Výzkumná práce propojuje nejen fyziku a biologii, ale i medicínu, což je unikátní, řekla v rozhovoru s ČTK Fučíková. Pokud by se v příštích deseti letech našla firma, která by do výzkumu investovala, mohly by se nanočástice v těchto oborech uplatnit i v praxi.
Cenu Doctorandus organizátoři udělují v rámci prestižní soutěže Česká hlava, která oceňuje mimořádné vědecké výsledky. Fučíková se dlouhodobě věnuje právě výzkumu nanočástic.
„Použití je poměrně široké, protože ten materiál má skutečně unikátní vlastnosti, stačí jen jemná změna parametru a už funguje jako zcela něco jiného,“ řekla Fučíková, která se na výzkumu podílela se svými spolupracovníky.
Třicetiletá Fučíková u křemíkových nanokrystalů objevila, že jsou ve srovnání s některými nanočásticemi, například nanodiamanty, zcela netoxické a po čase se samy v organizmu rozkládají. Lze je bez obav z negativních reakcí přidávat do organizmu a pak sledovat jejich cestu v těle uvnitř buňky, což je zcela unikátní.
„Ukázalo se, že křemíkový nanokrystal má kouzelné vlastnosti - dokáže imitovat světlo. Znamená to, že na něj posvítíme a on svítí jinou barvou. To můžeme použít v diagnostice a medicíně, například u rakoviny kůže,“ zdůraznila.
Kde se nanokrystaly v rámci buňky pohybují, může Fučíková sledovat díky celosvětově unikátní aparatuře, kterou její kolega, docent Jan Valenta na fakultě vyvinul. Křemíkové nanočástice se dokážou v těle rozložit. Po speciální úpravě povrchu jsou schopny vytvářet takzvaný singletní kyslík, který má tu vlastnost, že se sloučí s čímkoli, co je v jeho v okolí.
„Když máme nějakou buňku, která sní tento nanokrystal, a osvítíme ji, tak na tyto nanokrystalky začne ihned singletní kyslík reagovat s buňkou a prakticky ji zničí. My bychom teoreticky byli schopni zabít právě jednu buňku, která je rakovinová,“ dodala.
Ve výzkumu nanodiamantů je však podle svých slov zatím na začátku. V současnosti existuje křemíkových nanokrystalů málo a Fučíková se v rámci svého působení na švédské univerzitě KTH - Stockholm podílí na jejich masovější výrobě. Právě jejich nedostatek v současnosti brání využití většímu v medicíně.