Mírná konzumace
alkoholu snižuje
riziko srdečního
selhání
Ačkoli nadměrný příjem alkoholu může vést až k srdečnímu selhání, nová studie kar dio logů z univerzity Emory v Atlantě ve spolupráci s Yaleskou univerzitou v New Havenu podporuje názor, že mírná konzumace alkoholu snižuje riziko vzniku srdečního selhání u starších osob. Během 14 let probíhala prospektivní kohortová studie na 2235 dobrovolnících o průměrném věku 73,7 roku, bydlících v New Havenu ve stá tě Connecticut. U všech osob nebylo přítomné srdeční selhání na začátku studie, jehož vznik v závislosti na množství konzumovaného alkoholu byl během dalších let sledován. Osoby, které konzumovaly od 590 g do 1960 g alkoholu za měsíc, měly poloviční riziko vzniku srdečního selhání v porovnání s referenční skupinou osob, které nepřijímaly alkohol žádný. Tato závislost byla zjištěna nezávisle na různých faktorech, jako byl věk, pohlaví, rasa, vzdělání, angina pectoris, anamnéza infarktu myokardu, diabetes, body mass index a kouření. Zdá se také, že tato závislost není pouze důsledkem sníženého rizika vzniku infarktu myokardu.
JAMA 2001;285:1971-1977
Kouření se podílí
na vzniku
revmatoidní artritidy
Dosud není přesně znám vliv kouření na vznik revmatických chorob. Další fakta o této problematice přinesli vědci z Li verpoolu, kteří zkoumali vztah kouření a revmatoidní artritidy (RA). Do studie zařadili 239 osob s RA a 239 kontrolních osob. Množství vykouřených cigaret u všech osob bylo vyjádřeno v pack years (počet vykouřených krabiček za den násobený počtem let kouření). Byl vypočítán vztah mezi počtem vykouřených pack years a RA. Dále byly označeny osoby s RA a s pozitivní rodinnou anamnézou pro RA. Byla nalezena vzrůstající závislost mezi množstvím vykouřených pack years a přítomností RA. Velmi nápadná byla hlavně závislost mezi těžkým kuřáctvím a RA, zvláště u osob bez rodinné anamnézy RA.
Annals of The Rheumatic Diseases 2001;:223-227
Vyšší hladina
kyseliny askorbové
v plazmě snižuje
celkovou úmrtnost
Odborníci z Cambridge zkoumali vliv hladiny vitamínu C na úmrtnost na kardiovaskulární choroby, ischemickou chorobu srdeční, úmrtnost na maligní procesy a úmrtnost z různých příčin. Do prospektivní studie bylo zařazeno 19 496 osob ve věku 45–79 let, které byly rozděleny do pěti skupin podle různé hladiny kyseliny askorbové v plazmě. Během následujících čtyř let byly zaznamenávány příčiny úmrtí ve sledované skupině. Výsledky prokázaly, že riziko úmrtí bylo poloviční ve skupině s nejvyšší hladinou kyseliny as korbové v porovnání se skupinou s hladinou nejnižší. Plazmatická hladina kyseliny askorbové o 20 mm/
vyšší, odpovídající zvýšenému příjmu ovoce a zeleniny o 50 g/den, snížila riziko mortality ze všech příčin o 20 %. Toto snížení mortality bylo nezávislé na věku, krevním tlaku, hladině cholesterolu, kouření, diabetu a požívání potravinových doplňků. V případě malignit snižovala vyšší hladina vitamínu C riziko úmrtí pouze u mužů, ale ne u žen. Z uvedených výsledků vyplývá důležitost zvýšeného příjmu ovoce a zeleniny alespoň o jednu porci denně.
The Lancet 2001;357:657-663
Výživa novorozence
předurčuje budoucí
krevní tlak
Výživa v časném věku dítěte se považuje za jeden z fakto rů určujících budoucí krevní tlak. První randomizovanou prospektivní studii, která tento předpoklad potvrdila, provedli vědci z In stitute of Child Health v Londýně. Měřili krevní tlak u 216 dětí 13–16letých, které byly v minulosti částí skupiny 926 předčasně narozených dětí, zařazených do dvou paralelních randomizovaných studií v pěti neonatálních jednotkách v Británii. V prv ní studii se jednalo o porovnání výživy darovaným mateřským mlékem vs. umělou výživou pro předčasně narozené, ve druhé studii o porovnání standardní výživy pro narozené v termínu a výživy pro předčasně narozené. Krevní tlak 13–16letých dětí byl nižší u těch dětí, které byly živeny mateřským mlékem než u dětí, které byly živeny umělou výživou obou typů (střední tlak krve 81,9 mmHg vs. 86,1 mmHg). Zmíněné vý sledky poskytují experimentální důkaz toho, že budoucí krevní tlak je programován již časnou kojeneckou dietou a přinášejí další podporu kojení.
