Problém se zdál být vyřešen v roce 1940, kdy se začal používat Penicilin. Ale rezistence na stafylokoky na sebe nedala dlouho čekat, a již v roce 1944 způsobila velké problémy.
Zavedením nového penicilinu se stabilní penicilinázou - meticillin (Oxacilin) se situace opět změnila. Téměř všechny stafylokokové infekce se staly léčitelnými. Koncem 70. let se však především v nemocnicích rozmnožily infekce MRSA/ORSA. Koncem 20. století byly objeveny nové rezistentní kmeny VRSA -Vankomycin resistant staphylococcus aureus (Japonsko 1997) a Gisa - Glykopeptidový intermediální s. a. (Anglie).
Co je MRSA?
Staphylococcus aureus (SA) je bakterie osidlující teplá a vlhká místa na lidském těle. Nalézáme ji například v nose, krku, ale také na lidské kůži. SA, který je rezistentní na antibiotika zvaná meticillin, je nazýván Methicillin Resistant Staphylococcus Aureus (MRSA). Je to mutace stafylokoka, odolná vůči antibiotikům. Angličané vyvinuli test, který je schopen MRSA odhalit, a tak byla v roce 1960 tato bakteriální infekce poprvé diagnostikována, a následně bylo zjištěno rozšíření po celém světě.
Je MRSA nebezpečná?
Zdrojem MRSA pro člověka je člověk. Postižení jsou nejvíce muži ve věku 55 - 64 let. Téměř vždy je zde souvislost s hospitalizací, proto se většinou vyskytuje pouze v nemocnicích a hlavně u oslabených jedinců. To zahrnuje především nemocné na JIP, ARO, chirurgických a popáleninových odděleních, pacienty imunokompromitované apod.
MRSA nepředstavuje riziko pro zdravé pracovníky nemocnice. Proto ani rodina nebo přátelé nemusejí dělat žádná zvláštní opatření a neměli by být odrazeni od sociálního kontaktu s nemocným.
Co MRSA způsobuje?
Většina nemocných, u kterých se MRSA objevuje, jsou organizmem spíše kolonizováni než infi kováni, to znamená, že se neobjevují žádné známky zánětu, žádné potíže.
Nález MRSA v odběrech z lokalizací, jako je nos, krk, stolice, je možné považovat za nosičství, které může být trvalé, přechodné, ale i občasné. Zdravotní závažnost spočívá v tom, že nákaza rezistentním mikrobem může oddálit účinnou terapii o několik hodin i dnů, než je zjištěna rezistence infekčního agens. Nákaza rezistentním mikrobem vede k selhání terapie, což zvyšuje riziko dalšího šíření tohoto agens, které je schopno množit se a přežívat v hostiteli delší dobu. Dochází tak často k přenášení infekce na další, jiným onemocněním zatížené jedince (lidé po chirurgických výkonech, katetrizovaní, diabetici a podobně).
Výskyt MRSA
SA je druhou nejčastější příčinou nemocničních infekcí. MRSA je superbakterie, a to velmi virulentní a odolná. Podle odhadů je například ve Spojených státech postiženo MRSA až 100 tisíc osob ročně. Ve Velké Británii se počet osob, které na MRSA zemřely v letech 1993 až 1998 zvýšil téměř devětkrát. Výskyt ve Skandinávii je méně než jedno procento, ve Španělsku, Řecku, Francii a Itálii je to více než 30 procent. Narůstajícím problémem je hlavně v jižní Evropě, kde incidence a procento ATB rezistence jsou vysoce alarmující.
Jak léčit?
Kolonizace MRSA bez evidence infekce se může léčit povrchově - koupele, kapky do nosu - sníží možnost nákazy druhého. Při rozvinuté infekci nejsou efektivní antibiotika, jako fl ucloxacillin, erythromycin a cefalosporiny, ale účinný je vancomycin nebo teicoplanin. Tato ATB jsou velmi drahá a mohou být toxická. Nemocný musí být léčen v nemocnici současně s léčbou povrchovou při zachování všech hygienickoepidemiologických pravidel.
Jak zabránit rozšiřování MRSA?
Proti šíření MRSA lze bojovat pouze izolací pacienta, nesmírně vysokou úrovní hygieny, dodržováním všech zásad ošetřování a léčení nemocných kontaminovaných MRSA. Pacient s MRSA zůstává dlouhodobě rizikovým, a je nutné tuto okolnost zřetelně označit do dokumentace.
Jaké jsou známé rizikové faktory vzniku rezistence na antibiotika v běžné populaci?
K prvotním příčinám kolonizace a následné infekci ARB (bakteriemi rezistentními na antibiotika) u osob v běžné populaci (mimo nemocniční prostředí) patří interhumánní přenos agens a selektivní tlak vyvolaný užíváním antibiotik. Interhumánní přenos bývá ve větším kolektivu osob žijících v poměrně malých prostorách, např. v zařízeních pro děti. Léčení kolonizovaných dětí s poměrně banálními opakujícími se infekty širokospektrými antibiotiky napomáhá šíření ARB. Děti pak mohou zavlékat rezistentní mikroby do domácností a nakazit jiné vnímavé členy rodiny. Typická je též přítomnost ARB u bezdomovců a ve vojenských kolektivech. Vznik ARB se dává do souvislosti s nadužíváním antibiotik, používáním ATB v potravinářském průmyslu a stále narůstající imunokompromitovanou populací. Dále vznik rezistence mohou podporovat čisticí prostředky a toaletní přípravky s přísadami antimikrobiálních látek, používané v domácnostech.
O autorovi: Taťjana Ježková, Helena Kaliánová, Infekční oddělení, FTNsP, Praha