SenohrabyPo vstupu do Evropské unie si lidé z nových členských zemí budou moci pro léčení zvolit i lékaře v zahraničí. Zároveň se však musí připravit i na to, že se některé domácí nemocnice budou orientovat na zahraniční klientelu. O migraci pacientů se proto hodně mluvilo i na konferenci, jíž se zúčastnili ministři zdravotnictví z nových zemí unie. Své zkušenosti jim předával i irský ministr zdravotnictví Micheál Martin.
Česko za necelý měsíc vstoupí do Evropské unie. Na jaké změny se mají čeští pacienti připravit? Co se změnilo pro Iry, když vstoupili do unie?
Vstoupili jsme do unie už v roce 1973, žádné výraznější změny jsme proto nezaznamenali. V té době totiž zdravotnictví a zdraví rozhodně nebylo prioritou v evropské agendě. Od té doby ale unie výrazně pokročila. Mnohem více se na celoevropské úrovni řeší problémy s rakovinnými onemocněními, kardiovaskulárními chorobami a přenosnými infekčními nemocemi. Nyní například chceme vytvořit evropské centrum pro výzkum nakažlivých chorob, abychom si mohli vyměňovat informace, sdílet zkušenosti o nakažlivých nemocích typu SARS, infekční chřipky a podobně. Právě toto centrum by mohlo pomoci především menším zemím, jako je Irsko či Česká republika. Malými vědeckými a odbornými kapacitami se nemůžeme rovnat například Spojeným státům.
Část české veřejnosti se ale obává, že do republiky budou po vstupu do unie cestovat za relativně kvalitní, ale mnohem levnější péčí cizinci, kteří „obsadí“ místa v nemocnicích. Jsou tyto obavy oprávněné?
V Irsku žádná masová migrace na trhu zdravotnické péče nenastala. Samozřejmě může být jedním z důvodů to, že jsme ostrovní stát. Podle mého se ale lidé většinou chtějí léčit v blízkém okolí svého domova. Nemají tendenci jezdit často za léčbou do vzdálenějších regionů jejich země, natož do zahraničí. Výjimkou mohou být jen určité typy vzácných a těžkých onemocnění. Těžko odhadnout, kam se bude ubírat tento trend po vstupu zemí střední a východní Evropy do unie. Ale obecně - vaše země může využít této migrace i ve svůj vlastní prospěch. Pokud budete atraktivní pro zahraniční pacienty, kteří si k vám budou jezdit kupovat zdravotnické služby, může to znamenat pro váš systém další zdroj příjmů, který můžete věnovat do rozvoje zdravotnictví.
V Česku existují i velmi dlouhé čekací lhůty. Například na operace kyčlí. Jaké má Irsko zkušenosti s migrací svých pacientů do zemí unie - třeba kvůli tomu, že se na operace musí čekat?
Dlouhé lhůty jsme měli také. Běžně se stávalo, že lidé čekali na ortopedické náhrady třeba až dva roky. Ale podařilo se nám tuto dobu výrazně snížit. Navíc Irsko jako ostrovní země ani výrazný migrační trend zatím zaznamenat nemohlo.
Jak jste zkrátili čekání na operace?
Navýšili jsme kapacitu nemocnic na více než dvojnásobek, takže náš systém byl značně posílen. Dále jsem založili takzvaný fond NTPF (Národní fond pro externí nákup zdravotní péče).Eliminuje dlouhé čekací doby tím, že se zadávají zdravotnické výkony buď irskému soukromého zdravotnictví, nebo pacienti jezdí na operace do Anglie. Od roku 2002, kdy byl fond založen, bylo vyléčeno asi čtrnáct tisíc pacientů, kteří by jinak museli čekat na operaci nebo jinou specializovanou péči déle než dvanáct měsíců. Většina zákroků byla nakoupena u irského soukromého zdravotnického sektoru. A asi osm set až tisíc pacientů se jelo léčit do Británie. Nyní už do toho fondu začleňujeme i případy, kdy by pacient musel čekat šest měsíců.
V Česku se nyní hodně diskutuje i o tom, zdali zavést či nezavést vyšší spoluúčast pacientů. Jak fungují přímé platby u lékařů u vás? Myslíte si, že se do budoucna bude v celé Evropě spoluúčast pacientů zvyšovat?
V podstatě nemůžeme čekat jiný vývoj, než že výdaje do zdravotnictví porostou. Každý ministr zdravotnictví i zdravotní pojišťovny vědí, že se tomuto trendu nevyhneme. V Irsku má každý nárok na ošetření v rámci veřejného systému zdravotnictví. Nadto si asi 40 procent Irů platí nadstandard v podobě soukromého pojištění. A zhruba 30 procent má naopak takzvanou zdravotnickou kartičku, které je opravňuje k naprosto bezplatnému čerpání veškeré zdravotní péče včetně léčiv. Zbytek populace si platí určitou částku - je to asi 80 eur - na léky. Když se potřebují léčit, uhradí tuto částku, a cokoli nad ní je opět v plné výši placeno státem. Pokud byste byl například astmatik a musel si kupovat inhalátory, platil byste 80 eur měsíčně a zbytek nad tuto hranici by vám hradil stát.
V Irsku jste nyní zakázali kouření na všech veřejných místech. Budou to ostatní evropské země následovat?
Opatření se velice osvědčilo. Podporovalo ho 70 procent obyvatel, překvapivě i 60 procent kuřáků. Následovat nás bude v dubnu Malta, i když tam mají výjimku restaurační zařízení a hospůdky. Norsko přijde na řadu v červnu, Švédsko slíbilo, že podobné opatření zavede příští rok. Z našich zkušeností vyplývá, že lidé po zákazu úspěšně změnili své chování. Běžní občané ho přijímají dobře, neporušují ho. A je to možná i proto, že kouření velkou měrou přispívalo k výskytu srdečních chorob, které zabíjely velké procento irské populace. A navíc opatření přispívá k ochraně zdraví těch, kteří pracují v restauracích či kancelářích. Oni byli oběťmi pasívního kouření, jelikož i to zabíjí, způsobuje rakovinu, kardiovaskulární i dýchací choroby.
Nepředznamenává zákaz kouření posun v paradigmatu zdravotní péče: od léčby důsledků nezdravého chování k předcházení nemocí? I u nás ministryně Součková chce přinutit lidi chodit na preventivní prohlídky…
Ano. V podstatě je to krok správným směrem. Obě dvě věci - léčba a prevence - se musejí nutně vzájemně doplňovat. Ale prevence je směr, který musíme do budoucna dotáhnout do ještě větších důsledků.
Aleš Vojíř, Hospodářské noviny