“ říká a dodává, že lidská schránka na pitevním stole je už jenom a pouze materiál, na kterém se zjišťuje příčina smrti a kvalita lékařské péče ještě za života pacienta.
„No, jak jsem k tomu přišel,“ vysvětluje profesor Vaněček. „Ke mně do bývalého patologicko-anatomického ústavu ve fakultní nemocnici posílali k histologickým analýzám vzorky odebrané pacientům bývalého Sanopzu na Malvazinkách. To byla nemocnice pro prominenty, která vlastní patologický ústav neměla. Dělal jsem to navíc při běžných povinnostech v ústavu, v podstatě zadarmo, až po nějakém čase už toho bylo moc, tak mi to přidali na částečný úvazek. Ale kdybych to spočítal, nakonec to bylo za dvacet korun včetně pitvy prezidenta.“ Lze-li to tak říci, pod rukama, respektive pod mikroskopem profesora Vaněčka se ocitly vzorky tkání celé tehdejší mocenské nobility a jejích rodin. Otázce, zdali tyto vzorky ukazovaly na nějaké mimořádné znaky životního stylu vyvolených a jejich rodinných příslušníků, se profesor Vaněček upřímně chechtá. „Tedy že bych tam objevil něco zvláštního - to tedy neobjevil. Modrou krev rozhodně ne, kdo by čekal nějaké mimořádné známky poživačného života, nic takového. Pokud jde o mozky, ničím se nelišily od mozků běžných smrtelníků. Vždyť já si pamatuji, jak si kolegové v Rusku hodně slibovali od pitvy Lenina. Rozřezali mu mozek na plátky a čekali, že tam najdou nějaké známky geniality a byli strašně zklamaní, že se nic takového neobjevilo. Mozek jako mozek. O tom, co měl ten člověk v hlavě, se z mozku prostě nic nedozvíte, to je stejná hloupost, jako když Lombrózo měřil lidi a měl tu teorii, že podle toho se poznají zločinné typy.“
Tlusťoučký Novotný
Prvním prezidentem, jehož pitvy se Rudolf Vaněček účastnil, byl Klement Gottwald. „Říkám zúčastnil, protože na něho si tehdy pozvali sovětské odborníky, velela tomu taková mladá doktorka, sebevědomá, snad si soudruzi mysleli, že v rukou sovětských odborníků se přijde na něco jiného, než na co bychom přišli my. Tak, že by nás brali do nějaké zvláštní přísahy kvůli udržení tajemství, to je nesmysl. Prostě i patolog respektuje lékařské tajemství a do toho, co zjistí, nikomu, vyjma příbuzných, nic není. A i tomu jsem se vždycky divil, jak strašně zajímalo pozůstalé, co se zjistilo na pitvě. Většinou, jak se domnívám, to bylo hlavně proto, aby si mohli stěžovat na lékaře. A snad je to v těch prvních chvílích smutku i pochopitelné, že se hledá, kdo to zavinil. No a že by mě kvůli Gottwaldovi nějak speciálně kádrovali nebo že by mě sledovali tajní nebo tak, to je nesmysl.“ Klement Gottwald zemřel na selhání srdce v důsledku syfilidy. A o jeho nemoci a o tom, že je těžký alkoholik, se všeobecně vědělo, takže pro doktora Vaněčka rozhodně nebyl pitevní nález překvapením. A patrně i sovětští poradci si nedělali iluze o tom, jak dalece lze podobné informace utajit. Přesto oficiální příčina smrti musela být patřičně „učesána“. První dělnický prezident nemohl zemřít na nemoc tak povážlivě špatné pověsti jakou je lues. „Zápotocký a Novotný zemřeli na infarkt. Řekl bych, že z normálních důvodů jako většina, přepracování, životospráva, žádnou senzaci vám o tom nemůžu říct, protože tělo prezidenta se od jiných nijak neliší. Jenom bylo zvláštní, že například Novotný mi vždycky připadal jako takový subtilní mužíček a na pitevním stole byl takový tlusťoučký. To jsem se až divil. Ale věřte mi, že nad jejich těly jsem vážně nic mimořádného nepociťoval. Byla to prostě jen další těla mezi těmi stovkami jiných. Pitval jsem i jiné zajímavé lidi. Nedávno jsem se díval na televizi na Světáky, ten film mám hrozně rád, Brodský, Libíček, Sovák, mamá Šejbalová. Kolikrát vidím takovou sestavu a říkám si - tak vidíš, hochu, ty jsi umřel na karcinom, ty na infarkt…
