V září roku 2000 dospěl francouzský Nejvyšší kasační soud k překvapivému rozhodnutí. Dal za pravdu Nicolasovi Perruchemu, který se narodil s vadou genetického původu. A jako trvale tělesně postižený zažaloval lékaře, který jeho matku v průběhu těhotenství sledoval a vadu neodhalil. Perrucheho právníci míní, že lékař tak matce postiženého znemožnil využít práva na umělé přerušení těhotenství. Mladý invalida prostě vysoudil řádově miliony eur za to, že se narodil. Nabídnuté příležitosti se chopila zdravotní pojišťovna a po lékaři žádala proplacení jednoho milionu eur za výdaje spojené s dosavadní péčí o Perrucheho. Lékařům, přesněji jejich pojišťovnám, se hrůzou zježily vlasy. Výnosy kasačního soudu jsou závazný právní precedens. Nejvyšší soudci jistě nejsou žádní anarchisté. Tentokrát ale vypustili džina z láhve, byť byly jejich úmysly chvályhodné. Podle dosavadní praxe totiž žalovali chybujícího lékaře rodiče postiženého. Jim také soudy přisuzovaly odškodnění. Problém nastal ve chvíli, kdy zemřeli. Postižený se ocitl bez rodinného zázemí, odkázán na standardní sociální dávky a péči. Právě snaha zajistit invalidům důstojný život i po smrti rodičů vedla soudce ke zmíněnému rozhodnutí. Existující zákony vyložili tak, že právo zažalovat lékaře a požadovat odškodnění přiznali krom rodičů i postiženým. Logika soudců se záhy ukázala jako eticky nebezpečná. Například mladý Perruche byl v době chyby lékaře pouhým zárodkem. Dovedeno do důsledků to znamená, že újmu vlastně utrpěl tím, že se narodil. Před sídlem Nejvyššího kasačního soudu se pravidelně konaly demonstrace zdravotně postižených. „Narození našeho syna není omyl!“ napsal na plakát otec mongoloidního děcka. Spolky postižených označily rozhodnutí v kauze Perruche za plivnutí na invalidy. Ještě rychleji zareagovaly pojišťovny. Ženským lékařům se den ze dne zvedly pojistky pro případ omylu či chybné diagnózy až desetkrát. Mezitím došlo k dalším soudním rozhodnutím o odškodnění za „újmu utrpěnou narozením“. Není divu. Běžným soudům nezbývá než se řídit výkladem Nejvyššího kasačního soudu. Lékařům začalo být horko. „Vedle pochybné morální hodnoty rozhodnutí považovat narození jedince za újmu,“ psalo se v prohlášení lékařské komory, „je nutné upozornit, že zavedení americké praxe při zachování stávajícího systému zdravotní péče přivede řadu našich členů na buben.“ Jejich organizace začaly tlačit na vládu, aby s výnosem něco udělala. Dlouho hrála mrtvého brouka. Podle jednoho z jejích členů šlo ale o tak choulostivou záležitost, že na ni většina ministrů prostě neměla jasný názor. Loni v prosinci vstoupili ženští lékaři do stávky. Odmítli provádět pravidelné těhotenské prohlídky. „Chce se po nás papežská neomylnost? Tak jí dosáhneme: kdo nic nedělá, ten nic nezkazí!“ prohlásil jejich stávkový výbor. Situaci se pokusil vyřešit poslanec, gynekolog a genetik Jean-Francois Mattéi. Před Vánoci předložil návrh zákona obsahující jedinou větu: „Nikdo nemá právo žádat u soudu odškodnění za pouhý fakt, že se narodil.“ Vláda debatu protahovala až do parlamentních prázdnin. V lednu už přišla s návrhem, který poslanci 11. ledna schválili. Podle nové úpravy tak „právo nenarodit se“ neexistuje. Tím padá výnos kasačního soudu. Nový zákon však zároveň řeší hlavní nedostatek předchozího stavu: odškodnění přiznané rodičům za chybu lékaře a vyplácené většinou formou renty přechází po jejich smrti automaticky na postiženého. Zkrátka přijdou také zdravotní pojišťovny. Lékař zaplatí za morální újmu, kterou způsobil. Materiální újma je pak podle zákonodárců záležitostí všeobecné solidarity a tím zdravotních pojišťoven. Disk use ukázala, že vývoj přináší takové etické otázky, za kterými zákon jen pokulhává. A prokázala, že na jejich řešení nestačí ideologické šablony. Různé názory procházely napříč politickým spektrem. Došlo tak ke kuriózní situaci, kdy jeden z komunistických poslanců hájil „právo na život“ tak vehementně, že opakovaně vyvolal frenetický potlesk konzervativních militantních zastánců zákazu potratů, co jich jen Národní shromáždění čítá.
Jan Otava,Paříž
Týden, 21.1.2002