Jean Pisani-Ferry zmiňuje hned tři důležité věci, které je dobré mít na zřeteli, pokud poměřujeme evropské sociální systémy z hlediska jejich nákladnosti. A všechny tři se přímo dotýkají Česka.
První je svého druhu statistická iluze, vyplývající z faktu, že některé typy výdajů považujeme za soukromé, byť je fakticky povinně vymáhá stát. Kupříkladu penzijní pilíře založené na fondovém principu nejsou podle Pisani-Ferryho započítávány jako veřejné výdaje, a to ani tehdy, je-li účast v nich povinná.
Rozdíl v tom nemusí být takřka žádný, pokud zároveň platí, že penze z veřejného průběžného pilíře respektují vazbu vyplácené penze na předchozí odvedené příspěvky, že jejich výplata je kalkulována v souladu s pojistnou matematikou a že zároveň účastníci věří, že takto vyměřené penze budou skutečně vypláceny.
Česko ovšem uplatňuje v průběžném prvním pilíři zásluhovost u vysokých mezd v míře zcela minimální. Takto oslabená vazba má důsledky – na jedné straně motivuje nadprůměrně vydělávající k obcházení příspěvků, na druhé drží celkové výdaje státu na penze ještě relativně na uzdě. Vysoký rozdíl mezi vyplácenou penzí a předchozím čistým příjmem u nízkopříjmových skupin pak efektivně potlačuje chudobu, ale zároveň vytváří motivaci pro co nejdřívější odchod do penze.
Jestliže tedy má Česko v mezinárodním srovnání relativně nízké výdaje na penze, pak hlavním důvodem je především vysoká míra solidarity uplatňovaná v našem penzijním modelu a také poněkud nižší věkový medián než na Západě.
Druhý postřeh Pisani-Ferryho se týká efektivnosti sociálních výdajů. Člověk by očekával, že Česko, které má výrazně nižší celkové výdaje na zdravotnictví než západoevropské země, na tom bude při nějakých 7,5 procenta HDP velice dobře. Pouze na první pohled.
Největší slabinou českého systému je nízká účinnost. Česko zjevně neumí efektivně využívat fyzická aktiva zdravotního systému, což platí nejen pro nemovitý majetek (pořád zhruba dvakrát více akutních lůžek na obyvatele než má Skandinávie), ale i pro zdravotní technologie (předražené nákupy ve veřejném sektoru, nízké časové využití sofistikovaných zařízení). To se promítá do vysokých nákladů na údržbu a provozování samotné „infrastruktury“, tradiční ztrátovosti veřejných zdravotnických zařízení a požadavků na jejich sanaci. Při limitované velikosti celkové zdravotnické obálky platí nepřímá úměra: čím víc sežerou ? xy, tím míň zbude na variabily. Tedy na mzdy.
Přesto je zde minimální tlak na redukci kapacit, plánování investic a kalkulaci jejich přínosů nejen zdola (kvůli mzdám zdravotníků), ale i shora (čím tohle asi tak v Česku bude?). Prevence a koordinace péče zejména o chronicky nemocné, kteří představují vysoké, stále rostoucí procento výdajů na péči, daleko zaostávají za mezinárodním standardem. Když se podíváte na spotřebu léků na obyvatele, je jasné, že elektronický recept, který by umožňoval monitoring v zájmu samotných pacientů, tady měl být předevčírem, ale není. Když se zeptáte informovaných zástupců lékařského stavu, jaké organizační inovace a systémové změny by podpořili a zda by přistoupili na platbu za výsledek (vyléčení), nikoli za spotřebu a náklady, rozhostí se dlouhé ticho.
A konečně třetí věc, kde má Pisani-Ferry pravdu, je mnohdy chybné zaměření výdajů, když konstrukce dávek oslabuje motivaci k práci a drží jejich příjemce v pasti neaktivity (i chudoby) lépe než kanagom. Přitom i v Česku existují pro rozpočet dost drahé programy, jejichž příjemci jsou ve skutečnosti hlavně ze střední a vyšší třídy, případně jde přímo o vlastníky kapitálu. Například: kdo že to profituje z ubytoven?
Rezervy, jejichž využití by slabým a potřebným nezkřivilo vlásek na hlavě, tu jsou. Zdroje už moc ne. Česko poroste v příštích dvaceti letech pomalejším průměrným tempem než v předchozích dvou dekádách, o tom pochybuje málokterý makroekonom. A fakt, že v tom nejsme sami, ještě nevyvrací staré známé: sobě neutečeme.
Komentář Jeana Pisani-Ferryho naleznete v dnešním vydání magazínu EURO