Pracuji ve zdravotnictví dvacátým rokem jako zdravotní sestra a své povolání mám s přibývajícími roky stále více ráda. Není to jen pouhá fráze, ale zajisté k tomu přispěly všechny bouřlivé změny, které se udály za poslední desetiletí v našem velmi exponovaném resortu.
I váš odborný časopis, který odebíráme několik roků, odpovídá těmto změnám. Každé jeho číslo je pro nás zajímavější a tomu se také podobá po přečtení jeho vzhled – jde z ruky do ruky.
K napsání mého dopisu mě přivedla moje osobní zkušenost, která rozvířila život nejen naší rodiny, ale celého města, ve kterém žijeme. Moje mladší dcera Kateřina (13,5 roku) nikdy nestonala a lékaře jsme navštěvovali jen při pravidelných dispenzárních prohlídkách, a to s příslušným komentářem pubertální slečny.
17. květen letošního roku zůstane zapsán jako nejhorší den našeho rodinného života – Katka se potkala s meningokokem. Ten katastrofický film mám stále před očima: vysoká teplota, skvrny na nohách, naše cesta do nemocnice, vrtulník a převoz do Ostravy. Stále vidím jen její oči a otázku: „Mami, co se to děje?“ V několika hodinách se mi zhroutil celý svět, na žebříčku životních hodnot je jen jedna dominující hodnota – vaše dítě. Člověk prožívá hroznou bolest a pochopit ji mohou jen ti, kteří podobné zažili. Jsme připraveni na mnohé životní etapy, nejsme připraveni na čekání, nejsme připraveni na utrpení našeho dítěte.
Deset dnů od propuknutí infekce je každý jedinec v ohrožení života v podobě orgánových komplikací. U naší Katky propukly třetí den v podobě pneumonie a následné těžké respirační insuficience. Závažnost zdravotního stavu vyžadovala hospitalizaci na dětském ARO. Když jsem poprvé po čtyřech dnech mohla svou dceru, byť na „dýchači“ a se spoustou „hadiček“, pohladit po čele a vzít za ruku, znamenalo to pro mě, že žije a bude bojovat. Nesčetněkrát jsem jí opakovala u lůžka: „Katko, bojuj, ty to zvládneš.“ A zvládla. Nemohu psát o našich společných sedmnácti dnech prožitých v nemocnici, zážitků je plno a vystačily by na slušný román. Společně jsme se radovaly z úspěchů a společně bojovaly s problémy.
Chtěla bych prostřednictvím vašeho časopisu poděkovat všem lidem, kteří nám pomohli. Je zajímavé, že my zdravotníci ve své tzv. pomáhací profesi máme čas vyslechnout toho druhého a často přebíráme i jeho problémy, snažíme se je řešit, ač si mnohdy nevíme rady. Zde vyvstává otázka, jestli nechybí v našich nemocnicích psychologové připravení na okamžitou pomoc pacientovi, rodině a v neposlední řadě samotným zdravotníkům. Vždyť zátěž, kterou sestřičky zvládají, je často neúměrná a mnohdy ta psychická převyšuje fyzickou. Myslím si, že podobný problém absence psychologa, psychoterapeuta či jiné podobné funkce postrádají mnohé z nás. Vždyť duchovní útěcha a povzbuzení se často stává startovacím momentem následné léčby orgánové.
Ne každý musí s mým názorem souhlasit. Každý jsme individualita a máme právo na sebeprosazení, neomezujeme-li svými nároky druhé. Zůstává ve mně jen nesmírná pokora a vděčnost za to, že moje dcera se v dnešních dnech vrací do normálního života bez jakýchkoliv omezení. Mladý organizmus se lépe vyrovnává se zážitky a já se opět stávám tou věčně kontrolující mamkou s „nemožným vkusem“.
Děkuji všem pracovníkům dětského ARO FNsP Ostrava-Poruba. Fantastický kolektiv, jehož veškerou prioritou je vaše dítě. Díky, naše „slonečková“ sestřičko Danielo, díky Maruško, díky sestřičko, která jsi držela v noci mou Katku za ruku.
Potkala jsem známou a ona mě pozdravila: „Ahoj, šťastná matko.“ A já jsem si uvědomila, že opravdu jsem šťastná matka, opět mám dvě zdravé děti.
Přestože se denně setkáváme v médiích se zprávami o nedostatcích ve zdravotnictví, musím vás všechny ujistit, že jeden faktor pracuje spolehlivě. Potenciál lidské síly je obrovský a věřím, že se rozvíjí tím správným tempem. S pozdravem a přáním mnoha dobrých článků na stránkách vašeho časopisu. Lenka Navrátilová, nemocnice Šternberk