Po uvalení nucené správy na Všeobecnou zdravotní pojišťovnu (VZP) vzaly stovky jejích klientů nohy na ramena. Podle slov ředitelky Jiřiny Musílkové z minulého týdne chce pryč čtyři sta až pět set pojištěnců denně.
Obracejí se na VZP s dotazy, jak ji lze co nejrychleji opustit. Nejsou si jisti budoucností, v panice prchají jinam. Netuší, že naprosto zbytečně.
„Klienti VZP znervózněli a shánějí se po jiných možnostech,“ potvrzuje šéf Svazu zdravotních pojišťoven ČR Jaromír Gajdáček. Věc má ale háček. Socialistickému systému zdravotního pojištění, které u nás funguje, není možné uniknout.
Zatím pracují všechny pojišťovny bez rozdílu: jsou zcela svázány vyhláškami ministerstva zdravotnictví. Nejvíce ze všech to může být líto právě pacientům. Přechodem k jiné pojišťovně si nijak výrazně nepomohou.
Pojišťovna jako cestovka
U které pojišťovny jste? Otázka, jež zajímá každého lékaře. Pacientovi to ale může být jedno. I kdyby si sebepečlivěji vybíral, kde se nechá pojistit, všude to vyjde víceméně nastejno. Nikde nedostane lepší dlahu, kvalitnější endoprotézu ani srdeční bypass.
Pojištění je ze zákona povinné, ale nikdo si nemůže vybrat kvalitu zdravotnických služeb, které se z něj hradí. Někteří kritikové dnešního stavu dokonce tvrdí, že takové omezení volby je protiústavní.
Do českých zdravotních pojišťoven nemá přístup volný trh, jenž by tady alespoň trochu “ vyvětral“. Všechny jsou v podstatě veřejnoprávní instituce zřízené ministerstvem. Soutěžit mezi sebou mohou pouze tím, že nabízejí lístky do bazénu, úhradu očkování, vitaminů či antikoncepce.
Tyto výdaje platí z fondu prevence, kam jdou peníze za vybrané penále a pokuty. Jinak si pojišťovny ze zákona nesmějí konkurovat. Je smutné, že ani šestnáct let po revoluci se české zdravotnictví nevymanilo z předlistopadového marasmu.
Zaplatit si kvalitu
Českým zdravotním pojišťovnám zákon nedovoluje nabízet komerční připojištění. Přitom by vše mohlo vypadat jako u normálních pojišťoven. Klient by s ústavem uzavřel individuální smlouvu.
Koupil by si určitý balíček, kde by bylo přesně řečeno, na jakou péči má nárok. Ceny pojištění by se lišily také podle toho, kolik by byl pacient ochoten u lékaře platit v hotovosti. Kvalitu servisu by měl zajištěnu, protože pojišťovny by měly smlouvy pouze s osvědčenými lékaři, klinikami a nemocnicemi.
„Pojišťovny by se měly od základu změnit. Místo slepého přerozdělování peněz by měly fungovat jako cestovní kanceláře a vybírat pro zákazníky nejlepší služby za rozumné ceny,“ vysvětluje představy reformátorů lékař Pavel Vepřek z občanského sdružení Občan.
Zdravotní pojištění by byl zkrátka byznys jako každý jiný. Navíc velmi výnosný. Peněz je totiž v oboru dost. Ročně se v českém zdravotnictví otočí zhruba 180 miliard korun.
Podle Vepřka by však i nadále měla existovat solidární síť, která by ovšem tvořila jen malé procento celé pojistky. Zákon by předepisoval minimální povinné odvody, z nichž by se financovaly akutní případy, náročné operace či léčba chronicky nemocných lidí, například diabetiků.
Nemožné? Podle českých vládních úředníků ano, na Slovensku jsou naopak na dobré cestě takovou reformu uskutečnit.
Slovenská smršť
Tamní šéf resortu, ministr Rudolf Zajac ze strany ANO bývalého ředitele televize Markíza Pavla Ruska, loni rázně zasáhl. Zprivatizoval zdravotní pojišťovny, z pěti jsou už tři soukromé, a další nová, která od příštího roku začne fungovat, bude hned od začátku privátní.
Všechny, i ty státní, mají formu akciových společností, čímž vzrostla jejich odpovědnost za vlastní hospodaření. Pokud se předluží, skončí okamžitě v konkursu. Zajac kromě toho už rok předtím zavedl poplatky. Slovenský pacient zaplatí dvacet korun za recept na léky a za návštěvu lékaře, padesát za den pobytu v nemocnici.
„Přechodně se trh pročistil, lidé si začali rozmýšlet, zda k lékaři půjdou, ačkoli poplatky jsou opravdu marginální. Dlouhodobě ale nelze dopad reformy předvídat,“ říká ředitel slovenské Společné zdravotní pojišťovny Ivan Valentovič. Ani na Slovensku zatím neexistuje komerční připojištění, nicméně se chystá alternativa ve spolupráci s běžnými pojišťovnami.
„Budou poskytovat individuální pojištění našim klientům, kteří si budou moci připlatit za nadstandard,“ vysvětluje Valentovič. O co půjde?
„Zatím se hradí veškerá péče z povinného pojištění, takže moc prostoru pro volný trh nezbývá. Připlatit si bude možné za věci, jako je luxusnější pokoj s telefonem a další servis.“
Nabídkou různých služeb tak budou moci pojišťovny na Slovensku, které ročně přerozdělí sedmdesát miliard slovenských korun, alespoň částečně soupeřit o klienty. V dohledné době by si také samy měly vybírat poskytovatele zdravotní péče. Se kterými lékaři či nemocnicemi uzavřou smlouvu, bude záviset na indikátorech kvality.
„Oddělí se tak špatná zdravotnická zařízení od těch dobrých,“ zdůrazňuje Valentovič. Kritikové slovenské reformy tvrdí, že se změny provedly příliš rychle a nešetrně. Byly zavedeny shora, bez ohledu na skutečné možnosti občanů. Faktem ovšem zůstává, že na Slovensku je zdravotnictví v ještě horší situaci než u nás, takže na dlouhé rozmýšlení nebyl čas.
|
ZDRAVOTNÍ POJIŠŤOVNY |
Jana Erbáková, Týden