Téměř devadesát osm pacientů ze sta odchází z ordinací lékařů s receptem na léky. To nás vynáší na jedno z předních míst v Evropě. Náklady Všeobecné zdravotní pojišťovny (VZP) na léky na recept dosáhly za období prvních tří čtvrtletí loňského roku částky vyšší než 14 miliard Kč a proti stejnému období roku 2000 se zvýšily o zhruba 860 miliónů Kč. Letos to bude ještě víc. Za deset let existence vzrostly náklady VZP na předepisované léky trojnásobně a počet předepsaných doporučených denních dávek se zdvojnásobil. Některé skupiny léků rostou v nákladech bez nadsázky nezadržitelným tempem. Například na antidiabetika byl téměř dvojnásobný nárůst docílen jen v období let 1996-2000. Celkové náklady na kardiovaskulární léčiva v roce 1997 činily 3,8 miliardy Kč, ale v roce 2000 již 5,3 mld. Kč. Výdaji za léky je VZP zatížena nejvíce ze všech devíti zdravotních pojišťoven působících v ČR. Proč tomu tak je? V lékové politice sehrává významnou roli několik subjektů, které mají významný vliv na to, kolik peněz vydají za léky pro své pojištěnce zdravotní pojišťovny a kolik zaplatí samotní pojištěnci. Především je to ministerstvo zdravotnictví, které je garantem kategorizace léčivých přípravků a vyhláškou stanovuje výše jejich úhrad z veřejného zdravotního pojištění i způsoby kontroly a regulací v této oblasti. Platí však i zákon nabídky a poptávky, to znamená, že také výrobci a distributoři léků se snaží, aby jejich zisk byl stále vyšší. Konečně je tu předepisující lékař. Ten dokáže spotřebu léčiv i náklady pojišťoven a jejich pojištěnců ovlivnit svým odpovědným přístupem, racionálním či naopak neracionálním předpisem. A potom samozřejmě pacient. Ten český, neodnáší-li si z ordinace svůj recept, cítí se neopečován, podveden, ošizen. A tak se v českých ordinacích předepisuje, protože pacient to vyžaduje. Výrobci a distributoři vyvíjejí maximální tlak a slibují různé úlitby. Na lékaře tak dopadají tlaky a požadavky ze všech stran. Je tu ale ještě „zlá zdravotní pojišťovna“, která reguluje, varuje a sankcionuje. Na zdravotní pojišťovny dopadá nevůle lékařů, zloba pacientů i nespokojenost výrobců a distributorů. Je tu však ještě jeden aspekt této kauzy. Statisíce balení léčiv na smetištích, v lepším případě v kontejnerech určených pro sběr těchto leckdy nebezpečných a i „nebezpečně“ drahých medikamentů. Existuje nějaký kompromis? Nepochybně ano, ale určitě jím není neustálé poukazování na údajnou neochotu zdravotních pojišťoven podílet se stále více - a podle zbožného přání některých zainteresovaných stran pokud možno plně - na úhradách léků, které na náš trh plynou z různých světových stran. Jsou to právě zdravotní pojišťovny, které by nepochybně našly lepší způsob využití peněz, jež vynaložily možná i za léky, které skončily vrácené v lékárnách, neboť čas jejich léčebného účinku už vypršel. Nestojí to za zamyšlení?
Jiří Suttner, Právo, 11.2.2002
(Autor je vedoucí oddělení vnějších vztahů Všeobecné zdravotní pojišťovny)