The Lancet 2001;357:413-419
Kojené děti nemají
vyšší riziko přenosu
HIV od matky než
děti nekojené
O tom, zda by HIV-pozitivní matky měly kojit, se vedou spory. Tým lékařů z Natalské univerzity v Jihoafrické republice sledoval 551 HIV-pozitivních matek, které se dobrovolně rozhodly, zda budou kojit, zda budou krmit své dítě náhradní výživou či zda budou oba způsoby kombinovat. Analýza prokázala, že tříměsíční děti, které byly pouze kojeny, a tříměsíční děti, které byly živeny umělou výživou, měly stejnou pravděpodobnost (0,194) přenosu HIV od matky. Naproti tomu měly děti krmené kombinovanou stravou riziko detekce HIV vyšší (0,261). V 15 měsících věku měly pravděpodobnost HIV infekce nejnižší děti, které byly výhradně kojeny alespoň 3 mě síce. Z uvedených výsledků vyplývá, že kojené děti nemají vyšší riziko přenosu HIV od matky než děti nekojené. Pokud budou tyto výsledky potvrzeny i v jiných studiích, mohou výrazně změnit hygienickou politiku v zemích třetího světa.
AIDS 2001;15:379-387
Nový způsob
tlumení bolesti
u dětí a dospívajících
Doposud se léčí akutní bolest u dětí intramuskulární aplikací morfinu. Injekční podání s sebou nese výrazný dyskomfort pro pacienty. Nyní však byla provedena multicentrická randomizovaná studie v osmi britských nemocnicích, která po rovnávala výhody a ne výhody léčby akutní bolesti intramuskulární aplikací morfinu a nazální aplikací spreje s diamorfinem. Do studie bylo zařazeno 404 dě tí a dospívajících mezi 3 a 16 lety se zlomeninou horní nebo dolní končetiny. Účinek analgezie byl vyjádřen rychlostí jejího nástupu a stupněm na Wong Bakerově obličejové škále bolesti. Nástup účinku diamorfinového spreje byl rychlejší a bolest měla menší intenzitu v prvních 30 minutách než po injekci morfinu, dále se účinky obou látek vyrovnaly. Na víc byla nazální aplikace diamorfinu vnímána u 80 % dětí bez dyskomfortu, zatímco intramuskulární injekci vnímalo 81% dětí se značným dyskomfortem. Vět šina ošetřujícího personálu a rodičů přivítala aplikaci spreje jako přijatelný způsob analgezie, na rozdíl od aplikace injekční. Sprejová forma diamorfinu nevyvolala žádné závažné ne žádoucí účinky a celková četnost vedlejších účinků byla u diamorfinu i morfinu stejná. Tato fakta dokazují, že nazální aplikace diamorfinu by se měla stát metodou volby v léčbě akutní bolesti u dětí se zlomeninou.
BMJ 2001;322:261-265
Interferon alfa může
pomoci pacientům
s AIDS
Kombinovaná antiretrovirová terapie nevede vždy k rych lému nárůstu počtu CD4+ lymfocytů v krvi pacientů infikovaných HIV. Tito lidé tak zůstávají náchylní k oportunním infekcím. Imunologové z Pasteurova institutu v Paříži podávali interferon alfa (IFN-a) 13 nemocným, kteří byli více než 9 měsíců bezúspěšně léčeni antiretrovirovou kombinací (CD4+ lymfocyty mé ně než 200/ml). Již po 3 cyklech terapie vzrostl průměrný počet CD4+ buněk ze 123 na 229/m
a současně se zvýšila exprese antiapoptotické molekuly Bcl-2. Tato studie dává imunoterapii s IFN-a novou možnost pomoci nemocným s AIDS rezistentním na běžnou kombinovanou terapii.
Journal of Infectious Diseases 2001;183:730-735
Obsah DNA jako
prognostický
marker orální
leukoplakie
Leukoplakie na ústní sliznici se může maligně zvrhnout a vyvinout v dlaždicobuněčný karcinom. Doposud nebylo známo žádné spolehlivé vyšetření určující riziko maligní transformace u leukoplakií. Skupina norských patologů vyvinula novou prediktivní metodu, která spočívá ve stanovování jaderného obsahu (ploidie) DNA v biopsiích. Studie se zúčastnilo 150 osob s orální leukoplakií, která byla klasifikována jako epiteliální dysplázie. Biopsie dysplastické sliznice byly odebírány v ročních intervalech o průměrné délce 103 měsíců. Vzorky byly klasifikovány podle obsahu DNA a podle histologického gradingu. Ve výsledném zhodnocení se projevil jasný vztah mezi ploidií DNA a vznikem karcinomu. Ze 105 osob, které vstupovaly do studie s diploidní DNA v bioptickém vzorku, vznikl karcinom ústní dutiny pouze u tří z nich (3 %). Z 20 osob s původně tetraploidní DNA onemocnělo karcinomem 12 osob (60 %) a z 25 osob s původně aneuploidní bioptickou DNA onemocnělo karcinomem 21 osob (84 %). Ve skupině aneuploidních lézí trvalo vyvinutí karcinomu průměrně 35 měsíců, ve skupině s tetraploidní lézí 49 měsíců. Tyto výsledky dokazují, že stanovení obsahu DNA v buňkách orální leukoplakie může být využíváno ke stanovení rizika vzniku karcinomu ústní dutiny.
