Není daleko doba, kdy bude možné vyměnit jakýkoli kus těla
„Prosím vás, proč vás fotí, kdo jste,“ zeptal se nesměle mladík v kavárně francouzského chirurga Jeana-Michela Dubernarda. „Bruce Lee,“ rozesmál se špičkový lékař, který jako první na světě transplantoval pacientovi cizí ruku.
* Jak dlouho jste se na legendární transplantaci cizí ruky Novozélanďanovi Clintu Hallamovi připravoval a co jí všechno předcházelo?
Začal jsem na ni pomýšlet už zhruba před dvaceti lety, avšak rozhodnutí, že se do transplantace spolu s mými kolegy a přáteli skutečně pustíme, jsme přijali před šesti lety. Přípravné práce pak trvaly dva roky. Největším úskalím celého zákroku byly obavy, že tělo pacienta buď odmítne transplantovanou kůži, nebo dokonce celý transplantát. To není problém v případě, kdy člověk přijde o ruku a lékaři mu ji znovu přišijí. Takové zákroky se dělají už pětadvacet let. Když jsem usoudil, že dozrál čas na transplantaci, tak jsem se setkal se svým prvním pacientem. Je to velice inteligentní a zajímavý člověk. Zákrok se z medicínského hlediska zdařil. S panem Hallamem jsem po transplantaci ještě dva roky spolupracoval, avšak on se rozhodl, že už nadále nebude brát léky, které mají tlumit imunitní reakci organismu. Tím pádem začal jeho organismus transplantát odmítat. Nakonec se rozhodl, že si ruku nechá opět amputovat.
* Co jste cítil, když vám to oznámil?
Jako důvod prý uváděl, že se s novou rukou duševně nesžil. Ruku si nechal amputovat v polovině roku 2001. Když jsem se dozvěděl o jeho rozhodnutí, tak mi nezbylo, než je respektovat, protože ho v tomto ohledu nemohu k ničemu nutit. Pokud člověku transplantují ledvinu, nevidí ji. Ruce jsou ale neustále na očích. Bezprostředně po transplantaci pacient nemá v nové ruce cit, ten se do ní vrací teprve spolu s tím, jak se propojují jednotlivé nervy v ruce. Než se nervy v ruce spojí, pacienti o ní mluví jako o „té“ ruce. Ve chvíli, kdy se do ní vrátí cit, začínají říkat, to je „má“ ruka. Pan Hallam sice ruku celou cítil, ale rozhodl se, že ji nepřijme za svou. Pacient je král a pacient rozhoduje.
* Bezpochyby tu hraje obrovskou roli psychická zátěž, pomáhají vám v takových případech psychologové?
V případech transplantací je psychologická analýza velice důležitá a jakékoli rozhodnutí o transplantaci je přijímáno společně s psychologem. Před operací samozřejmě vyhodnocujeme pacienty i po psychologické stránce.
* Teď prý ale Hallam po vás chce zase novou ruku. Vyhovíte mu po takové zkušenosti?
Ne, to nejde. Jsem s ním v kontaktu, ale řekl jsem mu, že nyní jsou prioritní transplantace obou rukou najednou. Takže už ne.
* Obě ruce najednou jste ve světové premiéře rovněž transplantoval vy, neobával jste se, že operace skončí jako v případě Hallama?
Z medicínského hlediska je ztráta obou rukou vlastně mnohem lepší diagnóza. S jednou rukou zvládnete zhruba devadesát procent všech důležitých činností, ale při ztrátě obou rukou už nedokážete vůbec nic: umýt se, zajít si na toaletu. A život je mnohem těžší. Můj první pacient už má v rukou cit. První, co nám oznámil, bylo, že je šťastný, protože může pohladit své děti a cítí při tom jejich vlasy.
* Transplantace rukou jsou nyní ve fázi experimentů, kdy se obdobné zákroky stanou běžnými?
Ano, teď je to klinická experimentální práce. Ale zjistili jsme několik podstatných věcí, které otevírají nové pole možností pro obrovskou oblast v medicíně. Víme, že se lze vyhnout tomu, aby tělo odmítlo transplantovanou kůži. Tak je možné dělat transplantace na všech částech těla, jakýkoli kus těla vyměnit. Můžete provést transplantaci třeba i hlavy. Samozřejmě je to nemožné z etických důvodů. Ve Spojených státech ale byla před časem transplantována část krku, v Německu byla provedena transplantace kolenního kloubu. Otevírají se tím veliké perspektivy pro plastickou a rekonstrukční chirurgii. Myslím si, že budoucnost už je tady, ale jen ona sama ví, jaká opravdu bude. V současné době bylo ve světě uskutečněno devatenáct transplantací rukou u patnácti pacientů, například v Itálii, Rakousku, Číně, USA.
* Na jednu stranu se transplantacím otevírají nové možnosti, na druhou stranu ale přibývá lidí, kteří čekají na transplantaci nějakého orgánu a v řadě případů se jí nedočkají. Jak bude možné problém do budoucna řešit?
Pokud jde o transplantace rukou, je sice hodně pacientů, ale i hodně dárců. V případě dalších orgánů si myslím, že cestou budou zejména umělé orgány. Umělé implantovatelné srdce je už současností a není daleko doba, kdy bude k dispozici například umělá slinivka. V budoucnosti ale bude podle mého názoru hrát největší roli genová terapie, což vlastně znamená opravování defektních orgánů. Transplantace jsou podle mého soudu jen obdobím ve vývoji medicíny. V současné době je jediným možným řešením apelovat na lidi, aby se zařadili mezi dobrovolné dárce orgánů a aby je přenechali těm, kdo je potřebují. Riziko, že nějaký orgán budeme sami potřebovat, je totiž čtyřikrát vyšší než to, že se staneme skutečnými dárci.
* Chystáte nějakou další průkopnickou transplantaci?
Nemám zase tolik času, protože od myšlenky k jejímu uskutečnění může uplynout třeba i dvacet let. A to já už nebudu operovat.
* * *
Jean-Michel Dubernard Hned dvě světová prvenství má na svém kontě francouzský lékař Jean-Michael Dubernard. Jeho jméno zaplnilo titulní stránky novin v roce 1998, kdy jako první chirurg na světě transplantoval Novozélanďanovi Clintu Hallamovi cizí ruku. Zdařilý zákrok vyvolal obrovskou senzaci. Stejný rozruch nicméně o dva roky později způsobila zpráva, že si pacient nechal transplantovanou ruku amputovat s odůvodněním, že se s ní nikdy duševně nesmířil. O další premiéru se Dubernard postaral v roce 2000, kdy úspěšně transplantoval pacientovi obě ruce s předloktími. Jean-Michel Dubernard se narodil v roce 1941, v roce 1967 absolvoval studium medicíny na univerzitě v Lyonu. Nyní je přednostou chirurgických výzkumných laboratoří transplantační imunologie a působí rovněž jako přednosta kliniky urologie a transplantační chirurgie v Lyonu. Významně se podílel na rozvoji transplantací pankreatu (slinivky břišní). Do Prahy přijel na pozvání Nadace Karla Pavlíka, aby převzal výroční cenu nadace „za mimořádný a dlouholetý přínos transplantační medicíně“. |
Kateřina Svobodová, Týden, 27.5.2002