Reálného socialismu se nelze zbavit mávnutím, jednou revolucí či reformou. Téměř dvacet let po pádu železné opony jsou v Česku oblasti, kde stále vládne více ideál komunistický než tržní.
Bankovnictví se ze státní moci vymanilo až ke konci 90. let. Systém zdravotnický, důchodový - a do jisté míry prozatím i terciárního vzdělávání - jede stále podle starého důvěrného principu: vše každému „zadarmo“, vše z daní. Jinými slovy: každému (dejme) podle jeho potřeb a každému (berme) podle jeho schopností.
Pan úředník rád škubánky
Už první kapitola ekonomie připomíná, že jakýkoli vzácný statek, který je bezplatný, je nadužíván. Zdravotnictví není výjimkou. Přitom každý rozumný člověk ví, že žádný oběd není zadarmo. Včetně nemluvňat a důchodců se odvedlo do zdravotnictví loni více než 19 tisíc na hlavu. Jde o to, zda takovou sumu zaplatíme přímo (a dohlédneme přitom na to, zda dostáváme vše objednané v požadované kvalitě), nebo oklikou přes stát, který nám naordinuje všem třeba škubánky, protože jistému úředníkovi náramně chutnají.
A když už jsme u toho jídla, proč není také bezplatné? Proč ne alespoň pro děti? Je to přece také citlivá sociální položka a v alespoň minimální dávce k životu naprosto nezbytná. Na mém hladu přeci také někdo vydělává - a že mám často hlad velký. Jednou podobná spásná myšlenka přece kohosi napadla v bývalém SSSR a začalo se bezplatně distribuovat pečivo. Lidé tak brzy začali (zcela racionálně) přimíchávat pečivo do malty, protože bylo levnější než písek. A údajně to také lépe drželo.
Tržní chaos a Marxův obdiv
Tím se nechce říct, že lidé začnou přimíchávat penicilin do malty. A zdravotnictví jistě má jiné vlastnosti než jídlo (které je lehce odhadnutelnou a nikterak vysokou položkou našich výdajů). Zdraví samozřejmě není jako houska na krámě a vykazuje řadu netržních charakteristik (jako je například výhoda plynoucí pro všechny z toho, že mé okolí je zdravé). Ve zdravotnictví má tedy pojištění svou logiku a jistá úroveň solidarity také; předchozí řádky měly jen poukázat na logiku odporu vůči i symbolické a lehce odhadnutelné výši finanční spoluúčasti.
Není pravda, že by Česko mělo přehnaně drahé zdravotnictví. A už vůbec není pravda, že by naše zdravotnictví bylo nekvalitní (máme druhé nejvyšší místo v počtu akutních lůžek na obyvatele, dvojnásobek průměru OECD). V obou zmiňovaných případech platí dle statistik OECD spíše opak.
Proč tedy něco měnit? Ze stejných statistik totiž vyplývá jiné hrůzné zjištění: máme naprostý rekord v podílu státu na výdajích na zdravotní péči (95 %). A držíme druhé místo ve výdajích na léky (v těsném závěsu za Lucemburskem, které je s velkým náskokem nejbohatším státem EU).
Ze všech zemí OECD je naše zdravotnictví nejsocialističtější. Z tohoto pohledu strkáme hravě do kapsy i takové proslulé socialisty, jako jsou skandinávské země či Francie. Podobná situace panuje mimochodem i v důchodovém systému. Až zas někdo bude nadávat na kolektivistickou Evropu, měl by se nejdříve dobře rozhlédnout doma.
Celý komentář si můžete přečíst na serveru Hospodářských novin iHNED.cz nebo ZDE.
Tomáš Sedláček
Autor je makroekonomickým stratégem ČSOB
Hospodářské noviny