N Engl J Med 2001;344: 1270-8
Transplantace
embryonálních dopaminergních
neuronů v léčbě těžké
Parkinsonovy
choroby
V léčbě těžké Parkinsonovy choroby již byly prováděny transplantace dopaminergní embryonální tkáně, ale dosud tato metoda nebyla porovnána s imitovanou operací. Takovou studii provedli lékaři z Denveru. Do kontrolované dvojitě slepé studie zařadili 40 dobrovolníků ve věku 34 až 75 let s těžkou Parkinsonovou chorobou o průměrném trvání 14 let. Polovině osob byla bilaterálně do putamen implantována pasážovaná embryonální mezencefalická tkáň. Polovina osob podstoupila imitovanou operaci, kdy byly provedeny vrty do lebky, ale dura mater nebyla narušena. Hodnocen byl subjektivní pocit zlepšení či zhoršení nemoci po jednom roce od operace, vyjádřen škálou od –3 (zhoršení) do +3 (zlepšení). Skupina transplantovaných osob ohodnotila vývoj nemoci po 1 roce 0,0±2,1, skupina osob po imitovaném zákroku –0,4±1,7. Dále podstoupili nemocní standardizované objektivní hodnocení ráno před požitím medikace. Ukázalo se, že příznaky Parkinsonovy choroby se výrazně zlepšily u jedinců s trans plantovanou embryonální tkání mladších 60 let v porovnání s osobami staršími a všemi netransplantovanými. Morfologické znázornění rozrůstání embryonální tkáně bylo prokázáno metodou PET (příp. examinací post mortem) u většiny transplantovaných jedinců. Pouze u malé části transplantovaných se po roce znovu objevily dystonie a dyskineze, a to i po snížení či přerušení léčby levodopou. Ze studie vyplývá, že dopaminergní embryonální tkáň přežívá v mozku transplantovaných jedinců a vede ke klinickému zlepšení u osob mladších 60 let.
N Engl J Med 2001;344:710-719
Vliv ischemické
choroby srdeční
na světové vůdce
Mnoho národů si už asi v na ději na změnu politického režimu přálo, aby jejich vůdce, vládce, diktátor či tyran dostal srdeční infarkt a zemřel. Zajímavá studie Alyce Girardi ze CIA ve Washingtonu se zabývá četností komplikací ischemické choroby srdeční (ICHS) mezi nejmocnějšími světovými vládci v posledních 30 letech a následnou změnou režimu. Prameny studie byly tiskové a jiné archívní mediální zprávy v anglickém jazyce. Studie dospěla k závěru, že 64 světových vůdců prodělalo ICHS a její komplikace během své vlády. V 70. letech onemocnělo 1,9 % vládců, v 90. letech již pouze 1,1 %. Během těchto třiceti let vzrůstalo přežití vládců po komplikacích ICHS, zřejmě v důsledku lepší lékařské péče. Důležité je poznání, že infarkt myokardu významného vládce většinou nevede ke změně politiky země.
Annals of Internal Medicine 2001;134:287-290
Nedostatek
testosteronu je
jedním z faktorů
mužské infertility
Snížený testosteron v plazmě může způsobovat mužskou infertilitu, jak nedávno dokázali vědci z Cornellovy univerzity v New Yorku. Porovnali poměr plazmatického testosteronu k es tradiolu u 63 mužů s vý znamným mužským faktorem infertility nebo s hypergonadotropním hypogonadismem a kontrolních fertilních mužů ve stejné věkové kategorii. Ne plodní muži s oligoaž azoo spermií pod 20. percentilem byli léčeni dvakrát denně 50 až 100 mg inhibitoru aromatázy testolactonem. Během terapie testolactonem byly dále vyšetřovány hladiny testosteronu a estradiolu a prováděny analýzy spermatu. Muži s významným mužským faktorem infertility měli signifikantně nižší hladiny testosteronu a vyšší hladiny estradiolu v plazmě v po rovnání s kontrolami. Muži léčení testolactonem během te rapie docílili normálního testo steron/estradiolového poměru. Spermiogramy mužů s oligozoospermií prokázaly vý znamný nárůst počtu spermií z 16,1 mi lion/ml před terapií na 28,9 mi lion/ml po terapii a jejich motility ze 27,1 % na 45,3 %. Léčba inhibitory aromatázy se tak může stát novou nadějí pro infertilní muže, kteří mají snížený testosteron/estradiolový poměr v plazmě.
