Možná si někteří vzpomenete na období, kdy naše sdělovací prostředky referovaly o havárii v Černobylu. „Radioaktivita není, není, není… a již klesá.“ Podobným způsobem informuje ministerstvo zdravotnictví o práci na úhradách zdravotnických prostředků. „Regulace není, není, není… a již je schválená.“ Tisková konference ministerstva ze 7. července toho byla pouze další kapitolou.
Leoši Hegerovi jako ministrovi zdravotnictví se dalo vyčítat leccos, ale bezkonkurenční byl v nastavení štábní kultury při tvorbě zákonů. Všichni dotčení seděli mnohokrát na sáhodlouhých jednáních, ze kterých jsou sáhodlouhé zápisy. Výsledek možná neučinil nikoho výjimečně šťastným, ale všichni ctili společný kompromis.
Dnešní establishment nikomu nic neukazuje, s nikým se nebaví, ale občas vystoupí s úžasným sdělením, kdy to bude a jak. S čísly a termíny žongluje jako čínský národní cirkus a mává při tom nadživotním praporem úspor. Představení se mění z týdne na týden. 24. června na schůzce s odbory a zaměstnavateli zaznělo, že návrh novely půjde do vlády v prosinci. Za dva týdny se oznamuje, že to bude již v září. Dechberoucí akcelerace, kterou ovšem pan ministr mírní: „Ovšem podle toho, jak to budou lobbisté zdržovat.“ Co dalšího přineslo sdělení ministerstva?
Pro připomenutí. Zdravotnické prostředky jsou nesmírně různorodou skupinou výrobků. Od injekčních jehel a stříkaček přes materiály a nástroje až po implantáty k řízení rytmu srdce nebo velké zobrazovací přístroje. Používají se buďto v nemocnicích, na které vydají zdravotní pojišťovny asi 17 miliard ročně, anebo se předepisují v ambulancích za asi šest miliard. Podívejme se nejdříve na východiska, jak je sděluje ministerstvo, proč jsou revoluční změny v úhradách potřeba.
Náklady na zdravotnické prostředky na poukaz byly sice v roce 2013 kolem šesti miliard, v citovaném dokumentu Ústavu zdravotnických informací a statistiky však toto číslo poslední tři roky klesá. A to v nominální hodnotě. Přitom je opomenuta inflace (zanedbatelná), růst DPH (nezanedbatelný), zvyšující se kurz dolaru a naposledy intervence ČNB proti koruně (téměř likvidační). Ve zmiňovaných 17 miliardách u nemocničních prostředků zapomněli zmínit, že jde o výdaje pojišťoven, nikoli o realizované dodávky. Odhadem asi 40 procent této částky dodavatelé vrátí nemocnicím jako zpětný bonus či vratku, kterou si sice nemocnice vyinkasují, avšak nekorigují svou fakturu vůči pojišťovnám. Jedni to nazývají podvodem, druzí tomu říkají know-how. Asi je jedno, jak se to jmenuje. Podstatné je, že to nikdo neřeší tam, kde to vzniká: mezi nemocnicí a pojišťovnou. Ne, doopravdy zdravotnické prostředky nepředstavují černou díru českého zdravotnictví.
Ministerští zmínili nárok pacienta, který dnes není zákonem definován (ale je, a to počtem kusů a penězi, na které má pacient nárok), a novou úpravou bude (naopak nebude, protože navzdory závěrům Ústavního soudu nárok nebude v zákoně, ale pouze ve vyhlášce).
Inspirace nefungujícím
Současný systém úhrad je prý netransparentní. To je zajímavá shoda s ústavní stížností dvaceti senátorů, kterým také vadí, že dnes neexistuje definovaný proces, kterým pojišťovna vyhledává nejlevnější výrobek. Tak má pro příště dostat zdravotní pojišťovna ze zákona právo uzavírat separátní a neveřejná (!) ujednání s konkrétními dodavateli o cenách ještě nižších, než stanoví Státní ústav pro kontrolu léčiv. Při všemožných odkazech na transparentnost se zatím jednomu zatmí před očima.
Zlatým hřebem sdělení je, že se na zdravotnické prostředky má uplatnit regulace téměř totožná s lékovou, která prý funguje. Až nepochopitelným kouzlem nechtěného se v jeden den a na té samé tiskové konferenci komunikuje to, že léková regulace nefunguje a že ji musíme změnit. V čem nefunguje? Stát na jednu stranu v poměrně volně koncipovaných skupinách tvrdí, že máme léky nejlevnější a ty jsou plně hrazené. Právě tyto léky je však výhodné reexportovat do dražších destinací. Český pacient potom tyto levné a plně hrazené léky nemá a doplácí jak mourovatý, odhadem asi 3,5 miliardy ročně. Protože dostupnost léků začíná být problém, musíme reexportérům trochu pohrozit tím, že pokud budou svými obchody tuze obtěžovat, dostanou pokutu. Tento model je natolik „úspěšný“, že jej chceme aplikovat i u zdravotnických prostředků.
Celá věc se začíná jevit v konkrétnějších obrysech. Koneckonců máme příklady z různých oblastí. Stát nejdříve připraví půdu pro podnikání, které tu předtím nebylo, fotovoltaika anebo reexport léků. Pak se přijde na to, že to buďto nějak nefunguje (nejsou léky), anebo je to nemravné (dotovaná fotovoltaika, kterou nakonec zaplatí občané), tedy se to musí ještě jinak zregulovat. Se zdravotnickými prostředky jsou určitě někde plány, jak výhodně zúřadovat nově vznikající bludiště úhrad. Jinak si totiž nelze vysvětlit kroky, které současný ministr v průběhu měsíců podniká.
Při tom všem odborná veřejnost žádný návrh novely o úhradách zatím neviděla. Pouze slyšíme východiska a sliby, kdy jsou jedny víc na vodě než druhé. Zůstává pouze obava, že až „radioaktivita začne klesat“, novela o úhradách bude rázem a nějak podezřele rychle ve sbírce zákonů.
Autor je prezidentem asociace CzechMed