Riziko mrtvice roste hlavně s věkem, ale neplatí, že se týká výhradně starších. Větší šanci na její vznik mají lidé s vysokým tlakem, cukrovkou, vysokým cholesterolem nebo ti, kdo kouří, málo se hýbou nebo mají nadváhu. Svou roli hraje i stres a také to, jestli se cévní problémy v rodině už vyskytly.
Typické je náhlé ochabnutí obličeje (například pokleslý koutek), slabost nebo necitlivost ruky či nohy na jedné straně těla a problémy s mluvením. Člověk začne koktat, nerozumí slovům nebo není schopný něco říct. Může se objevit i prudká bolest hlavy, závratě nebo potíže s viděním. Pakliže se tyto příznaky objeví, je potřeba bez čekání volat záchranku.
U mrtvice opravdu rozhodují minuty. Když se zakročí rychle, mohou být následky mnohem menší. Proto je dobré vědět, jaké má cévní mozková příhoda příznaky a nepodceňovat je. I když si třeba nejste stoprocentně jistí, je lepší jednou zavolat záchranku zbytečně než jednou zaváhat.
Prožili jste někdy sami mrtvici nebo jste pomáhali svému příbuznému, kterého přepadla? Popište ostatním v komentářích, na základě jakých projevů jste ji odhalili. Můžete tím někomu pomoci zachránit život.
Minulé Velikonoce jsme byli s manželem a dětmi na návštěvě u rodičů. Moje mamka měla během oběda problém trefit se lžící do pusy. Vypadalo to skoro komicky, než jsme si uvědomili, že jí padá koutek a nezvedne už ani ruku do výše úst. Záchranka jí převezla do nemocnice a tam zjistili, že má mrtvici. Nejhorší na tom je, že člověk takové ty nenápadné nebo komicky vypadající příznaky často podcení a sanitu zavolá pozdě. My to naštěstí stihli včas.
Kámoš měl jen takový podivně zkřivený úsměv na fotce, co jsme dělali u piva. Mysleli jsme, že blbne. Jenže pak nezvednul půlku úst a nedokázal říct jednoduchou větu. Nikdo z nás netušil, že to může být mrtvice u někoho, kdo měl teprve 35!
I při sebemenším podezření a nestandardním chování je potřeba rychle jednat. Mám osobní, velmi smutnou zkušenost...
Děda jednou seděl večer u televize a najednou přestal reagovat. Mysleli jsme, že usnul. Pak jsme si ale všimli, že má stále otevřené oči, tak jsme na něj mluvili, ale bez odpovědi. Když jsme ho přišli zkontrolovat, dýchal nepravidelně a byl úplně mimo. To ticho v místnosti si pamatuju dodnes. Strašně rychle přijeli záchranáři, ale stejně bylo pozdě :(( čekali jsme příliš dlouho... Nikdy na to nezapomenu a nikdy si nepřestaneme vyčítat, že jsme nezareagovali rychleji...
To je mi hrozně moc líto... nám zemřel dědeček také na cévní mozkovou příhodu. Bohužel by ve chvíli kdy to přišlo sám doma. Je to hrozná bezmoc, když svého milovaného blízkého najdete doma a už mu nemůžete pomoci :'(
Manželovi začalo brnět oko a říkal, že vidí dvojitě. Mysleli jsme, že to je migréna, protože na ni trpí. Ale pak mu najednou úplně klesla pravá strana obličeje. Ihned jsme volali 155. Když se mu to stalo bylo mu teprve 43 let :( Díky Bohu to dopadlo dobře, akorát má trvale poškozený zrak na jednom oku. Po návratu z nemocnice musel radikálně změnit životosprávu, protože příčinou byl vysoký cholesterol...
Když měla babička mrtvici, vypadalo to, jako by byla opilá. Motal se jí jazyk a nemluvila úplně smysluplně. Až když se pokusila vstát a skoro spadla, došlo nám, že je zle. Od té doby si dáváme obrovský pozor na změny řeči.
Taťka před rokem mrtvici prodělal. Poznala to na něm jeho kolegyně v práci. Najednou začal psát úplné nesmysly na počítači, když zrovna něco řešili, a když se chtěl napít, nedokázal normálně zvednout sklenici. Prý se mu také začal třást koutek u pusy. Kolegové okamžitě volali sanitku, doktorka pak říkala, že mu zachránili život.
Stalo se mi něco podobného jako vašemu tatínkovi. Byla jsem taky zrovna v práci. Začalo mě strašně bolet za okem. Říkala jsem si, že to bude jen z únavy nebo koukání do počítače. Jenže když jsem pak šla za kolegy, abych jim něco ukázala, a promluvila jsem na ně, tak se mi začaly motat slovíčka. Nedokázala jsem ze sebe dostat normální srozumitelnou větu. Byl to opravdu děsivý pocit .
Nejhorší zážitek v mém životě. Byl jsem v restauraci na obědě a z ničeho nic se mi zatmělo před očima a jako by mi brněla půlka obličeje. Chtěl jsem si stoupnout, ale noha mě vůbec neposlouchala. Za pár minut už jsem nemohl skoro nic říct. Naštěstí si obsluha všimla, že se něco děje a zavolali mi sanitku. Kdyby mi nepomohli, byl by se mnou amen… Všechno se to semlelo hrozně rychle, ale naštěstí se to díky včasnému zásahu lékařů obešlo bez následků. Nikomu bych to nepřál zažít.. Pravdou ale je, že teď žiju v neustálém strachu, že se mi to stane znova a tentokrát budu někde sám…