Díky neštěstí však našla i nové přátele. Kromě toho se angažovala při stavbě památníku obětem vlakového neštěstí u Studénky. Ten byl odhalen v sobotu při setkání na místě nehody. NADĚŽDA TOMČÍKOVÁ tam nemohla chybět.
Jak vzpomínáte na tragédii ve Studénce s odstupem tří let?
Některé zážitky nezmizely ani tři roky po tragické nehodě. Také proto, že jsem aktivní člověk. Iniciuji setkání, organizuji akce a stala jsem se také čestnou předsedkyní občanského sdružení. Účastním se jednání, podílím se rovněž na vzniku pomníku. Zapomenout prostě nelze.
Jste v kontaktu s někým z vlaku, s Lucií, která vám pomáhala s raněnými, nebo strojvedoucím?
Ano, jsme v kontaktu. Lucka, která mi na místě tragédie pomáhala ošetřovat raněné, dostudovala medicínu. Pracuje u dětí. Dokonce jsme s manželem byli na její svatbě. Mám z ní opravdu radost. Se strojvedoucím panem Šindelářem a jeho ženou si voláme.
Setkali jsme se mimo jiné v červnu u soudu v Ostravě. S panem Šimpsou z Havířova, který utrpěl při neštěstí vážné zranění na hlavě, nás pojí zvláštní přátelství. Víme o svých rodinách, píšeme si, voláme a několikrát jsme se už také setkali. Píšeme si a voláme také s paní Opálkovou, maminkou tehdy osmileté Lucinky, kterou hasiči vystříhávali z vlaku. Při setkáních se potkávám rovněž s Honzou, který při nehodě ve svých osmnácti letech přišel o obě nohy. Chodí už s protézami a nyní dokonce studuje na vysoké škole.
Chystáte památník. Bylo těžké ho prosadit? Jak na to reagovali lidé? A kdy bude hotový?
Prosadit myšlenku památníku nebylo zase tak těžké. Lidé si totiž pomník přáli. Akademický sochař Miroslav Rybička z Jistebníku, který sám ztratil syna při autohavárii, přišel s návrhem, že pomník obětem vytvoří, a to bez nároku na odměnu za práci. Úplně jednoduché to však nebylo. Řešili jsme problémy s důstojným místem.
Nastaly komplikace s pozemkem, s nepřízní počasí Aby vůbec mohl pomník vzniknout, museli jsme založit občanské sdružení. Teď už je památník hotový, jsou na něm jména zemřelých a růžice. Pomník by měl vyjadřovat srážku (střet) železa (vlak) a betonu (most).
Zúčastníte se letos vzpomínkové akce ve Studénce?
Výročí po třech letech od nehody ve Studénce vychází na pondělí. Proto se setkání konalo již v sobotu 6. srpna. Pozvání a informaci o akci dostali cestující z vlaku, pozůstalí, záchranáři, hasiči a všichni, kteří s pomníkem jakýmkoliv způsobem pomáhali. V sobotu byl na místě nehody také odhalen památník.
Je pro vás těžké se na to místo vracet a cestovat vlakem?
Vrátit se do Studénky mi potíže už nedělá. Chodím uctít památku zesnulých. Částečně jsem se podílela společně s manželem a přáteli ze Studénky na úpravě okolí pomníku. Osázeli jsme okolí a upravili terén. Nasadili jsme tam symbolicky osm stále zelených stromečků. Je to stejný počet, jako byl počet tragicky zemřelých při nehodě vlaku. Jinak jízdu vlakem rozhodně dosud nevyhledávám. Jedu pouze v případě nutnosti a uvnitř vlaku se stále necítím moc dobře.
Tři roky je relativně krátká doba. Přehodnotila jste od té osudné nehody nějak životní priority? Jak se vám změnil život?
Život se mi změnil, to ano. Ale já se snažím o to, aby to nebylo moc poznat. Dál dělám radost sobě i druhým. Pomáhá mi být mezi lidmi.
Kdo je Naděžda Tomčíková
Se zdravotní sestrou, která navíc vyučuje na zdravotnické škole ve Svitavách, jsem se potkala několik týdnů po tragédii ve Studénce. Přestože za sebou měla prožitou hrůzu, která by mnoho lidí položila, vyzařovala z ní síla a optimismus. To je Naděžda Tomčíková, žena plná energie, která si dokáže užít každou chvíli života. Věnuje se rodině, vnukovi, ale také na sobě hodně zapracovala a vrací se na místo, kde zahynulo ve vlaku osm lidí. Vážím si silných lidí a moc si cením toho, že jsem Naďu Tomčíkovou mohla poznat, i když to mělo být za jiných okolností…