„Stav českého zdravotnictví v mezinárodním měřítku je vzásadě dobrý. Ale víme, že situace, v níž jsme, vyžaduje provést systémové změny v organizaci a fungování zdravotního systému. Těch je možné dosáhnout i bez plošného zvyšování spoluúčasti pacientů nebo přímých plateb pacientů za zdravotní péči. Zdraví není byznys,“ říká.
EURO: Čím by měly konkrétní změny začít?
HAŠEK: Vyjasnit si, zda v Česku fakticky, nikoli proklamativně, existuje jednotnost zdravotnictví. Ač se přes rok snažíme v rámci Asociace krajů ČR prosazovat udržení jednoho zdravotního systému, vidíme, že existují systémy minimálně dva - státní, který reprezentují nemocnice zřízené ministerstvem zdravotnictví, a zbytek světa. Patrné je to nejen z věstníků vydávaných ministerstvem, ale i podílem financování v rámci integrovaných operačních programů z fondů EU či konstrukcí takzvané úhradové vyhlášky, vyčlenění zdrojů na financování středního zdravotnického personálu a podobně.
EURO: Čím to chcete dokázat?
HAŠEK: V roce 2008 jsme převzali 62 nemocnic, z tohoto 25 bylo příspěvkových organizací, 35 akciových společností a dvě společnosti s ručením omezeným. Pouze v krajích Vysočina a Jižní Morava zůstal model příspěvkových organizací, ve všech ostatních krajích to jsou buď akciové společnosti, nebo kombinace různých forem. Olomoucký kraj vlastní nemocnice nemá vůbec, a nepočítám-li Prahu, z hlediska právní formy nemocnic nejsou dva kraje shodné!
EURO: Takže klíčovým problémem nejsou peníze?
HAŠEK: Je jasné, že ve zdravotnictví není dostatek financí. Ale nejsem přesvědčen, že pokud do systému bude přidáno o deset procent víc, kvalita péče proporcionálně vzroste. Z výsledků krajského zdravotnictví vyplývá, že otázka by měla být zaměřena na příčinu. Proč se více peněz nedostává, či dokonce zda jich není někde dostatek a neplýtvá se jimi.
EURO: Kde se plýtvá a jak?
HAŠEK: Například tam, kde existují chaotické a předimenzované investice, které pak nemocnice v rámci odpisů dostávají do ztrát, nebo v nevyužitém potenciálu investic, kdy jejich předpokládaná návratnost se v důsledku nevyužití kapacity prodlužuje na desítky let. Když tyto věci napravíme a zlepšíme alokaci finančních prostředků v rámci nákupu zdravotnických prostředků a zařízení, najdeme i cestu ke hledání zdrojů v rámci systému: bavíme se zhruba o 20 miliardách ročně! To je deset nových nemocnic okresního typu postavených na zelené louce nebo obrovský prostor pro financování personálu či nových metod léčení. Že i v hospodaření nemocnic je prostor pro zlepšení, je možné doložit třeba tím, že podle předběžných výsledků (údaje jsou bez Prahy) byly v roce 2008 tři kraje s kladným hospodářským výsledkem, v roce 2009 to už bylo šest krajů. Očekávané saldo zlepšení je asi 350 milionů.
Další prostor pro hledání úspor představují společné nákupy energií, služeb, zdravotnických prostředků, ale i léků. Jaký efekt to může přinést, ukázal nedávno veřejně prezentovaný nákup mobilních služeb v nemocnici Motol.
EURO: Často se říká, že jednou z cest, jak ve zdravotnictví zásadně ušetřit, je prevence.
HAŠEK: Souhlasím. Momentem, kdy se občan stane pacientem, jsou náklady spojené s poskytováním zdravotní péče značně vysoké a mají tendenci s průběhem léčení růst. Z údajů, které máme k dispozici, vyplývá, že jedna koruna vložená na prevenci rovná se čtyřem korunám vynaloženým na léčbu.
EURO: Jenže můžeme prevenci skloňovat od rána do večera, když životní styl většiny lidí je jaksi zdravotně antipreventivní
HAŠEK: Máte pravdu. Prevence zdraví začíná u změn sociálního a životního prostředí a úzce s ní souvisí i otázka podpory aktivního životního stylu.