Žleby jsou příkladem toho, že problém se netýká jen periferních částí republiky. Ani ve velké obci, vzdálené jen několik desítek kilometrů od Prahy, kde jinak vše dobře funguje, se nepodařilo sehnat praktického lékaře, jenž by převzal praxi po končící lékařce. Obdobný problém nastane v nejbližších letech v řadě dalších obcí i měst v celé ČR. V roce 2020 má podle prognózy ÚZIS chybět 800 ambulantních lékařů. Naplno se tak projeví jejich nedostatek. Nikdy v minulosti totiž nedocházelo k tak početnému zániku praxí. Ministerstvo ale ústy svého náměstka vzkazuje, že situace ambulantního sektoru je stabilizovaná. Jelikož vláda problém nehodlá řešit, uzavřeli 18. 10. 2017 na jeden den svoje ordinace praktičtí lékaři pro dospělé, praktičtí lékaři pro děti a dorost i ambulantní specialisté.
Ambulantní sektor je Ministerstvem zdravotnictví, které dlouhodobě upřednostňuje lůžková zařízení, zanedbáván. Úhrady za péči praktických lékařů se za posledních 9 let navýšily o 7 %, tedy v průměru 0,77 % ročně. To nepokryje ani inflaci, natož rostoucí náklady, které ordinace musí hradit, či investice do rozvoje. To je v příkrém kontrastu s každoročním vysokým navyšováním úhrad nemocnicím, jež jen letos dělají asi 12,5 %. Z celkového rozpočtu zdravotnictví tak lůžková zařízení spotřebují 55 % a jejich podíl stále roste, zatímco ambulantnímu sektoru klesá. Podíl pro ordinace praktických lékařů, kde se odehraje 80 % všech kontaktů pacienta se zdravotním systémem, klesl na 5,5 % a má dále klesat. To je opačný trend, než ve všech vyspělých zemích světa, za což jsme opakovaně kritizování OECD.
Praktické lékaře dusí narůstající byrokracie, která nám bere čas na pacienta a jeho léčbu. Situaci ještě zhoršují nepovedené pokusy o elektronizaci českého zdravotnictví, jež místo toho, aby lékařům zjednodušily práci a šetřily čas, ještě více komplikují jejich život. Lékaři neodmítají elektronizaci jako takovou, jak je jim často vytýkáno, vadí jim způsob její realizace. Příkladem je eRecept a jeho současná podoba. Stát měl na jeho přípravu 10 let a utratil za něj nesmyslnou částku půl miliardy korun, za což je oprávněně kritizován Nejvyšším kontrolním úřadem. Přesto je výsledek takový, že řešení neumí nic z toho, co by mělo umět - nefunguje lékový záznam pacienta, elektronicky nelze psát opiáty.
Zřízení přístupu k úložišti pro lékaře trvá déle než měsíc, je třeba si se Státním ústavem pro kontrolu léčiv vyměnit několik doporučených dopisů a najmout IT firmu, která lékaři pomůže s jeho zprovozněním, protože pro běžného uživatele PC je to neřešitelný problém.
Proklamované benefity nepřinášejí nic pacientům a díky své extrémní uživatelské nevstřícnosti komplikují lékařům život. Stát tuto blamáž chce maskovat tím, že pod pokutou dvou milionů korun násilně tlačí na povinné zavedení nedodělaného a neodzkoušeného produktu. Starší kolegy tím ale vyhání z ordinací, přestože by ještě mohli několik let pracovat, a zároveň je nemá v současné době kým nahradit. Podle našich informací kvůli eReceptu skončí více než 100 našich kolegů, což znamená, že kolem 200 tisíc pacientů ztratí svého praktického lékaře.
Prováděcí vyhláška, podle níž má lékař postupovat, ještě není hotová, ale systém se má spustit již k 1. 1. 2018. Na SÚKL dnes vědí, že k uvedenému datu nedokážou zpřístupnit úložiště všem lékařům. Za těchto okolností existuje jediné rozumné řešení - odložení této povinnosti, pokud nemá v lednu 2018 nastat obrovských chaos, který v důsledku ohrozí pacienty. Stát musí připravit kvalitní a funkční produkt, jenž bude použitelný pro lékaře s běžnými uživatelskými znalostmi práce na PC. Mimo jiné je nutné zřízení jednotného certifikátu zdravotnického pracovníka, které umožní lékaři přístup ke všem elektronickým aplikacím, s nimiž je nucen komunikovat, jako jsou elektronická neschopenka, eRecept, ÚZIS, EET a další. Do té doby musí existovat duální systém umožňující používání papírového i elektronického receptu.
Pět za sebou jdoucích ministrů přišlo z vedení velkých fakultních nemocnic a totéž platí o jejich náměstcích, to je potenciální systémový problém. Po skončení své mise se vracejí zpět do vedení nemocnic a jejich prioritním zájmem je tedy ekonomická podpora těchto zařízení. Problematice primární péče totiž nerozumí a mají k ní přehlíživý přístup, její problémy zlehčují a ignorují. Na ministerstvu nyní nesedí nikdo, kdo by rozuměl ambulantnímu sektoru, a především problematice primární péče. Ta je přitom základním kamenem každého zdravotního systému a její kvalita i dostupnost určují kvalitu celého zdravotnictví. Všude ve vyspělých zemích to vědí, proto o ni pečují a rozvíjejí ji. V ČR však nikoliv, a proto její potenciál není dobře využitý. Praktičtí lékaři jsou zbytečně omezováni v možnostech provádět řadu výkonů a předepisovat určité skupiny léků, přestože jsou k tomu vzděláni a jsou toho také schopni. Pacientům by takový systém vyhovoval, protože by se dostali k lepší péči blíže místu, kde žijí, místo toho jsou však nuceni hledat péči jinde. Celý zdravotní systém jim péči komplikuje, což se rovněž prodražuje. To je, mimo jiné, příčinou toho, že český pacient má v průměru 11 kontaktů se zdravotnictvím za rok, zatímco rakouskému stačí 6 kontaktů za rok. Rozhodně se však nedá říci, že by díky tomu byl zdravotní stav českých pacientů lepší než těch rakouských.
O autorovi| MUDr. Petr Šonka, předseda Sdružení praktických lékařů ČR