Na zdraví, doktore!

Karel stál u okna a díval se na ruch v ulici dole, na padající sněhové vločky velikosti poštovní známky a na lidi klouzající po chodníku sněhovou břečkou s ledovým podkladem. Ulice byla pokrytá dobře prosolenou sněhovou kaší, která tolik neklouzala, ale na chodnících se skoro dalo bruslit. Bylo to dobře vidět na pohybu chodců, kterých sice nebylo mnoho, ale jejich vrávorání, mávání rukama a snaha o udržení rovnováhy různými pohyby trupu dopředu a dozadu připomínala jakýsi slavnostní tanec primitivních národů z dávnověku. Karel si při tom hřál svá stará kolena o radiátor ústředního topení pod oknem. Na gramofonu, stojícím za ním na hudebním stolku ve stylu art deco, se točila deska a pokojem zněla skladba Saint Louis Blues od Bennyho Goodmana. Karel byl milovníkem doby, která už byla dávno pryč, ale kterou považoval za pozoruhodnou a vlídnou. V jeho povaze a přístupu k životu se tyto atributy objevovaly častěji, než by si sám přál. Někteří lidé z okolí mu dávali najevo, že se takové chování do současné doby moc nehodí, ale on se přesto držel svých návyků z minulosti. Zahlédl, že se po ulici ze strany od náměstí blíží auto jedoucí poněkud rychleji než ta, která jezdila předtím, a že současně přechází přes ulici nějaká žena. Zaměřil pohled na tuto situaci a uviděl, že auto rozstřikuje sněhovou břečku na obě strany a že ta žena běží k chodníku ve snaze uniknout nepříjemné sprše, a jak ji auto zachytilo a odhodilo na chodník s ledovatým povrchem. Karel neváhal a vypnul gram