejvíc popovídat, protože je trápí samota. Když je zima, jsme voláni k bezdomovcům. Ti se zase chtějí někde ohřát.
Zavolají si vás, abyste je odvezli někam do tepla?
Dobře vědí, že to by jim neprošlo, dispečink by nás za někým takovým neposlal. Bezdomovec zavolá, že vedle něj někdo leží a nereaguje. Přijedeme tam, ale on je při vědomí a ten, který volal, říká, že nereagoval, nemluvil a že měl strach, že se mu něco stalo.
Co v takových případech děláte?
Když tam přijede posádka s lékařem, pak musí rozhodnout, co bude dál. Pokud ovšem primárně vyjíždí dvojposádka ve složení řidič a záchranář a na místě je zjištěno, že člověk nejeví známky nějaké choroby nebo na něm není viditelné zranění, musí si dovolat druhou posádku s lékařem k posouzení stavu pacienta, zda může být ponechán na místě. Takže jsou u něj vlastně sanitky dvě.
Setkáváte se často s násilím?
Agrese je problém, který řešíme téměř denně. Je to většinou spojeno s alkoholem a dalšími omamnými látkami. Pod jejich vlivem někteří lidé reagují ne vždy právě příjemně. Nevolají si nás totiž sami. Pokud někdo vidí člověka ležícího na zemi, který mnohdy jen spí, tak má strach, že je v bezvědomí. Ležícího neosloví, ale zavolají rovnou záchranku. My přijedeme, ten člověk po nás ale nijak netouží. Pak ho svou přítomností obtěžujeme. My ho chceme vyšetřit, případně odvézt do nemocnice, pokud je například příliš zmožen alkoholem. Když totiž člověk není schopen stát na nohou, nemůžeme ho nechat ležet na zemi. Je to spojeno s verbální i brachiální agresí, mnohdy mají potřebu se bránit. A neděje se to jen v sobotu či neděli, kdy mívají lidé volno, stává se to i ve všední dny. Agrese ale může být spojena i s psychiatrickým onemocněním.
Jak se bráníte? Neměl by tedy aspoň jeden člen posádky absolvovat třeba kurz sebeobrany?
Někteří kolegové ve Zdravotnické záchranné službě Olomouckého kraje již kurz sebeobrany absolvovali, myslím si, že tuto možnost mají členové posádek i v jiných krajích.
Mají záchranné služby personální problémy?
V současné době je vzdělaných záchranářů dostatek, možná je poptávka i vyšší než nabídka. Problémem jsou spíš kompetence záchranářů. Je legislativně ukotveno, co může dělat záchranář sám a k čemu potřebuje dohled lékaře. To jej vede k tomu, že si v určitých případech lékaře zavolat musí. Jedním z příkladů je situace, kdy pacient odmítá transport do nemocnice. V některých krajích to mají ošetřeno vnitřním předpisem, kdy záchranář stav pacienta konzultuje s lékařem telefonicky, ten tak může rozhodnout, že hospitalizace není nutná, a umožní mu, aby pacientovi dal podepsat tzv. negativní revers.
Budete nějak prosazovat zvýšení kompetencí záchranářů?
Je to běh na dlouhou trať, nelze to udělat ze dne na den, ale chceme, aby kompetence záchranáře byly větší. Je to ovšem spojeno s nutností se také dále vzdělávat.
Vyjíždíte jen skutečně k závažným případům?
Dnes je to nastaveno tak, že má záchranná služba široké rozpětí - od bolestí zad až po život ohrožující stavy. Takže laické představy, že se staráme opravdu jen o vážné případy, jsou zkreslené. Občas řešíme chronické problémy, které by mohl řešit praktický lékař nebo ambulantní odborný lékař. Pro pacienty je ale jednodušší, když pro ně přijede sanitka a odveze je přímo na cílové pracoviště.
Dá se tedy nějak účinně bránit zneužívání záchranné služby?
Vše začíná na dispečinku a tam to mnohdy nebývá jednoduché. Dispečeři pacienta nevidí, mohou se jen doptat, a vlastně se rozhodují intuitivně. Lidé také někdy nejsou schopni popsat skutečný stav, mnohdy ho zkreslují k horšímu, protože vědí, že v takových případech záchranka zaručeně přijede. Dispečeři jsou ve velmi těžké roli a je na nich, aby rozhodli, jestli sanitka vyjede.
Máte „stálé“ klienty, kteří si vás volají často?
Ano, i takoví jsou. U těchto známých firem už víme, proč si nás volají.
Má záchranka v současnosti dostatek lékařů?
Nemá. I když jsem se nedávno dočetla, že nedostatek lékařů v záchranných službách je uměle vytvořený fenomén, myslím si, že to není pravda.
Z jakých důvodů?
Je to náročná práce v terénu a má širokou variabilitu. Lékař se v záchranné službě dostane ke všem věkovým kategoriím od novorozence po seniora, setkává se s příchodem nového života na svět, ale také se smrtí. A co se týče oborového průřezu, tak tam najdete skutečně skoro vše. Od neurologických problémů po kardiologické potíže přes polytraumata, spektrum je opravdu velké. Znalosti tedy musí mít lékař povšechné. Ne sice do hloubky, ale musí mít přehled ve všech oborech.
Je ta práce alespoň slušně zaplacena?
Obecně lze říci, že ve zdravotnictví nejsme dobře finančně ohodnoceni. Zdravotnická záchranná služba je příspěvková organizace, a patří tedy pod kraj. Z krajského rozpočtu jde tak část financí do rozpočtu zdravotnické záchranné služby. Stejně jako sestry a lékaři, tak ani záchranáři rozhodně přepláceni nejsou, je to spíš průměrné ohodnocení. Letos nám byly tarifně navýšeny platy o deset procent, ale ve srovnání s jinými zeměmi to stále není mnoho. Zdravotníci by si rozhodně zasloužili lepší ohodnocení své práce, při níž mnohdy mohou být sami v ohrožení života. Naše povolání je rizikové, fyzicky a psychicky náročné, nikdy nevíme, zda zrovna nejsme v kontaktu s pacientem s přenosnou nákazou, jsme v kontaktu se smrtí, dostáváme se do rodin s nízkým sociálním statutem, musíme se celoživotně vzdělávat. Myslím si, že by to mělo být finančně zohledněno.
Které situace považujete z hlediska záchranářky za nejtěžší?
Asi ty, kdy vím, že je nedokážu změnit, že už nedokážu udělat více. To jsou náročné chvíle. Znám ale mnoho lidí, kteří jsou záchranáři celý život a berou to jako součást svého života a krásnou práci a kteří by nechtěli dělat nic jiného. Mě tato práce hodně naplňuje, takže dnes nedokážu říct, jestli se třeba za pět let nedostanu do fáze vyhoření. Je to však hodně individuální. Myslím, že záleží hodně na přesvědčení a jestli člověk práci bere jako každou jinou, anebo do ní dává kus sebe. Když ji máte hodně rád a splňujete fyzické a psychické předpoklady, dá se dělat celý život.