Žádná morbidnost
„O nás, patolozích, koluje celá řada legend a pověr. Že bez flašky koňaku nebo rumu neděláme, že jsme cyničtí vtipálci, kterým není nic svaté. Pokud můžu hovořit za sebe, žádný alkoholik jsem nikdy nebyl a že bych měl někdy sklon k morbidnosti… Já jsem tedy v dětství žádné žáby nekuchal, že by ve mně byla nějaká zvláštní předurčenost k této profesi, to tedy ne. Šel jsem na medicínu s perspektivou, že budu lékař, obvoďák. Mezi těmi jsem měl kamarády a připadalo mi přirozené, že se v tomhle nějak etabluju. Ale ve třetím ročníku na fakultě jsem začal pracovat jako demonstrátor na patologii. Byly za to tři stovky měsíčně, tehdy v roce 1936 to byly velké peníze, vždyť buřt stál padesát halířů. Pak přišla válka, vysoké školy Němci zavřeli, já zůstal na patologii a po válce už mi bylo líto tuhle praxi hodit za hlavu.“ A tak se stal Rudolf Vaněček patologem. A, jak říká, zpočátku to nebyl obor, který by vzbuzoval dvakrát velkou úctu ze strany „normálních“ doktorů. „My, patologové, jsme nebyli moc oblíbení. Hlavně staří doktoři neměli rádi, když se pitvalo, protože patolog mohl objevit leccos, co se jim zrovna nepovedlo. Když se nebožtík pohřbil bez pitvy, tak se s ním pohřbila i možnost přezkoumat, jak se doktorovi podařila diagnóza a jaké byly výsledky jeho léčení. Ale časem, hlavně mladší doktoři, naopak začali patology ctít. Dobře věděli, že pitva je vysoce spolehlivý zdroj jak se dozvědět co nejvíc a získat poučení pro příště.“ Profesor Vaněček byl proslulý tím, že ještě v dobách, kdy používání rukavic při pitvě bylo samozřejmostí, on sám se tomu bránil. „Holé ruce pracují jemněji. Je v nich větší cit. Samozřejmě že mě varovali, že riskuji, no, jediný takový případ jsem měl, když jsem si infikoval tuberkulózu. Ale bylo to spíš takové očkování, vydělal jsem na tom protilátky. Až když už to naléhání bylo přílišné, začal jsem používat rukavice. Laikovi to může připadat, že pitvat bez rukavic je něco odporného. Já k mrtvole žádný odpor nikdy neměl. Pro mě to byl materiál ke zkoumání - jistě, zvláštní povahy, ale, koneckonců, co je člověk po smrti. Biologický materiál a, při vší pietě a úctě k mrtvým, přisuzovat mrtvému tělu něco víc je nesmysl.“
Oživlá mrtvola
Profesor Vaněček praví, že on sám se smrti nebojí. Na posmrtnou existenci nevěří - prostě život je podle něho náhoda, krásná náhoda, ale že měl nějaký zvláštní smysl… „Život je prostě život. Člověk tady je, žije a zase není. Nemá smysl v tom hledat nějaké tajemství. Žiješ, vychováš děti a zemřeš. Na smrti není nic strašného, člověka musí těšit to štěstí, že se vůbec narodil a nějakou dobu na tom světě prožil. Na nějaké zmrtvýchvstání se opravdu nemůžete spolehnout.“ A přece se prý jednou stalo, že mrtvola obživla. „Jednou nastoupil nový zřízenec. Neměl ještě moc zkušeností. Poslali ho do lednice, aby nebožtíka přivezl na pitevnu. Otevřel dveře boxu, a tam seděl mrtvý, zíral na něho. Ten zřízenec se strašně vyděsil, začal se tomu nebožtíkovi klanět a zdravit ho a couval před ním a křičel, že se mrtvola probrala k životu. Potom dal brzy výpověď, asi na to neměl nervy. Ona totiž existuje nemoc, která se jmenuje Bechtěrevova. Při té se páteř nemocného deformuje do oblouku a člověk si nakonec nemůže lehnout. To byl případ toho nebožtíka. A z takových případů pak vznikají legendy o obživlých mrtvolách a mezi lidmi kolují historky, jak se nebožtík probudil, protože doktoři se spletli. A že pro jistotu je dobré pověsit nebožtíkovi na palec zvonec, aby začal zvonit, kdyby se vzbudil. Já mohu každého pochybovače ujistit, že žádný zvonec na palec nepotřebuje. Protože, když se dostane na nerezovém vozíku k nám, tak už to má definitivně za sebou.
Pavel Čírtek, Magazín Práva, 14.9.2002