Na kůru a v muzeu aneb Kde všude lze potkat lékaře

„Každý varhaník musí začít u klavíru. Rozdíl v technice hry není velký, klaviatura obou nástrojů je stejná. Když zmáčknu klávesu, zazní z klavíru tón, u varhan po stejné akci hraje píšťala, která je s klávesou propojena. Jen vedle linky pro levou a pravou ruku se u varhan připojuje třetí linka pro nohy - pedály. A to je samozřejmě nutno se naučit,“ říká Zdeněk Petráň. Zní to téměř jednoduše, pokud je člověk varhaník. Nebo mimo jiné varhaník. Třeba takový, který svůj čas dělí mezi medicínu, hru na varhany a numismatiku.

Pochází z částečně muzikantské rodiny - - otec lékárník hrál na dechové nástroje, babička a bratr byli velmi dobří klavíristé, na piano hrála i maminka - takže bylo jaksi samo sebou, že hudbě se bude věnovat i Zdeněk Petráň. Od šesti let začal hrát na klavír. Jako svědomitý žák musel cvičit i o prázdninách a na vesnici, kam jezdil k babičce, byly k dispozici jenom varhany na kůru místního kostela. „Zapůsobily na mě svou velikostí, zvukovou barevností i tím, jak obrovské interpretační možnosti poskytují,“ vzpomíná doktor Petráň. Varhany mu učarovaly natolik, že v době dospívání dokonce váhal, zda by se hudbě neměl v budoucnu věnovat jako profesionál. „Rodi