Journal of Urology 2001; 165:837-841
Eliška Horáková
Riziko ruptury dělohy při porodu po předchozím císařském řezu
Riziko ruptury dělohy při porodu ve vztahu k době od předchozího porodu, který byl veden císařským řezem, zkoumali gynekologové z Massachusetts General Hospital. Analyzovali údaje 2409 žen za posledních 12 let, které rodily vaginálním porodem a v anamnéze měly pouze jeden porod, a to císařským řezem. V této skupině žen došlo k 29 symptomatickým rupturám dělohy (1,2%). Ženy, které rodily do 18 měsíců po předchozím císařském řezu, měly riziko ruptury vyšší (2,25 %) než ženy, které rodily v intervalu delším (1,05 %). Po provedení statistické analýzy se zohledněním věku matky, gestačního věku, délky porodu, aplikace oxytocinu a dalších faktorů, vyšlo riziko symptomatické ruptury dělohy 3x vyšší u žen, které rodily v kratším intervalu než 18 měsíců po předchozím císařském řezu.
Obstetrics&Gynecology 2001;97:175-177
Císařský řez a riziko perzistentní plicní hypertenze u novorozence
Velká retrospektivní studie ze Chicaga, do které bylo zařazeno 29669 porodů v letech 1992—1999, se pokusila odpovědět na otázku, zda porod císařským řezem přináší vyšší riziko perzistentní plicní rezistence u novorozence než porod vaginální. Porody byly rozděleny do 3 skupin: porody vaginální, elektivní císařské řezy a všechny císařské řezy. Zaznamenávány byly případy perzistentní plicní hypertenze, transientní tachypnoe novorozence a respiratory distress syndrom (RDS). Ze všech vaginálních porodů onemocnělo perzistentní plicní hypertenzí 0,8 promile novorozenců, ze všech porodů per sectio caesarea 4 promile, z těch elektivních 3,7 promile. Celkově se tedy dá říci, že novorozenci narození císařským řezem vyvinou asi 5x častěji perzistentní plicní hypertenzi než ti narození vaginálním porodem. Tyto nálezy podporují informovaný souhlas matky před císařským řezem a dokazují nutnost zvýšené kontroly plicních funkcí takových novorozenců.
Obstetrics&Gynecology 2001;97:439-442
Apendektomie
klasická versus
laparoskopická
Laparoskopická chirurgická technika zatím nezískala uznání v léčbě apendicitidy a názory na ní jsou kontroverzní. Chirurgové z Dánska zařadili do randomizované kontrolované studie 583 dobrovolníků s diagnózou akutní apendicitidy. 301 osob podstoupilo klasickou apendektomii a 282 apendektomii laparoskopickou, u 65 z nich však muselo být během operace konvertováno k operaci klasické. Délka hospitalizace byla u obou skupin stejná – v průměru 2 dny. Střední doba k návratu k normálním aktivitám i k návratu do práce byla kratší po laparoskopické apendektomii než po operaci klasické (7 vs. 10 dní, respektive 10 vs. 16 dní). Po laparoskopii se vyskytlo méně raných infekcí. Délka operace byla kratší cestou klasickou než cestou laparoskopickou (40 min vs. 60 min). Kosmetický výsledek po laparoskopii byl lepší než po otevřené apendektomii. Tyto závěry by mohly přehodnotit názor odborné veřejnosti na postup při léčbě akutní apendicitidy.
British Journal of Surgery 2001;88:200-205
Léčba Hodgkinovy choroby iradiací plášťové zóny
Hodgkinova choroba v časném stádiu se dá léčit ozářením plášťové zóny s podobně dobrými výsledky jako iradiací extended field. Lékaři z Brigham and Women_s Hospital v Bostonu zařadili do prospektivní studie 87 dobrovolníků s Hodgkinovou chorobou v časném stadiu (patologické stadium IA-IIA a klinické stadium IA), kteří byli léčeni samotným ozářením plášťové zóny a 83 osob bylo sledováno 61 měsíců. Celkové přežití 5 let bylo 100 %, k relapsu onemocnění došlo u 11 sledovaných osob. Pět let bez relapsu žilo 92% osob s iniciálním stádiem I, u osob se stadiem II to bylo 78 %. Histologický nález neovlivnil pravděpodobnost relapsu. Léčba Hodgkinovy choroby samotným ozářením plášťové zóny je tedy zvláště vhodná pro nemocné se stadiem choroby I, a to nezávisle na histologickém nálezu.
Journal of Clinical Oncology 2001;19:736-741
